Ukrajina a NATO? Moskva varuje Kyjev, hrozí další "bolehlav"

Rusko podle šéfa NATO své jednotky od ukrajinské hranice nestahuje, jak to v minulých dnech oznámil ruský i ukrajinský tisk. Vojenskou konfrontaci v Evropě přitom podle Rasmussena nikdo vidět nechce, správná je politická a diplomatická cesta. Podle českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka nyní alianci čeká začátek diskuse o dalším přístupu k Rusku, která by mohla vyvrcholit v září na summitu NATO v Cardiffu.

Podle ruského ministerstva zahraničí "musí Kyjev pochopit, že další perspektivy rozvoje rusko-ukrajinské spolupráce, a to i v hospodářské oblasti, budou v mnohém záviset na budoucích krocích ukrajinské zahraniční politiky". Už dřívější ukrajinské úvahy o členství země v NATO vyvolaly podle ruského ministerstva ve vztazích mezi Západem a Moskvou "bolehlav".

Ukrajinské vedení dnes učinilo další krok ke zklidnění vnitropolitické situace před květnovými prezidentskými volbami. Parlament schválil dekret o okamžitém odzbrojení ilegálních skupin operujících na ukrajinském území. Důvodem rozhodnutí je podle poslanců mimořádná politická situace v zemi a "systémové provokace", které vyvolávají v Kyjevě a na jihovýchodě země osoby cizí státní příslušnosti.

Podle médií je rozhodnutí reakcí na výtržnosti radikálů z Pravého sektoru, které v noci na dnešek vyústily v ozbrojený incident v centru Kyjeva se třemi zraněnými. Velitelé Pravého sektoru pak na výzvu policie vyklidili svůj hlavní štáb v hotelu Dnipro v centru Kyjeva a přesunuli se na předměstí. V opuštěném objektu našla policie sklad zbraní.

Politika Spojených států vůči Rusku není zcela kontinuální, což samozřejmě ovlivňuje i vztahy mezi NATO a Ruskem. „Reset" ve vztazích Spojených států s Ruskem po nástupu prezidenta Obamy do prezidentské funkce je toho příkladem. Na konci první dekády 21. století stojí oba významní aktéři globální bezpečnosti před nejednoduchou otázkou: jak dále pokračovat ve vzájemných vztazích ve světě, který je bezpečnostně nejistý a nepředvídatelný.

NATO jako hrozba?

Takové vyjádření přitom může v kontextu hodnocení NATO dvěma klíčovými ruskými doktrinálními dokumenty – Strategií národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 (květen 2009) a Vojenskou doktrínou Ruské federace (únor 2010) vypadat paradoxně.. V obou dokumentech je hodnocena role NATO velmi kriticky. Ve Strategii národní bezpečnosti RF do roku 2020 se uvádí: „Určujícím faktorem ve vztazích s Organizací Severoatlantické smlouvy zůstává pro Rusko nepřijatelnost plánů na posunování vojenské infrastruktury aliance k jeho hranicím a pokusy přidat alianci globální funkce v rozporu s mezinárodním právem".

Vojenská doktrína Ruské federace fakticky předešlou tezi s mírnými korekturami opakuje, když mezi hlavní vojenská nebezpečí uvádí „úsilí navýšit silový potenciál Organizace Severoatlantické smlouvy globálními funkcemi narušením norem mezinárodního práva, přiblížit vojenskou infrastrukturu zemí-členů NATO k hranicím Ruské federace i cestou rozšiřování bloku".

Pokud se ovšem podíváme na další text ruské vojenské doktríny čeká zde překvapení: ve článku 19, bod d) se uvádí, že jedním z hlavních úkolů pro zadržování a předcházení vojenským konfliktům je „upevňování systému kolektivní bezpečnosti v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) a zvyšování jejího potenciálu, posílení součinnosti v oblasti mezinárodní bezpečnosti v rámci Společenství nezávislých států (SNS), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), rozvoj vztahů v této sféře s dalšími mezinárodními organizacemi (Evropská unie a NATO)". Existuje zde tedy rozpor, když je v jednom dokumentu NATO hodnoceno zároveň jako základní vnější nebezpečí, a zároveň jako partner pro předcházení vojenským konfliktům, informuje vojenskerozhledy.cz.

Nejednoznačnost ve vztahu k NATO je tedy patrná i z ruské strany. Není to ale zcela překvapivé. Do jisté míry se na základě vyjádření ruských politiků, vojáků i bezpečnostních expertů dá dokonce mluvit o dvou protikladných hodnoceních NATO. Jedno, které je určeno především veřejnému mínění – ruští politici vědí, že okolo 60 % občanů Ruska podle jeho průzkumů vidí v NATO starého protivníka ze studené války (tento obraz je ale částečně vytvářen i oficiálními vyjádřeními samotných politiků) a druhé, které pragmaticky hodnotí roli NATO, spíše ovšem na politické a expertní úrovni.

Jeden z vlivných ruských novinářů, kteří se zabývají bezpečnostní politikou Viktor Litovkin, tento postoj v jednom ze svých článků shrnul velmi lapidárně: „NATO existuje jako objektivní realita. Jsme na ní, stejně jako Brusel od nás v té či oné míře závislí, existují pro nás společné hrozby a společné problémy, které musíme řešit společně. Nic s tím nenaděláme." Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov pak v podobném duchu napsal, že „jsme realisté a chápeme, že NATO je jedním z klíčových subjektů síťové politiky a diplomacie v Euro-Atlantiku".