Trump je výsledkem selhání systému, tvrdí americký profesor

Měl jste příležitost být svědkem Trumpova obrovského úspěchu. Přehodnotil jste to, co jste řekl v minulém rozhovoru? Odhadoval jste, že Trump se přes primárky nedostane, ale teď je z něho poslední republikánský kandidát. Myslíte si, že se stane prezidentem?

Všichni přehodnocujeme. Trumpovo vítězství nemá v nominacích obdoby a šokovalo téměř každého člověka v USA, co sleduje politiku. V americké historii minimálně v moderní době byli jedinými vážnými kandidáty na prezidenta jak za demokraty tak republikány současní nebo bývalí viceprezidenti, američtí senátoři nebo guvernéři jednotlivých států.

Existují vzácné výjimky; poslední taková, a ne úplně současná výjimka byl Dwight D. Eisenhower, jeden s nejvýše postavených generálů a nejvyšší velitel spojeneckých sil za druhé světové války. Lidé s nižším postavením kandidují snad v každých primárkách, ale zvoleni nejsou nikdy. Dokonce i členové Sněmovny reprezentantů vždycky přijdou zkrátka.

Jedna věc, která možná zamotala hlavu většině analytiků, je to, že postavy jako Trump se objevují každé čtyři roky a tvrdí, že „kandidují na prezidenta". Tito lidé nemají žádné zkušenosti s prací ve státní správě nebo politické oblasti. Většinou jde o byznismeny; letos je to Trump nebo Carly Fiorinová (v roce 2012 to byl Herman Cain, který vlastní společnost na výrobu pizzy). Dalším letošním kandidátem byl například i Ben Carson, bývalý neurochirurg.

Tito údajní kandidáti to s vítězstvím málokdy myslí vážně, většinou jim jde pouze o to buď se zasadit o změnu v nějaké své oblíbené oblasti, nebo se zviditelnit, aby se lépe prodávaly jejich knihy a také aby jim platili více za veřejné výstupy a zvali je do televize jako politické komentátory. Někdy se jim nárazově dostane vlna podpory a může se stát, že na pár týdnů v průzkumech vedou.

Z jejich komentářů a rozhovorů je pak ale brzy patrné, že o národní politice vědí opravdu málo nebo v horším případě vůbec nic. Pro svou kampaň neshánějí profesionální personál, nehledají podporu guvernérů, členů Kongresu nebo dalších prominentních stranických osob a v mnoha případech před koncem jejich kampaně dokonce ani nevyhrají jediný stát.

Zdálo se, že do tohoto profilu Trump také sedí. V minulosti si s myšlenkou na kandidaturu několikrát pohrával, ale nic z toho nebylo. Jeho počáteční rapidní vzestup v průzkumech veřejného mínění po ohlášení kandidatury v polovině roku 2015 se zdál být jedním z takových dočasných nárůstů popularity, jakého se dočkali ostatní amatérští kandidáti jednoduše proto, že dostali svá jména do médií nebo se objevili v počátečních televizních debatách.

V Trumpově případě se tento nárůst dal vysvětlit ještě jednodušeji; na rozdíl od většiny ostatních kandidátů Trump už celebritou byl: od 80. let se ve zprávách objevoval celkem často a účastnil se několika televizních pořadů jako WrestleMania nebo jeho vlastní dlouho vysílané reality show The Apprentice, ve které hrál šéfa, jenž pro své potenciální asistenty vymýšlel soutěže a pak těm, kteří prohráli, říkal: „Máte padáka!"

Trump navíc porušil několik pravidel klasických kampaní: zkritizoval obrovské skupiny lidí, urážel televizní média a prominentní republikány jako Johnyho McCaina (kandidát z roku 2008) a vůbec se choval jako nevychovaný křikloun. To a také jeho zřetelný nedostatek znalosti politiky—jeho neinformovanost v mnoha oblastech se i nyní denně projevuje—bylo přesně to, co potopilo jemu podobné kandidáty. Prakticky všichni předpokládali, že se to stane i v jeho případě.

