Císař, jehož mateřštinou byla latina? Justinián čelil strašlivé morové ráně a útokům prvních Slovanů

Slavným rokem 476 totiž římské říše nezanikla – alespoň ne úplně, protože zanikla jenom jedna její část, západní se sídlem v Římě. Ale už dlouho před tím bylo impérium rozděleno na dvě více méně samostatné části – a právě východní říše, dnes nejčastěji nazývána Byzantská, přetrvala.

Její obyvatelé nazývali sami sebe Římany (hoi romanoi), ale poněkud paradoxně v řeckém jazyce, který se stal hlavním komunikačním nástrojem v Byzanci. Latina ale ještě zhruba sto let byla rodným jazykem římských císařů, a ještě mnohem déle se uchovala jako jazyk práva – nemalou zásluhu na tom měla právě kodifikace práva pořízená císařem Justiniánem, ale to už trochu předbíháme.

Justiniánův osud je skvělou ukázkou nebývalého společenského vzestupu, narodil se totiž 482 v prosté rolnické rodině v oblasti dnešního Srbska, v oblasti, která byla do poměrně dost romanizovaná, a proto se jako hlavní jazyk latina používala. Nebyla to ale žádná vytříbená ciceronská latina, ale hrubá hovorová latina, nad kterou by dnešní filologové ohrnovali nos.

Jeho kariéra se začala rýsovat v momentě, kdy přišel do Konstantinopole za svým strýcem Justinem, který se v té době byl stal vysokým vojenským velitelem. Když Justin objevil synovcův talent a inteligenci zařídil, aby se mu dostalo excelentního vzdělání. Justinián se mu odvděčil loajalitou a svými schopnostmi se zasloužil, spolu s Justinovým nemalým bohatstvím, k zisku byzantského trůnu. Spolu se strýcem stoupal i vliv Justiniána a roku 527 byl jmenován spoluvládcem (augustem), čímž ho prakticky jmenoval svým následovníkem, protože Justin sám byl bezdětný.

Poté co jeho strýc zemřel se Justinián stal jediným vládcem Byzance, a naplno se mohly projevit jeho ambice – chtěl obnovit původní slávu Římské říše, a to nejenom na východě, ale i na západě, a obě části opětovně sjednotit pod svou nadvládou. Prvním krokem bylo uzavření příměří s Peršany, které mu umožnilo věnovat se postupnému dobývání západní říše. První na řadu přišla v roce 533 severní Afrika, v té době ovládána barbarským Vandalským královstvím, kterou se podařilo získat během pouhého jednoho roku.

Velkou zásluhu na tom měl geniální vojevůdce Belisarius, který se osvědčil už v Perských válkách.  Po Vandalech přišli na řadu Ostrogótové v Itálii – což bylo podstatně větší sousto. Prakticky 5 let trvalo, než se Belisariova armáda probojovala od Sicílie k Neapoli a Římu, nakonec dosáhla až k městu Ravenna, ale zcela potlačit Ostrogóty se ale nepodařilo. Velkou komplikaci představovala situace na Balkáně, který trpěl pod častými nájezdy jiných barbarů – Slovanů.

Sám Justinián se vojenských výprav neúčastnil a vše řídil z hlavního města Byzance, Konstantinopoli. Jeho cílem ale nebyla pouze obnovit územní rozsah římské říše, ale chtěl také navázat na její rozkvět po ekonomické a kulturní stránce. Podporoval proto obchod, stavebnictví, církev, vzdělání a literaturu. Velmi aktivní byl také v boji s herezí a prosazováním křesťanství – v tom se měla jeho říše od starověkého Říma jasně odlišovat. Jakékoli pohanské praktiky přísně potlačoval a nechal dokonce zavřít i slavnou Akademii založenou věhlasným filosofem Platónem.

Kapitolou samou o sobě je Justiniánova manželka Theodora, se kterou se oženil už jako pobočník císaře Justina. Ta se totiž původně živila jako divadelní herečka a kurtizána (někteří historici se domnívají že jde přímo o politicky korektní vyjádření pro lehkou ženu) a díky Justiniánovi se z ní stala císařovna. Justinián ji zřejmě velmi miloval, protože na něj měla během panování velký vliv a po její smrti se už nikdy neoženil, a nakonec zůstal bezdětný podobně jako jeho strýc. To samozřejmě komplikovalo otázku následnictví, sám Justinián totiž během svého života nejmenoval žádného spoluvládce nebo dědice, pravděpodobně z obavy před ambicemi případných následovníků.

Nakonec se mu to asi vyplatilo, protože podle všeho zemřel poklidně v požehnaném věku 83 let. Jeho následovníkem se nakonec stal jeho synovec Justin II., pojmenovaný podle památky strýce, který selského synka vytáhl z polí a dostal až na císařský trůn nejmocnější říše své doby. O tom, že Justiniánovy obavy ze spiknutí nebyly možná úplně liché svědčí, že Justinův nástup proběhl ve velmi krátké době a podle všeho byl připravený předem – vypadá, že se Justin nemohl dočkat až nadejde jeho čas.