ANALÝZA | Čínské stíhačky na vzestupu. Důkazy přišly z pomezí Indie a Pákistánu

Během krátkého ozbrojeného střetu mezi Indií a Pákistánem se ostře zviditelnila bojová účinnost relativně levných čínských stíhaček. Podle informací agentury Reuters sestřelil pákistánský letoun čínské výroby minimálně dva indické stroje. Server Economist dokonce zdůraznil, že „čínské zbraně daly Pákistánu novou výhodu proti Indii“. 

Jeden z amerických představitelů obeznámených s vývojem situace uvedl, že „existuje vysoká pravděpodobnost“, že Pákistán nasadil k útoku víceúčelové stíhačky J-10 čínské výroby, vybavené raketami vzduch–vzduch. Další zdroj z okruhu Pentagonu následně potvrdil, že „alespoň jeden ze zasažených indických letounů pochází z Francie“. Již během prvního dne bojů se objevily informace, že šlo konkrétně o stíhačku typu Rafale.

Pákistánský ministr zahraničí Ishaq Dar po schůzi s čínskými představiteli prohlásil, že čínská delegace byla s výkonem letounů J-10 na bojišti „velmi spokojená“. „Jako přátelský národ vyjádřili velkou radost,“ uvedl podle serveru France24.

Tvrzení Islámábádu, že jeho stíhačky J-10 sestřelily indické letouny Rafale, vyvolalo na čínské sociální síti Weibo vlnu oslav. Uživatelé začali spekulovat, že úspěch čínských strojů může výrazně posílit postavení tamního zbrojního průmyslu na mezinárodním trhu.

Odmítnutí Dillí jakkoliv komentovat možné ztráty svých špičkových letounů přispělo k větší důvěryhodnosti pákistánského výkladu incidentu. Výrobce stíhaček Rafale, francouzská společnost Dassault Aviation, na žádost o reakci mlčí. Agentura Reuters přesto uvedla, že mezi sestřelenými stroji byl skutečně minimálně jeden Rafale.

Další potvrzení přinesla analýza deníku Washington Post, kterou vypracovali tři nezávislí experti na zbrojní technologie. Na základě ověřených snímků trosek dospěli k závěru, že odpovídají dvěma stíhačkám indického letectva francouzské výroby – konkrétně typům Rafale a Mirage 2000.

Podle Yun Sun, ředitelky čínského programu ve washingtonském think-tanku Stimson Center, lze ze střetu, k němuž došlo mezi 7. a 10. květnem, vyvodit dva závěry. „Za prvé, indické zbraňové systémy zjevně nenaplňují očekávání. A za druhé, strategické ambice Indie mohou být výrazně rozsáhlejší, než se dosud soudilo,“ vysvětlila. 

Čínský odklon od Ruska

Čína se systematicky odklání od technologické závislosti na Rusku a investuje do vývoje vlastních systémů. Důkazem jsou stíhačky J-20 a J-16, které spoléhají na domácí motory typu WS-10C a pokročilou avioniku. Klíčovým prvkem výbavy jsou radarové systémy AESA, které výrazně zvyšují schopnosti detekce a vedení boje na velkou vzdálenost. Psal o tom například magazín Forbes. 

Letoun J-20 byl koncipován jako stealth platforma – s kanardovými plochami, nasávacími otvory DSI a širokým využitím kompozitních materiálů, které dohromady snižují jeho radarovou signaturu. Ve srovnání s ruským Su-35 jde o konstrukčně modernější stroj, jehož primárním cílem je minimalizovat vlastní zranitelnost.

Významný rozdíl je rovněž ve výzbroji. Čína nasazuje střely PL-15 s dlouhým dosahem, které jsou schopné ohrozit protivníka ještě dřív, než se přiblíží na dostřel. Kombinace těchto raket s vyspělými senzory dává čínským letounům výhodu v asymetrickém vzdušném boji.