Navíc byla většina analytiků obeznámena s názory politologů, kteří pečlivě studovali politické soutěže a jejichž závěry se objevily v populární knize z roku 2011 nazvané The Party Decides. Základní myšlenkou knihy je to, že obyčejní voliči v primárkách vlastně ratifikují výběr, jež ještě předtím učinili členové strany—zvolení straničtí představitelé, vedoucí pracovníci skupin, jež mají se stranou vazby, a pak „skupina dárců", tj. skupina lidí s dostatkem peněz na financování kampaní.Tito lidé se na své volbě společně dohadují v soukromí, na kampaň pro vybraného kandidáta shromažďují obrovské množství peněz, a ačkoliv se může tento kandidát dostat v průběhu primárek do problémů, nakonec stejně vyhraje.

Tato teorie vysvětluje, co se obvykle v poslední době při kandidaturách dělo, a zdálo se, že se to oběma stranám stane znovu: Jeb Bush, bývalý guvernér Floridy, jež je příbuzný obou někdejších prezidentů Bushů, a pak později Marco Rubio, mladý hispánský senátor z Floridy a bývalá „stoupající hvězda" strany, měli v počátcích obrovskou výhodu v hledání veřejných prostředků a podpory.

U demokratů Hillary Clintonová—bývalá sentátorka z New Yorku a ministryně zahraničních věcí během Obamovy vlády a manželka bývalého prezidenta Billa Clintona, kterému byla důležitou poradkyní—měla podobnou, dokonce ještě větší výhodu, která jí stačila na to, aby odradila viceprezidenta Joa Bidena, aby proti ní kandidoval, i když to zvažoval.

Proto mají v současné době analytici a politologové, včetně autorů zmíněné knihy The Party Decides potíže vysvětlit, proč Trump nakonec navzdory všemu vyhrál. V současnosti už existuje příliš mnoho teorií na to, abych je tu mohl všechny zmínit, existují ale dva tři základní druhy.

První je teorie „černé labutě" (the „black swan" theory, pozn. red.)—Trump možná jen těžil z neobvyklého a neopakovatelného souboru okolností. (Většina labutí je bílých, ale jednou za čas se ukáže labuť černá.) Objevil se neobvykle velký počet republikánských kandidátů, takže Trumpova opozice byla rozptýlená, byl mnohem slavnější než kterýkoliv z jeho soupeřů a Jeb Bush, Marco Rubio a ostatní se ukázali být překvapivě slabými kandidáty, obzvláště ve chvíli, kdy je Trump začal v debatách popichovat. Na hulvátské nadávky připomínající školní léta, které nemají v moderní prezidentské politice obdoby, neuměli zareagovat. 

Navíc se zdálo, že Trumpa vůbec nebrali vážně až do okamžiku, kdy bylo příliš pozdě. Namísto toho předpokládali, že jejich skutečnými soupeři budou ostatní konvenční kandidáti, takže namísto toho, aby zničili Trumpa, využili svůj čas a zdroje na odstranění ostatních kandidátů. Vypadá to, že doufali, že se Trump zničí sám.

Pokud je teorie černé labutě správná, pak je možné pro příště takové situaci předejít několika menšími změnami. Členové strany se budou snažit lépe koordinovat předběžný výběr svého kandidáta a možná dojde k úpravě nominačních pravidel, aby se zamezilo tomu, že se voleb účastní příliš velké množství kandidátů a také aby se výběr soustředil pouze na guvernéry a senátory.

V opozici je teorie, nebo vlastně skupina teorií, které tvrdí, že Trumpova kandidatura odhalila závažné chyby buď uvnitř republikánské strany, nebo v samotném politickém systému. Je možné, že republikání ztratili kontakt se svou „základnou", což jsou nejspolehlivější voliči strany, protože kladou důraz na témata, o která se základna nikdy skutečně nezajímala (jako snižování daní pro bohaté, odpor proti právům homosexuálů, dohled nad Středním východem), zatímco zanedbávali témata, o která zájem je a na která se Trump nakonec zaměřil (jako například nelegální imigrace a nevýhody volného obchodu).

