Legendární Mašek byl k nezastavení. Tak jsem na něj vybafl, lekl se a míč si ukopl, směje se novinář

Odmítal chodit do prvomájových průvodů, třikrát vyběhl s komunisty, kteří mu vnucovali bolševickou rudou knížku a v srpnu 1968 při okupaci Československa jej málem rozstříleli Sověti. Vicemistr světa z roku 1962 a fotbalový útočník milované Sparty nebyl příznivcem totalitního, nelidského režimu. Vždyť v památném roce 1989 ještě před Listopadem chodil na zakázané demonstrace proti systému a několikrát schytal spršku od vodního děla tehdejšího Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. „Nerad vzpomínám na okupaci v roce 1968. Jeli jsme ze Strahova, v Letenském tunelu nás vyhnali z auta. My tam byli čtyři hráči. Vojáci bajonetem rozřízli polstrování dveří a hrabali se tam. Okupanti nabili samopaly a my jsme ztuhli,“ vyprávěl Mašek ve zpovědi pro projekt Tipsport pro legendy v rámci projektu společnosti Post Bellum Paměť národa.

Muž, který dva roky po Sametové revoluci předsedal fotbalové Spartě Praha, za níž by i dýchal, je nesmazatelně spojen se světovým šampionátem v Chile 1962, kde Mexičanům vstřelil gól už v šestnácté vteřině od úvodního hvizdu. „Mně připadalo, že od začátku zápasu uplynulo už mnohem více času. Mám podobný osud jako Antonín Panenka, Jeho jméno si všichni fanoušci vybaví díky legendární penaltě ve finále mistrovství Evropy v Bělehradu 1976 proti Německu, mně lidé při každém setkání zase pokaždé připomenou rekordně bleskurychle vstřelenou branku proti Mexiku,“ řekl před časem pro Českou televizi bývalý reprezentant, který za Československo nastoupil v šestnácti zápasech, v nichž vstřelil pět branek. Až do světového šampionátu v roce 2002 držel dvojnásobný vítěz národního poháru s Letenskými rekord ohledně nejrychleji vstřelené branky na mundialech. Překonal jej až Turek Hakan Sükür, který se v utkání o bronz s Jižní Koreou trefil už v jedenácté vteřině.

Člen Klubu ligových kanonýrů má svůj superrychlý gól, kterým zaskočil Mexičany, stále před očima. „Rozhodčí písknul, já se přesunoval do volného prostoru, tam pořád nikdo nebyl. Masopust pochopil, že je tam skulina, prostřelil míč mezi hráči přímo mně do běhu a já najednou běžel sám na bránu. Obránci se mě snažili křižovat, ale bylo jasné, že tam budou pozdě. Brankář zaváhal, začal se vysunovat, ale já vystřelil. Rozhodl jsem se v okamžiku. Pak zase bylo ticho. Nikdo nevěděl, co se děje. A najednou uragán radosti. Já jsem tomu nevěřil, říkal jsem si, že se mi to muselo zdát,“ přiznal pro projekt Tipsport pro legendy v rámci projektu společnosti Post Bellum Paměť národa. Včasný Maškův gól tehdy vítězství nezajistil, neboť tým s Mexikem prohrál 1:3, ale porážka na postup do čtvrtfinále turnaje už vliv neměla.

Když odlétali do Jižní Ameriky, nikdo jim nevěřil. Fanoušci i novináři dávali reprezentantům najevo, ať raději nikam nejezdí. Báli se ostudy, protože reprezentaci se v přípravných zápasech nedařilo. V Chile ale parta kolem Josefa Masopusta či Tomáše Pospíchala najela na zázračnou vlnu. Čechoslováci doma u červenobílých obrazovek hltali každý zápas svých krajanů. Mnozí měli u ucha doslova přilepený tranzistorové rádio, aby jim nic neuniklo. Některé domácnosti málem spadly, protože výkřiky gól byly slyšet až do dáli. Součástí týmu, který se zastavil až ve finále proti Brazílii (1:3), byli i jednadvacetiletí benjamínci Václav Mašek, Josef Jelínek a dokonce i rok mladší Slovák Jozef Adamec.

