Objev, který změnil zdravotnictví. Fleming před 95 lety objevil léčivé účinky penicilinu

Alexander Fleming byl v pořadí sedmým dítětem skotského statkáře Hugha Fleminga a jeho manželky Grace. Na svět přišel dne 6. srpna 1881 v rodinném statku. Všichni sourozenci byli, zdá se, chytří a dobře se učili. Alexanderův starší bratr Tom se dal na studium medicíny, Alec (jak Alexandera doma oslovovali) se rozhodl studovat přírodní vědy. Později se zaměřil stejně jako jeho bratr na medicínu. Byl velice nadaným studentem s vynikajícím prospěchem, častokrát dokonce tím nejlepším v celém ročníku! Prvotřídních výsledků dosáhl i při závěrečných zkouškách roku 1908, za tento úspěch obdržel zlatou medaili univerzity v Londýně.

Prvotní Flemingovou odbornou specializací byla chirurgie, brzy se ovšem začal soustředit na bakteriologii, což se později ukázalo jako zásadní rozhodnutí. V tomto oboru se stal skutečným přínosem. V roce 1906 dostal práci v laboratoři při lékařské fakultě londýnské univerzity. Její vedoucí, jistý profesor Freeman, zaměstnal Fleminga nejen kvůli jeho odborným schopnostem, ale zejména proto, že výborně ovládal střelbu a pedagog měl v úmyslu založit střelecký klub. Fleming se tak k bakteriologii dostal vlastně náhodou. 

V univerzitní laboratoři se Alexander Fleming podílel na vývoji očkovacích látek, diagnostických testů nebo léků na bakteriální infekce. Léčiva i séra několikrát testoval sám na sobě, většina těchto jeho riskantních experimentů byla naštěstí úspěšná.

Během první světové války Fleming působil v polním výzkumném středisku, kde se především snažil přijít na to, jak urychlit hojení závažných zranění utrpěných v boji a zabránit rozvoji infekce v těle. Byl v tom úspěšný, vojákům odstraňoval poškozenou tkáň, čímž jim zachránil nejenom končetiny, ale i životy. V jedné z londýnských nemocnic Fleming poznal zdravotní sestru Sarah Marion McElroyovou, do níž se zamiloval a vzal si ji za manželku. 

Po skončení válečného konfliktu pracoval Fleming opět jako výzkumník v laboratoři. Do historie se zapsal v roce 1928 svým objevem penicilinu coby zabijáka choroboplodných bakterií. I tentokrát v jeho životě zapracovala náhoda. Aniž by to bylo úmyslné, v jedné petriho misce v laboratoři se rozrostla plíseň. Všímavý Fleming misku nezahodil, ale zaregistroval, že plíseň vyhubila dříve přítomné škodlivé bakterie. S tímto zjištěním se Fleming obrátil na svého kolegu mykologa, který danou plíseň identifikoval jako druh penicilinu. Dalším společným studiem došli lékaři k závěru, že plíseň je schopna zahubit většinu choroboplodných zárodků.

Dlouhá léta se však Flemingovi ani jeho spolupracovníkům nedařilo penicilin izolovat od svých hostitelů, tedy plesnivějících potravin. Čistý penicilin vznikl v laboratoři teprve na jaře roku 1940. Téhož roku se začal lék testovat na zvířatech, o rok později i na lidech. V roce 1943 se již penicilin využíval při léčení, a to zejména vojáků na frontách. Za objevení penicilinu obdržel Alexander Fleming v říjnu 1945 Nobelovu cenu za medicínu. O deset let později, dne 11. března 1955, ve věku 73 let vědec zemřel. Místem jeho posledního odpočinku se stala londýnská katedrála svatého Pavla.