Před třiadvaceti lety, 12. března 1999, vstoupila Česka republika spolu s Polskem a Maďarskem do Severoatlantické aliance. Výročí je v tuzemském veřejném prostoru pravidelně připomínáno, letos však s ohledem na ruský vojenský útok na Ukrajinu získává nový rozměr a obsah. Události na východě nám totiž názorně ukazují, jak zásadním rozdílem je být, či nebýt součástí systému kolektivní bezpečnosti.
Rok 1999 přinesl již čtvrtou vlnu rozšíření NATO v jeho tehdy padesátileté historii. Zároveň však šlo o první přijetí nových zemí po skončení studené války. Cesta trojice bývalých členů Varšavské smlouvy, Česko nevyjímaje, do řad někdejšího studenoválečného protivníka přitom nebyla tak přímočará, jak se s odstupem více než dvou dekád může zdát.
V prvních měsících po pádu diktatury KSČ byla politika Prahy vůči NATO ovlivněna tehdy rozšířenou představou, že evropské uspořádání bude po překonání bipolárního světa směřovat k novému systému kolektivní bezpečnosti, v jehož rámci se rozplynou dosavadní studenoválečné aliance. Nekomunistická, tehdy ještě československá vládnoucí garnitura se přesto od svého nástupu k moci snažila rozvíjet s NATO politické kontakty a v tomto směru spolupracovala se sousedy, Polskem a Maďarskem.
Možnost, že by NATO bylo po skončení studené války rozpuštěno – jak se později stalo v případě Varšavské smlouvy – a nahrazeno například strukturami Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, západní politici poměrně rychle vyloučili. Zároveň ale dávali zemím drolícího se varšavského paktu zřetelně najevo, že jejich přistoupení do Severoatlantické aliance je (a to i v delším časovém horizontu) zcela vyloučeno. Platilo to i o případných asociačních dohodách. V těchto intencích sklidily negativní reakce Západu například návrhy Václava Havla na přidružení někdejších komunistických zemí k bývalému protivníkovi.
Vývoj se nakonec ubíral jiným směrem. Důvody, které Západ vedly k přehodnocení původního postoje, teprve čekají na objasnění. Zásadní dokumenty dosud leží ukryty v archivech, neuplynula lhůta pro jejich odtajnění, a jen na základě zpětných výpovědí politických aktérů nelze vyvozovat kategorické závěry. Pro historiky se nicméně v dohledné době otevíře velmi zajímavé a ve světle současných událostí ve východní Evropě aktuální téma výzkumu. Z toho, co víme, ale můžeme předpokládat, že k rozšíření NATO o trojici postkomunistických zemí přispělo více faktorů.
Politická a hospodářská transformace Česka, Maďarska a Polska proběhla rychleji, než se původně počítalo. Přidala se ve své době šokující zkušenost s krvavými válkami při rozpadu Jugoslávie, které byly přičítány i jistému bezpečnostnímu vakuu v balkánském prostoru. Navíc se rozpadl Sovětský svaz a Rusko bylo v 90. letech natolik oslabeno vnitřními politickými a ekonomickými problémy, že nedokázalo snahám svých někdejších spojenců o zisk západních bezpečnostních garancí účinně bránit. Ostatně i tehdejší ruský prezident Boris Jelcin si svého času pohrával s myšlenkou, zda by do Severoatlantické aliance nemohlo vstoupit samotné Rusko.
Důležitou roli ale hrála i cílevědomost politické reprezentace Česka, Maďarska a Polska, která si uvědomovala, jaké riziko představuje bezpečnostní nezakotvenost. Aktuální dění několik málo stovek kilometrů od našich východních hranic ukazuje, že daný přístup byl z dlouhodobého hlediska prozřetelný, přestože ve své době nebyl přijímán zcela jednoznačně, což v tuzemském případě podpořilo částí společnosti kontroverzně vnímané vojenské řešení kosovské krize a úder proti Jugoslávii, k němuž NATO krátce po svém rozšíření v roce 1999 přistoupilo. Absence výraznějších bezpečnostních garancí pro Ukrajinu totiž nepochybně sehrála roli v rozhodování Moskvy o zahájení současné války.
Opětovný smysl existence
Po skončení studené války a navzdory několika rozšiřovacím vlnám NATO dlouho hledalo nový tmelící prvek a jednoznačný smysl existence, kterým byla před rokem 1990 vojenská hrozba Sovětského svazu. Zdá se, že po nejednoznačně přijímaných intervencích mimo území členských států a válce s terorismem, jejíž výsledky rovněž nemusely působit vždy přesvědčivě, aliance svůj smysl opět nachází.