Také oni si 17. června 1962 pověsili na krk stříbrné medaile a po příletu z Chile si společně s dalšími mohli vychutnávat poprask, který v tehdejším Československu způsobili. Vicemistry světa nechtěly davy lidí, které byly v tranzu, pustit z letiště. „Chile si moc nepamatuji, neboť mně bylo sedm let. Památný šampionát mně později přiblížily televizní záběry a vzpomínky hráčů, a já na základě všeho pochopil, jak velkým fotbalistou na hřišti Václav Mašek byl,“ vypráví populární novinář Jiří Jakoubek o útočníkovi, který za Spartu nastoupil v 677 zápasech a stal se autorem 406 branek. Právem tak byl Mašek v tomto týdnu při vyhlášení Fotbalisty roku uveden do Síně slávy.

Modla se řítí do velkého vápna, co mám dělat?

Novinář, jenž publikoval mimo jiné i ve Svobodném slově a Lidových novinách, se s dvojnásobným čtvrtfinalistou PMEZ, obdoby dnešní slovutné Ligy mistrů, potkal v životě několikrát. Na první setkání s Václavem Maškem nezapomene a v dobré paměti jej jistě má i hráč, který na vojně hrál za Duklu Praha. Ve druhé polovině sedmdesátých let se oba střetli v nižších soutěžích. Jakoubek hrál za Aritmu Vokovice, která se v přípravném zápase střetla s ABC Braník, kde po konci kariéry ve Spartě kolem roku 1974 Mašek zakotvil. Braník hrál divizi, Jakoubkova Aritma Vokovice pražský přebor. „Ale velký rozdíl mezi námi nebyl. Nastoupil jsem v záloze  a běhal jsem sem a tam. A v jednu chvíli jsem se vrátil až téměř k naší brance, protože od levého rohového praporku postupoval s balonem právě Mašek, už dávno legenda, ke které jsme všichni vzhlíželi s posvátnou úctou. Byl pro nás modlou,“ vybavuje si redaktor.

Slavný hráč se chystal vniknout do velkého vápna a před ním stál dvaadvacetiletý Jakoubek, který věděl, že jeho idol je k nezastavení, zvláště, když si míč právě přehodil na svou slavnou levačku. „ A já si říkal, co se mnou asi provede. Nenapadlo mě nic moudřejšího, než na něho bafnout "hu!" a stalo se nečekané. O třináct let starší vicemistr světa asi čekal od dvaadvacetiletého kluka všechno možné, jen tohle ne. Lekl se a míč si ukopl za čáru,“ směje se šibalsky Jakoubek, který před odchodem do penze nádherně psal i o silniční cyklistice. Jako zpravodaj absolvoval i několik Závodů míru, jemuž se tenkrát přezdívalo Tour de France Východu.

Jakoubek si už nepamatuje, jestli Aritma Vokovice tehdy s Maškovým Bráníkem remizovala, anebo těsně prohrála. „Ale když o pár let později hostoval při výjezdech naší XI. pražských sportovních novinářů, tak jsme na moje humorné obelhání s úsměvem vzpomínali.“ Absolventu ČVUT, který také pracoval jako dělník v ČKD, bylo v době, kdy nastupoval za novináře, už padesát let. „Ovšem jeho přihrávky a střely levačkou byly pořád úžasné. Jen si to představte: balon z jeho nohy létal stále rovně těsně nad trávníkem, a to i na čtyřicet nebo padesát metrů,“ obdivně konstatuje publicista, jemuž se podařilo uhlídat Václava Maška, což nesvedli mnohem slavnější hráči. Novinář svírá v ruce oblíbené červené víno a chystá se oslavenci dodatečně připít k jeho nedávným osmdesátým narozeninám. „Václave, všechno nejlepší a hodně zdraví ke krásným kulatým narozeninám,“ přeje legendě Jiří Jakoubek, který na svou klukovinu rád vzpomíná. A není divu, má se přece čím chlubit.