Další možností je, že strana vytvořila Frankenstainovo monstrum: tolerací nebo podporou extremistů—například hostů jako je třeba Rush Lumbaugh v politických debatách ve známých rádiích—a radikální politické taktiky, jako zastavení financí a ohrožení vlády kvůli rozmíškám s prezidentem Obamou.

Tím, že takto „normalizovali" extremismus, možná učinili přijatelé nebo snad dokonce žádoucí, aby takovými kvalitami kandidát disponoval; démonizací Obamy jako radikála a cizince, možná předpřipravili republikánskou základnu, aby kladně reagovala na bizarní a xenofobní projevy jako jsou ty Trumpovy. (Před kandidaturou jedinou Trumpovou vedoucí rolí v politice bylo takzvané hnutí „birther", které zastávalo názor, že se Obama ve skutečnosti nenarodil v Americe a není tak legitimním americkým občanem, a tudíž není možné, aby byl prezidentem.)

Je zde ale další vysvětlení, které přichází od samotných Trumpových podporovatelů. Podle něj neselhali pouze republikáni, ale obě politické strany a dokonce i americké politické „elity" obecně. Zastánci tohoto tvrzení prohlašují, že ani jedna strana nepochopila, jak moc naštvaní mnozí Američané jsou ohledně událostí a stavu země během posledních deset až patnáct let.

To je důvod, proč outsideři nebo „rebelanti" v obou stranách—Bernie Sanders a Trump—byli schopní překvapit obě strany a favorizované kandidáty a získat velkou podporu skrz „populistické" argumenty, kterými kladli velké problémy za vinu snadno identifikovatelným nepřátelům (imigrantům a muslimům v Trumpově případě, „Wall Streetu" a velkým bankám v případě Sanderse). Největší podporovatelé tohoto vysvětlení hovoří o politickém „přeskupení", které přeorganizuje celý stranický systém, jako tomu bylo před padesáti lety kvůli občanským právům Afro-Američanů. Černoši totiž původně volili republikány a bílí jižané volili demokraty, dnes je tomu naopak.

Kampaně Trumpa a Sanderse by mohly být prvotními známkami další takové změny, tentokrát možná kvůli problémům se sociální třídou—v moderní světové ekonomice se nově rozslišuje mezi „vítězi" a „poraženými". Je zatím příliš brzy na to říct, jestli se tak opravdu děje, protože k takovému přeskupení nedochází najednou, ale trvá to tak jednu generaci. Je to ale možné.

(Moje osobní stanovisko je někde mezi tím, že Trump je černá labuť, a teorií, že republikáni ztratili kontakt se svými voliči a stali se ideologicky příliš extrémními, čímž vytvořili vnitřní slabiny a rozepře, kterých byl Trump schopný zneužít. Mějte ale na paměti, že já sám jsem demokrat, takže jsem v tomto ohledu zaujatý.)

Je čím dál jasnější, že Bernie Sanders se přes primárky nedostane. Vzhledem k rivalitě, která panuje mezi ním a Clintonovou, myslíte si, že je zde nebezpečí, kdy se voliči věrní Sandersovi přiklonili k Trumpovi jenom proto, aby zabránili zvolení Clintonové? Mohli bychom se dočkat podobné migrace u některých republikánů, kteří by se přiklonili ke Clintonové kvůli Trumpově kontroverzi?

Nemyslím si, že by něco takového hrozilo. Možná pár jednotlivců, ale určitě ne velké skupiny lidí. Napětí panující mezi Clintonovou a Sandersem je voličům známé, je to v demokratických kampaních téměř normální. Často jde totiž o souboj mezi stranou schváleným kandidátem a „rebelem", který vytváří velké množství entuziasmu, obzvláště mezi mladými voliči, ale který nakonec prohraje.

