ROZHOVOR | Zadlužené Česko se řítí do zdi. Řešíme průšvih z doby covidu, současná vláda má poslední šanci, říká člen NRR Musil

Petr Musil (45) absolvoval Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde dále působil jako odborný asistent a v roce 2007 obhájil svou disertační práci. Mezi jeho další působiště patřily Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky při ESF MU v Brně nebo Bankovní institut vysoká škola, kde mezi lety 2014 a 2016 vedl katedru financí a ekonomie. Od roku 2009 Petr Musil působí jako asistent katedry ekonomických studií Vysoké školy polytechnické v Jihlavě, kde vyučuje zejména kurzy mikro a makroekonomie. Od roku 2015 také přispíval do médií jako ekonomický redaktor. Na svém kontě má desítky odborných publikací zaměřených na oblasti fiskální, měnové či energetické politiky, trh práce a problematiky mzdové diferenciace. V listopadu 2022 byl Poslaneckou sněmovnou potvrzen jako člen Národní rozpočtové rady, kterého nominoval Senát. Jeho funkční období bude trvat do roku 2028. Je ženatý a má čtyři děti.

Hlavním úkolem NRR je vyhodnocovat, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti, tak pojďme začít právě touto zásadní otázkou. Jak si český stát a jeho instituce vedou v rozpočtové odpovědnosti?

Nepříliš dobře. Zásadní ranou pro veřejné rozpočty byla koronavirová pandemie. Jakmile vláda přišla s lockdowny a zároveň kompenzacemi podnikatelům a zaměstnancům, jakoby se utrhla lavina. Asi nikdo nemohl nic namítat proti obřímu schodku státního rozpočtu v roce 2020, který dosáhl 367 miliard korun. Jednorázově se něco takového dá ustát. Problém je, že v dalším roce se schodek ještě o více než 50 miliard prohloubil a letos bude stát hospodařit s přibližně stejnou dírou v rozpočtu jako v roce 2020. Takový trend není udržitelný, přestože se může zdát, že se nic neděje.

Ono se zatím nic neděje, protože jsme si chybějící peníze půjčovali relativně levně. Jenže to se začíná rychle měnit a objem úroků z dluhů roste, což nutně bude znamenat, že stát na jiné věci jako zdravotnictví, školství nebo důchody bude mít méně peněz nebo si bude muset víc půjčit. Jenže málokdo si uvědomuje, že úroky z dluhu jsou první mandatorní výdaj. Ty zkrátka musíte zaplatit vždy.

Co se stane, zjistíte-li, že v některé oblasti veřejných institucí dochází k neodpovědnému hospodaření?

Naším úkolem coby Národní rozpočtové rady je neustále monitorovat, zda ta či ona změna nějaké legislativní normy nevytváří příliš vysoký a neopodstatněný tlak na veřejné rozpočty. Pokud to zjistíme, vládě to řekneme. Někdy prostřednictvím připomínkového řízení. Ze zákona ale máme povinnost vydávat pravidelná čtvrtletní stanoviska k vývoji hospodaření veřejného sektoru a k nastavení fiskální a rozpočtové politiky.

Dále předkládáme pravidelné zprávy o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti a o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, a to Poslanecké sněmovně. V nich upozorňujeme na rizika, která s sebou nastavení fiskální politiky nese. Samozřejmě se snažíme tato rizika vysvětlovat veřejnosti, včetně důsledků, které to může mít, pokud by vláda na vykolejené veřejné finance adekvátně nereagovala.

A jaké důsledky to může mít?

Ono už to důsledky má, byť je ještě bezprostředně nepociťujeme. A sice zvětšující se objem peněz, které musíme vydávat na platby úroků ze státního dluhu. Ještě v roce 2020 jsme na obsluhu státního dluhu vynaložili necelých 40 miliard korun, loni to bylo asi 42 miliard a za leden až listopad letošního roku to bylo už přes 46 miliard. To stále vypadá celkem přijatelně, jenže na rok 2023 vláda ve schváleném rozpočtu počítá s výdaji na úroky z dluhu už ve výši téměř 70 miliard korun. Daleko není stomiliardová hranice. Jen pro představu, 100 miliard je téměř taková částka, s jakou hospodaří každý rok ministerstvo dopravy, nebo suma, o kterou se jen v příštím roce zvýší důchody.

Pokud tedy nebudeme rozpočtovou nerovnováhu řešit, nutně dospějeme do bodu, kdy nebudeme schopni ufinancovat běžný provoz státu, a budeme muset brutálně šetřit a rapidně zvyšovat daně. Pak už by to tvrdě pocítil každý z nás. Teď ještě máme nějaký čas a šetření ani zvyšování daní nemusí být skokové, konsolidaci si můžeme rozprostřít na více let. Problém ale je, že přesně nevíme, kolik toho času máme. Je to jako kdybychom seděli v letadle, které se řítí do zdi, ale nevěděli bychom, kde přesně ta zeď je.

Dá se vůbec považovat státní rozpočet na rok 2023, který počítá s deficitem ve výši 295 mld. Kč, za rozpočtově odpovědný? A na druhou stranu, dal by se vůbec v post-covidové době a v energetické krizi postavit lepší rozpočet?