Pakliže kremelský vládce Vladimir Putin v předchozích týdnech opakovaně tvrdil, že rozšíření NATO o země střední, východní a jihovýchodní Evropy představuje pro Rusko bezpečnostní hrozbu, a požadoval stažení aliančních sil na linii z roku 1997, svou agresí proti Ukrajině takovou možnost zcela vyloučil. Spojenci naopak posilují vojenskou přítomnost na východním křídle a nezvykle svorně dávají najevo, že tváří v tvář akcím ruského autoritáře hodlají spolupráci dále stupňovat.
Do budoucnosti nikdo nevidí, avšak dosavadní reakce členských zemí NATO naznačuje, že po letech jistého tápaní – a svým způsobem i krize identity – aliance nachází novou, jasnou a srozumitelnou misi. Stane se jí obrana členů před kroky nevyzpytatelného a v současnosti zcela iracionálně jednajícího putinovského Ruska.
Efekt ruské agrese na Ukrajině může být podobný jako sovětské akce ve druhé polovině čtyřicátých let. Tehdy převládnuvší dojem, že s Moskvou se navzdory původním předpokladům nadá po skončení druhé světové války konstruktivně spolupracovat, stimuloval integraci a kooperaci Západu a stal se impulzem k založení NATO. Byl to především sovětský postup ve východní Evropě, co zvrátilo americký záměr stáhnout vojska z Evropy a vlivovou expanzi vést výhradně po ekonomické linii.
Historie se v tomto směru může opakovat. Není vyloučeno, že ruské akce ukončí, nebo alespoň oslabí izolacionistické tendence na americké politické scéně a dodají Západu důvod k více koordinovanému postupu a posilování vojenských kapacit. Přestože tentokrát nepovedou k založení nové široké aliance, mají potenciál oživit lesk stávajícího spojenectví. Mezinárodní organizace totiž pro úspěšné fungování potřebují silná vnitřní pojítka. Vladimir Putin jedno takové NATO opět dodal.
Autor je historik.
Související
Fico tvrdí, že mu Zelenskyj nabídl půlmiliardu eur za souhlas s Ukrajinou v NATO
Estonsko: NATO musí dalších 20 let odstrašovat Rusko, aby nemělo hloupé nápady
NATO , válka na Ukrajině , Rusko
Aktuálně se děje
před 50 minutami
Severokorejští vojáci jsou vybaveni falešnými ruskými vojenskými dokumenty
před 2 hodinami
Kreml zveřejnil detaily schůzky Putina s Ficem
před 2 hodinami
Politico: Vítězem voleb v Rumunsku je Putin
před 3 hodinami
Z jádra EU do pozice vyvrhela. Orbán i Fico začali hledat nepřátele společně
před 4 hodinami
12 tisíc nestačí. Kim pošle Putinovi další vojáky
před 4 hodinami
Čelí zneužívání i týrání. Na školách v USA umírají tisíce dětí původních obyvatel Ameriky
před 5 hodinami
Ivanka Trumpová definitivně končí s politikou
před 6 hodinami
Asadova manželka odmítá žít v Rusku. Podala žádost o rozvod
před 7 hodinami
Ukrajina už vyřadila z boje 1100 severokorejských vojáků
před 9 hodinami
Počasí na Štědrý den: Bílé Vánoce budou jen někde, vyplývá z předpovědi
včera
Karel III. o Vánocích neuvidí dva prince. Do Sandringhamu nepřijedou
včera
Schick pokračuje ve výtečné fazóně. Čtyřmi góly proti Freiburgu přeskočil Kollera
včera
Útočník z Magdeburgu míří do vazby. Bilance páteční tragédie se změnila
včera
Počasí se ochladilo a déšť se mění ve sníh. Meteorologové poskytli předpověď
včera
RECENZE: Americký muzikálový hit Čarodějka protíná Hollywood a TikTok
včera
Robert Fico je u Putina v Kremlu
včera
Ukrajinci zaútočili na Kazaň. Putin teď slibuje mnohem větší destrukci na Ukrajině
včera
Poslední šance si vyřídit všechno potřebné. Pošta sdělila, jak bude mít otevřeno
včera
Davidovou trápí vyhřezlá ploténka. Na operaci se však zatím nechystá
včera
Bramborový salát podle Magdaleny Dobromily Rettigové
Nedílnou součástí štědrovečerní večeře je dnes bramborový salát. Ten je moderním vánočním jídlem, v minulosti si lidé o Štědrém večeru pochutnávali na něčem jiném. Jedny z nejstarších receptů na bramborový salát zaznamenala ve svých kuchařských knihách Magdalena Dobromila Rettigová.
Zdroj: Lucie Žáková