(Jedinou výjimkou byl, hádám, Obama, který měl částečnou podporu strany a jenž byl schopný spojit obvyklou podporu „rebelských" hlasů společně s afroamerickými voliči. Tato kombinace mu těsně vynesla nominaci.)

Poražený „rebel" obvykle podporuje nominovaného kandidáta a většina jeho voličů ho v tom následuje. V primárkách před osmi lety bylo napětí mezi voliči Obamy a Clintonové dokonce ještě větší a dlouhou dobu byl výsledek nejistý; někteří voliči Clintonové sami sebe nazývali PUMAmi (zkrácené „Party Unity, My Ass!"—„Stranická jednota, to určitě!" pozn. red.) a hrozili, že budou volit raději republikána Johna McCaina než Obamu.

Nakonec výhružky dodrželo jen pár lidí. Clintonová Obamu podpořila a ten volby hladce vyhrál. Poté si vybral Clintonovou jako ministryni zahraničních věcí, což je nejvyšší pozice v kabinetu. Sanders už teď naznačuje, že Clintonovou podpoří, možná se ještě pokusí z ní vymámit pár dalších závazků nebo ústupků ohledně témat, o která jsou mu blízká.

Každý má svůj vlastní přístup k politice—, dalo by se říci, že na jedné straně je přístup pragmatičtější a na straně druhé idealističtější—ale jejich názorové rozdíly se týkají detailů a strategie postupu, nejde o fundamentální ideologické neshody. Sanders je navíc dostatečně chytrý na to, aby pochopil, že vítězství republikánů by znamenalo udělat krok zpět ve všech oblastech, na kterých mu záleží, takže absolutně nevěřím tomu, že by se snažil o cokoliv, co by pravděpodobnost něčeho takového zvýšilo. A navíc Clintonovou na podzim podpoří i sám Obama; to jí také zajisté pomůže získat si mladší voliče a bývalé Sandersovi podporovatele, kteří by o Clintonové stále mohli pochybovat.

Myslím, že je celkem velká šance, že by na podzim mohla Clintonová přilákat některé republikánské voliče především ženy. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že ženy napříč politickým spektrem nemají Trumpa rády a dokonce ho považují za urážku.

Ženy mají už nyní tendence přiklánět se k demokratům a jejich názorům—jde o tak zvanou genderovou mezeru—a Trump tuto tendenci ještě zesiluje kvůli svému dlouhodobému pohrdání ženami a konfrontačnímu osobnímu stylu společně s šikanováním, chvástáním a nadávkami.

Kampaň Clintonové bude tohle všechno připomínat a v současnosti už existuje reklamní spot, ve kterém významní republikání zavrhují Trumpovy projevy, čímž se snaží podpořit pochybnosti, které již mnoho republikánských voličů ohledně Trumpa má. A pak je tu samozřejmě příležitost zvolit za prezidenta první ženu, což může být podnětem pro některé ženy, které normálně volí republikány, aby tentokrát změnily strany.

Podívejme se na chvíli do budoucnosti a představme si situaci, že se Trump stane prezidentem. Myslíte si, že bude mít moc a možnosti na to, aby prosadil věci, které slibuje svým voličům? Je prezident skutečně schopný provádět takové změny? Pokud ne, uvědomují si Američané, že vše, co Trump řekl, nemůže nikdy splnit?

Je velice těžké na tohle umět odpovědět, protože svět, ve kterém se Trump stane prezidentem, je světem, kde by se musela stát další kopa neobvyklých věcí. Vše napovídá tomu, že nevyhraje; jedinou otázkou, kterou se momentálně většina analyliků zabývá, je to, jak velké vítězství demokraté záskají, jestli bude dostatečně velké na to, aby jim dalo opětovnou kontrolu nad Senátem (což se pravděpodobně stane) nebo možná dokonce Sněmovnou reprezentantů (k tomu pravděpodobně nedojde, ale s Trumpem se to zdá možné).