Rozpočtová odpovědnost odešla s covidem. Průšvih, který tady řešíme, má svůj původ právě tam. Jak jsem říkal, jen málokdo měl něco proti jednorázovému schodku v řádu stovek miliard korun v roce 2020. Jenže v době, kdy byla česká ekonomika kropena penězi ze státního rozpočtu došlo ještě k onomu známému „zrušení“ superhrubé mzdy. Přesněji řečeno ke snížení základu pro výpočet daně z příjmů fyzických osob, přičemž sazby zůstaly stejné jako předtím. Tím se rozpočet zbavil příjmů kolem 100 miliard korun ročně. Navíc se zapomnělo, že toto opatření mělo platit jen dva roky, čili od roku 2023 se zdanění zaměstnanců a živnostníků mělo vrátit zpět. Jenže už na začátku bylo jasné, že k tomu nikdo nenajde politickou odvahu.

Rozpočet na rok 2023 lze považovat za maximum možného, když zavřeme obě oči a uvědomíme si, že čelíme energetické krizi, mimořádně vysoké inflaci, a že takřka za humny šílenec z Kremlu vede agresivní válku vůči Ukrajině. Zároveň ale i jako Národní rozpočtová rada očekáváme, že vláda přijde co nejdříve s realistickým plánem na konsolidaci rozpočtu, který bude fungovat už v roce 2024. Mimochodem je to poslední šance, kdy tato vláda může ještě prosadit nějaká nepopulární opatření, protože v roce 2025 jsou další sněmovní volby.

Z minulosti víme, že zbankrotovat dokázala už řada států. Aniž bychom strašili, můžete čtenářům teoreticky popsat, jak konkrétně by státní bankrot vypadal, pokud by k němu došlo?

Podobně jako před lety v Řecku. To se v polovině roku 2015 ocitlo v platební neschopnosti, když neuhradilo splatnou část dluhu Mezinárodnímu měnovému fondu ve výši asi 1,5 miliardy eur. V takovém případě přichází vyjednávání s věřiteli o tom, co bude dál. Bankrotující země se zpravidla zaváže, že přijme tvrdá úsporná opatření, aby dokázala svým závazkům dostát, a to třeba i výměnou za to, že jí věřitelé poskytnou další půjčku, která má překlenout bezprostřední platební neschopnost.

Pokud by se do podobné situace čistě hypoteticky dostalo Česko, pak by to nejspíše znamenalo i dramatické oslabení koruny. Ale jak říkáte, nemá cenu strašit bankrotem, tak daleko ještě nejsme. Zároveň si musíme být vědomi, že dokud máme nad svými veřejnými rozpočty moc, měli bychom o jejich konsolidaci usilovat sami. Protože pokud ji budeme muset dělat vynuceně, věřitelé se nás nebudou ptát, jestli nás ten či onen škrt nebo to či ono zvýšení daní bolí.

Vzpomeneme-li si na emotivní předvolební kampaň Miroslava Kalouska z roku 2010, ve které se rozesílaly fiktivní složenky, které děsily lidi jejich podílem na státním dluhu, který byl oproti současnosti zhruba poloviční. Stejně tak si pamatuji na nekonečné sněmovní hádky nad rozpočty, které počítaly se schodkem v řádu nižších desítek miliard. A to mě vede k otázce - proč už nás vlastně Čechy vysoké schodky a státní dluhy neznepokojují?

Přisuzuji to právě pouštění žilou během covidu. Ukázalo se, že mít rok, dva po sobě schodek v objemu stovek miliard korun, nezpůsobuje žádné bezprostřední negativní dopady. A tak se nám zdá, že je všechno v pohodě. Považuji za jedno z nejvíce nedoceněných negativ covidu, že se z Čechů coby finančně konzervativního národa stal národ nepohoršující se nad bezstarostným životem na dluh.

Pojďme závěrem na lehčí notu. Co vás osobně vedlo ke kandidatuře do NRR? Má s tím co dělat i to, že vy sám máte čtyři děti?

Angličtina má pro podobné instituce jako Národní rozpočtová rada skvělý výraz – watchdog. Národní rozpočtová rada je takový hlídací pes českých veřejných financí. A právě fakt, že v posledních letech míříme mílovými kroky k jejich rozvratu, a že to vlastně skoro nikomu nevadí, mě aktivizovalo. Ta nebezpečná změna českého finančního DNA, která nastala během covidu. Opravdu mi leží na srdci, aby si Česká republika nemusela projít řeckou cestou. Navíc je pro mě ctí pracovat po boku špičkových ekonomů, jakými jsou Mojmír Hampl a Jan Pavel.

Zároveň to beru jako obrovský závazek vůči lidem, kteří mě do této funkce zvolili. Tedy senátorkám, senátorům, poslankyním a poslancům. A samozřejmě i závazek vůči svým čtyřem ratolestem, protože jim samozřejmě nechci zanechat veřejné rozpočty v rozvalu. Pokud to mohu alespoň částečně ovlivnit, tak to budu dělat.