KOMENTÁŘ: Česko si připomíná vstup do NATO. Putinova agrese mu dává nový rozměr

Rok 1999 přinesl již čtvrtou vlnu rozšíření NATO v jeho tehdy padesátileté historii. Zároveň však šlo o první přijetí nových zemí po skončení studené války. Cesta trojice bývalých členů Varšavské smlouvy, Česko nevyjímaje, do řad někdejšího studenoválečného protivníka přitom nebyla tak přímočará, jak se s odstupem více než dvou dekád může zdát.

V prvních měsících po pádu diktatury KSČ byla politika Prahy vůči NATO ovlivněna tehdy rozšířenou představou, že evropské uspořádání bude po překonání bipolárního světa směřovat k novému systému kolektivní bezpečnosti, v jehož rámci se rozplynou dosavadní studenoválečné aliance. Nekomunistická, tehdy ještě československá vládnoucí garnitura se přesto od svého nástupu k moci snažila rozvíjet s NATO politické kontakty a v tomto směru spolupracovala se sousedy, Polskem a Maďarskem.

Možnost, že by NATO bylo po skončení studené války rozpuštěno – jak se později stalo v případě Varšavské smlouvy – a nahrazeno například strukturami Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, západní politici poměrně rychle vyloučili. Zároveň ale dávali zemím drolícího se varšavského paktu zřetelně najevo, že jejich přistoupení do Severoatlantické aliance je (a to i v delším časovém horizontu) zcela vyloučeno. Platilo to i o případných asociačních dohodách. V těchto intencích sklidily negativní reakce Západu například návrhy Václava Havla na přidružení někdejších komunistických zemí k bývalému protivníkovi.

Vývoj se nakonec ubíral jiným směrem. Důvody, které Západ vedly k přehodnocení původního postoje, teprve čekají na objasnění. Zásadní dokumenty dosud leží ukryty v archivech, neuplynula lhůta pro jejich odtajnění, a jen na základě zpětných výpovědí politických aktérů nelze vyvozovat kategorické závěry. Pro historiky se nicméně v dohledné době otevíře velmi zajímavé a ve světle současných událostí ve východní Evropě aktuální téma výzkumu. Z toho, co víme, ale můžeme předpokládat, že k rozšíření NATO o trojici postkomunistických zemí přispělo více faktorů.

Politická a hospodářská transformace Česka, Maďarska a Polska proběhla rychleji, než se původně počítalo. Přidala se ve své době šokující zkušenost s krvavými válkami při rozpadu Jugoslávie, které byly přičítány i jistému bezpečnostnímu vakuu v balkánském prostoru. Navíc se rozpadl Sovětský svaz a Rusko bylo v 90. letech natolik oslabeno vnitřními politickými a ekonomickými problémy, že nedokázalo snahám svých někdejších spojenců o zisk západních bezpečnostních garancí účinně bránit. Ostatně i tehdejší ruský prezident Boris Jelcin si svého času pohrával s myšlenkou, zda by do Severoatlantické aliance nemohlo vstoupit samotné Rusko.

Důležitou roli ale hrála i cílevědomost politické reprezentace Česka, Maďarska a Polska, která si uvědomovala, jaké riziko představuje bezpečnostní nezakotvenost. Aktuální dění několik málo stovek kilometrů od našich východních hranic ukazuje, že daný přístup byl z dlouhodobého hlediska prozřetelný, přestože ve své době nebyl přijímán zcela jednoznačně, což v tuzemském případě podpořilo částí společnosti kontroverzně vnímané vojenské řešení kosovské krize a úder proti Jugoslávii, k němuž NATO krátce po svém rozšíření v roce 1999 přistoupilo. Absence výraznějších bezpečnostních garancí pro Ukrajinu totiž nepochybně sehrála roli v rozhodování Moskvy o zahájení současné války.

Opětovný smysl existence

Po skončení studené války a navzdory několika rozšiřovacím vlnám NATO dlouho hledalo nový tmelící prvek a jednoznačný smysl existence, kterým byla před rokem 1990 vojenská hrozba Sovětského svazu. Zdá se, že po nejednoznačně přijímaných intervencích mimo území členských států a válce s terorismem, jejíž výsledky rovněž nemusely působit vždy přesvědčivě, aliance svůj smysl opět nachází.

Pakliže kremelský vládce Vladimir Putin v předchozích týdnech opakovaně tvrdil, že rozšíření NATO o země střední, východní a jihovýchodní Evropy představuje pro Rusko bezpečnostní hrozbu, a požadoval stažení aliančních sil na linii z roku 1997, svou agresí proti Ukrajině takovou možnost zcela vyloučil. Spojenci naopak posilují vojenskou přítomnost na východním křídle a nezvykle svorně dávají najevo, že tváří v tvář akcím ruského autoritáře hodlají spolupráci dále stupňovat.

Do budoucnosti nikdo nevidí, avšak dosavadní reakce členských zemí NATO naznačuje, že po letech jistého tápaní – a svým způsobem i krize identity – aliance nachází novou, jasnou a srozumitelnou misi. Stane se jí obrana členů před kroky nevyzpytatelného a v současnosti zcela iracionálně jednajícího putinovského Ruska.

Efekt ruské agrese na Ukrajině může být podobný jako sovětské akce ve druhé polovině čtyřicátých let. Tehdy převládnuvší dojem, že s Moskvou se navzdory původním předpokladům nadá po skončení druhé světové války konstruktivně spolupracovat, stimuloval integraci a kooperaci Západu a stal se impulzem k založení NATO. Byl to především sovětský postup ve východní Evropě, co zvrátilo americký záměr stáhnout vojska z Evropy a vlivovou expanzi vést výhradně po ekonomické linii.

Historie se v tomto směru může opakovat. Není vyloučeno, že ruské akce ukončí, nebo alespoň oslabí izolacionistické tendence na americké politické scéně a dodají Západu důvod k více koordinovanému postupu a posilování vojenských kapacit. Přestože tentokrát nepovedou k založení nové široké aliance, mají potenciál oživit lesk stávajícího spojenectví. Mezinárodní organizace totiž pro úspěšné fungování potřebují silná vnitřní pojítka. Vladimir Putin jedno takové NATO opět dodal.

Autor je historik.