Před třiadvaceti lety, 12. března 1999, vstoupila Česka republika spolu s Polskem a Maďarskem do Severoatlantické aliance. Výročí je v tuzemském veřejném prostoru pravidelně připomínáno, letos však s ohledem na ruský vojenský útok na Ukrajinu získává nový rozměr a obsah. Události na východě nám totiž názorně ukazují, jak zásadním rozdílem je být, či nebýt součástí systému kolektivní bezpečnosti.
Rok 1999 přinesl již čtvrtou vlnu rozšíření NATO v jeho tehdy padesátileté historii. Zároveň však šlo o první přijetí nových zemí po skončení studené války. Cesta trojice bývalých členů Varšavské smlouvy, Česko nevyjímaje, do řad někdejšího studenoválečného protivníka přitom nebyla tak přímočará, jak se s odstupem více než dvou dekád může zdát.
V prvních měsících po pádu diktatury KSČ byla politika Prahy vůči NATO ovlivněna tehdy rozšířenou představou, že evropské uspořádání bude po překonání bipolárního světa směřovat k novému systému kolektivní bezpečnosti, v jehož rámci se rozplynou dosavadní studenoválečné aliance. Nekomunistická, tehdy ještě československá vládnoucí garnitura se přesto od svého nástupu k moci snažila rozvíjet s NATO politické kontakty a v tomto směru spolupracovala se sousedy, Polskem a Maďarskem.
Možnost, že by NATO bylo po skončení studené války rozpuštěno – jak se později stalo v případě Varšavské smlouvy – a nahrazeno například strukturami Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, západní politici poměrně rychle vyloučili. Zároveň ale dávali zemím drolícího se varšavského paktu zřetelně najevo, že jejich přistoupení do Severoatlantické aliance je (a to i v delším časovém horizontu) zcela vyloučeno. Platilo to i o případných asociačních dohodách. V těchto intencích sklidily negativní reakce Západu například návrhy Václava Havla na přidružení někdejších komunistických zemí k bývalému protivníkovi.
Vývoj se nakonec ubíral jiným směrem. Důvody, které Západ vedly k přehodnocení původního postoje, teprve čekají na objasnění. Zásadní dokumenty dosud leží ukryty v archivech, neuplynula lhůta pro jejich odtajnění, a jen na základě zpětných výpovědí politických aktérů nelze vyvozovat kategorické závěry. Pro historiky se nicméně v dohledné době otevíře velmi zajímavé a ve světle současných událostí ve východní Evropě aktuální téma výzkumu. Z toho, co víme, ale můžeme předpokládat, že k rozšíření NATO o trojici postkomunistických zemí přispělo více faktorů.
Politická a hospodářská transformace Česka, Maďarska a Polska proběhla rychleji, než se původně počítalo. Přidala se ve své době šokující zkušenost s krvavými válkami při rozpadu Jugoslávie, které byly přičítány i jistému bezpečnostnímu vakuu v balkánském prostoru. Navíc se rozpadl Sovětský svaz a Rusko bylo v 90. letech natolik oslabeno vnitřními politickými a ekonomickými problémy, že nedokázalo snahám svých někdejších spojenců o zisk západních bezpečnostních garancí účinně bránit. Ostatně i tehdejší ruský prezident Boris Jelcin si svého času pohrával s myšlenkou, zda by do Severoatlantické aliance nemohlo vstoupit samotné Rusko.
Důležitou roli ale hrála i cílevědomost politické reprezentace Česka, Maďarska a Polska, která si uvědomovala, jaké riziko představuje bezpečnostní nezakotvenost. Aktuální dění několik málo stovek kilometrů od našich východních hranic ukazuje, že daný přístup byl z dlouhodobého hlediska prozřetelný, přestože ve své době nebyl přijímán zcela jednoznačně, což v tuzemském případě podpořilo částí společnosti kontroverzně vnímané vojenské řešení kosovské krize a úder proti Jugoslávii, k němuž NATO krátce po svém rozšíření v roce 1999 přistoupilo. Absence výraznějších bezpečnostních garancí pro Ukrajinu totiž nepochybně sehrála roli v rozhodování Moskvy o zahájení současné války.
Opětovný smysl existence
Po skončení studené války a navzdory několika rozšiřovacím vlnám NATO dlouho hledalo nový tmelící prvek a jednoznačný smysl existence, kterým byla před rokem 1990 vojenská hrozba Sovětského svazu. Zdá se, že po nejednoznačně přijímaných intervencích mimo území členských států a válce s terorismem, jejíž výsledky rovněž nemusely působit vždy přesvědčivě, aliance svůj smysl opět nachází.