Je důležité si uvědomit, že až do posledních primárek Trump vyhrával pouze pluralitní počet hlasů, tj. 35 nebo 40 % hlasů, což pro něj ale bylo dost na to, aby v jednotlivých státech zvítězil, protože jeho opozice byla rozdělená.

Není ale jisté, jestli hovoří za většinu republikánů, natožpak většinu Američanů, a průzkumy v tento okamžik ukazují nejen to, že Clintonová pravděpodobně na podzim zvítězí, ale také to, že Trump dosahuje nejvyšší neoblíbenosti ze všech kandidátů velkých stran vůbec: zhruba dvě třetiny Američanů ho nemají rády. To se trochu zlepší, až ho republikáni přijmou za svého kandidáta, ale v současnosti už je velmi známý, takže asi nebude moc Američanů, kteří by na něj (a vlastně i na Clintonovou) neměli vytvořený názor.

Představit si Trumpovo vítězství by tudíž znamenalo představit si, že se tohle všechno nějak otočí a že jeho hnutí přesáhlo to, co je v politice tak, jak ji odjakživa známe, pravděpodobné nebo obvyklé. Mohlo by se to stát, pokud by došlo k nějaké události—například ekonomický šok nebo velký teroristický útok, který by posílil Trumpova varování ohledně cizinců; Clintonová by na toto téma, zdá se, neměla žádnou dobrou odpověď.

Pokud by se dostal do úřadu na nějaké takové vlně veřejné podpory a obzvláště pokud by to znamenalo, že by si republikání udrželi svůj vliv v Kongresu nebo by ho dokonce posílili, pak ano, byl by alespoň zpočátku schopný prosadit to, co slibuje,.

Prezident společně s Kongresem a podporou veřejnosti je neuvěřitelně mocný a určitě by dokázal prosadit věci, o kterých Trump mluvil (pokud nejsou absolutně nemožné, jako masivní snížení daní a zároveň udržení vysokých výdajů A ZÁROVEŇ snížení státního dluhu).

Fakt, že zastává takovou zvláštní pozici a není normálním „produktem" samotné republikánské strany nebo „konzervativního hnutí", které je s ní spojeno, činí takové předpovědi obtížné. Je těžké říct, jak dobře by Trump vycházel s ostatními republikány a jaké napětí by se mohlo vytvořit ohledně politiky—jako například omezení volného obchodu, vůči kterému byla strana až do dnešní doby proti.

Není ani jisté, jaké jsou Trumpovy záměry; často si odporuje a v poslední době začal tvrdit, že všechny ty děsivé návrhy, jako třeba zákaz vstupu muslimů do USA, není to, co by očekával, že se ustanoví, ale že jde pouze o „návrhy". Můžeme se tedy pouze dohadovat, které z jeho názorů jsou skutečně ty, kterým je oddaný, pokud nějaké takové vůbec jsou.

Pokud by se nějak dostal do úřadu bez masové podpory, o které jsem mluvil, pak by Trump měl problémy cokoliv změnit. Jeho opozici by tvořili nejen demokráté, ale také mnoho republikánů. Pokud by ale taková politická situace nastala, je těžké si v první řadě představit, že by vůbec mohl vyhrát.

Zdá se mi, že pokud si dokážeme představit prezidenta Trumpa, musíme si také představit, že se věci obrátily v jeho prospěch dostatečně na to, aby se stal populární a aby získal skutečnou moc. Lidé, kteří špatně odhadli, co se stalo v primárkách, přirozeně váhají možnost Trumpova zvolení úplně vyřadit, ale všechny objektivní ukazatele—průzkumy veřejného mínění a podobně—indikují, že něco takového je vysoce nepravděpodobné.

Druhou část rozhovoru, ve které se mimo jiné dozvíte, zdali by mohla Trumpova politická nezkušenost ohrozit jeho prezidentskou činnost, jak by to po jeho zvolení vypadalo s Ruskema  jak je na tom v porovnání s Clintonovou, si můžete přečíst zde.