Navzdory těmto pokrokům čínské stíhačky stále nedosahují úrovně amerických platforem páté generace, jako jsou F-22 a F-35. Zaostávají především v oblasti stealth technologií, elektronického boje a schopnosti působit v síťově propojeném bojišti. Nicméně tempo modernizace naznačuje, že Čína se této špičce rychle přibližuje.

Evropa musí být v pozoru

Stíhačka J-20, vlajkový projekt čínského leteckého průmyslu, byla od počátku navržena jako stroj páté generace – s důrazem na nízkou možnost detekce a moderní aerodynamiku. Evropské letouny Rafale a Eurofighter Typhoon se sice pohybují technologicky vysoko, ale stále spadají do kategorie 4,5 generace. Jejich konstrukce není optimalizována pro stealth, což se v některých misích může projevit jako nevýhoda. U Rafale navíc v některých verzích chybí plnohodnotný infračervený vyhledávací systém, což omezuje jeho schopnosti při pasivním sledování cílů.

Co se týče výzbroje, J-20 spoléhá na střely PL-15 s dlouhým dosahem, zatímco evropské stroje integrují střely Meteor – ty patří mezi nejpokročilejší projektily vzduch-vzduch na světě a využívají technologií typu ramjet pro udržení vysoké rychlosti až do zásahu cíle. V simulovaných scénářích se však objevily případy, kdy J-20 díky své kombinaci stealth a palebné síly dokázal evropské stroje překonat, jak upozornil server National Interest. 

Z hlediska senzorické výbavy jsou rozdíly nuancované. J-20 operuje s moderními radary AESA a dalšími senzory schopnými sledování více cílů na velké vzdálenosti. Typhoon i Rafale disponují rovněž pokročilou avionikou, přičemž například Typhoon využívá infračervený systém PIRATE, považovaný za efektivní především v podmínkách, kde radar není ideální volbou. Přesto se v některých aspektech zdá být čínský stroj technologicky dále.

Rozdílný je také přístup k výrobě. Čína si systematicky buduje soběstačnost – J-20 je výsledkem domácího vývoje bez závislosti na zahraničních partnerech. Oproti tomu Rafale a Typhoon vznikly jako plody mezinárodní spolupráce, což sice přineslo vyšší politickou a exportní flexibilitu, ale také určitou technologickou setrvačnost. Výsledkem jsou dvě různé filozofie vývoje – jedna orientovaná na ambiciózní uzavřený ekosystém, druhá na ověřené víceúčelové platformy s širokým aliančním nasazením.

Čínský letecký průmysl dnes vykazuje schopnost rychlé adaptace, centralizovaného řízení vývoje a masivních státních investic. Zatímco evropské programy často narážejí na politické kompromisy a pomalejší rozhodovací procesy, Čína může jednat s větší pružností a cílevědomostí. V kombinaci s rostoucím exportním sebevědomím a snahou pronikat na trhy tradičně ovládané západními výrobci to představuje novou realitu, s níž se Evropa bude muset strategicky vyrovnat.

Nelze přehlížet, že čínské pokroky se neomezují jen na samotné letouny. Země rozvíjí vlastní zbrojní ekosystém včetně elektronických protiopatření, bezpilotních prostředků i síťového propojení různých typů platforem. Tento komplexní přístup vytváří předpoklady pro to, aby čínská letectva v budoucnu operovala jako plnohodnotná síťově orientovaná síla, nikoli jen jako sbírka jednotlivých platforem.

Evropa dnes stojí na rozcestí. Pokud se Rafale či nástupnický projekt FCAS (Future Combat Air System), stejně jako Eurofighter a připravovaný Global Combat Air Programme, nedokážou technologicky posunout o generaci výš a současně zkrátit své vývojové cykly, může se stát, že čínské stíhačky přestanou být jen regionální hrozbou – a začnou reálně konkurovat i na trzích, kde zatím dominovala západní technika. Časový náskok se ztenčuje.