Pakliže kremelský vládce Vladimir Putin v předchozích týdnech opakovaně tvrdil, že rozšíření NATO o země střední, východní a jihovýchodní Evropy představuje pro Rusko bezpečnostní hrozbu, a požadoval stažení aliančních sil na linii z roku 1997, svou agresí proti Ukrajině takovou možnost zcela vyloučil. Spojenci naopak posilují vojenskou přítomnost na východním křídle a nezvykle svorně dávají najevo, že tváří v tvář akcím ruského autoritáře hodlají spolupráci dále stupňovat.
Do budoucnosti nikdo nevidí, avšak dosavadní reakce členských zemí NATO naznačuje, že po letech jistého tápaní – a svým způsobem i krize identity – aliance nachází novou, jasnou a srozumitelnou misi. Stane se jí obrana členů před kroky nevyzpytatelného a v současnosti zcela iracionálně jednajícího putinovského Ruska.
Efekt ruské agrese na Ukrajině může být podobný jako sovětské akce ve druhé polovině čtyřicátých let. Tehdy převládnuvší dojem, že s Moskvou se navzdory původním předpokladům nadá po skončení druhé světové války konstruktivně spolupracovat, stimuloval integraci a kooperaci Západu a stal se impulzem k založení NATO. Byl to především sovětský postup ve východní Evropě, co zvrátilo americký záměr stáhnout vojska z Evropy a vlivovou expanzi vést výhradně po ekonomické linii.
Historie se v tomto směru může opakovat. Není vyloučeno, že ruské akce ukončí, nebo alespoň oslabí izolacionistické tendence na americké politické scéně a dodají Západu důvod k více koordinovanému postupu a posilování vojenských kapacit. Přestože tentokrát nepovedou k založení nové široké aliance, mají potenciál oživit lesk stávajícího spojenectví. Mezinárodní organizace totiž pro úspěšné fungování potřebují silná vnitřní pojítka. Vladimir Putin jedno takové NATO opět dodal.
Autor je historik.
Související
NATO cvičí poblíž ruských hranic. Připravují se na válku, soptí Kreml
NATO míří k tomu, aby překročilo červené čáry na Ukrajině, varuje Maďarsko
NATO , válka na Ukrajině , Rusko
Aktuálně se děje
včera
Češi především díky čtyřem bodům kapitána Červenky jasně přehráli Brity 4:1
včera
Karel III. vezme do Francie další dva zástupce monarchie. Kate zůstane doma
včera
Polsko se opevní před Ruskem a Běloruskem. Tusk oznámil obří investici
včera
Drtivý úder střelami ATACMS proti Rusům. Ukrajinci zničili stíhačky a palivová zařízení, dokládají satelitní snímky
včera
Trump opět vystoupí na zasedání NRA, asociace držitelů zbraní v USA
včera
Medvěd Wojtek. Zvíře, které před 80 lety pomohlo vybojovat vítězství v bitvě o Monte Cassino
včera
Počasí: Na Ústecku se možná vyskytlo tornádo, upozornil ČHMÚ
včera
Válka na Ukrajině: Rusové tvrdí, že dobyli další obec u Charkova
včera
Dosud neporažené Švýcarsko si smlslo na neškodném Dánsku, Švédové rozhodli třemi góly během 26 vteřin
včera
Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora
včera
Nečas myslel na přílet do Prahy hned po skončení v play-off NHL. Pohmožděná žebra vyloučil
včera
Francie navrhla olympijský mír. Zelenskyj řekl Macronovi, co si o tom myslí
včera
Po Ficovi je v ohrožení další evropský premiér. Tuskovi vyhrožovali smrtí
Aktualizováno včera
Na Slovensku se začalo rozhodovat o osudu atentátníka na Fica
včera
Problémy lodi Starliner pokračují. Start k ISS se znovu odkládá
včera
Příjezd Pastrňáka se Zachou by národní tým přivítal. Chystá se telefonát
včera
Ficův stav se zásadně nemění. Kaliňák ale zmínil pozitivní prognózu
včera
V sobotu národní tým posílí ze zámoří Nečas. Do Prahy by mohli přijet také Pastrňák se Zachou
včera
Ukrajinci prchají z Charkovské oblasti před ruskou armádou. Jsou jich tisíce
včera
Aktuální počasí: Bouřková předpověď na víkend. Hrozí dnes i zítra
V Česku hrozí během probíhajícího víkendu výskyt bouřek. Meteorologové upozornili, že ačkoliv se to stává málokdy, tak předpověď na neděli je jasnější, než na sobotu. Bouřky každopádně hrozí dnes i zítra.
Zdroj: Jan Hrabě