Před třiadvaceti lety, 12. března 1999, vstoupila Česka republika spolu s Polskem a Maďarskem do Severoatlantické aliance. Výročí je v tuzemském veřejném prostoru pravidelně připomínáno, letos však s ohledem na ruský vojenský útok na Ukrajinu získává nový rozměr a obsah. Události na východě nám totiž názorně ukazují, jak zásadním rozdílem je být, či nebýt součástí systému kolektivní bezpečnosti.
Rok 1999 přinesl již čtvrtou vlnu rozšíření NATO v jeho tehdy padesátileté historii. Zároveň však šlo o první přijetí nových zemí po skončení studené války. Cesta trojice bývalých členů Varšavské smlouvy, Česko nevyjímaje, do řad někdejšího studenoválečného protivníka přitom nebyla tak přímočará, jak se s odstupem více než dvou dekád může zdát.
V prvních měsících po pádu diktatury KSČ byla politika Prahy vůči NATO ovlivněna tehdy rozšířenou představou, že evropské uspořádání bude po překonání bipolárního světa směřovat k novému systému kolektivní bezpečnosti, v jehož rámci se rozplynou dosavadní studenoválečné aliance. Nekomunistická, tehdy ještě československá vládnoucí garnitura se přesto od svého nástupu k moci snažila rozvíjet s NATO politické kontakty a v tomto směru spolupracovala se sousedy, Polskem a Maďarskem.
Možnost, že by NATO bylo po skončení studené války rozpuštěno – jak se později stalo v případě Varšavské smlouvy – a nahrazeno například strukturami Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, západní politici poměrně rychle vyloučili. Zároveň ale dávali zemím drolícího se varšavského paktu zřetelně najevo, že jejich přistoupení do Severoatlantické aliance je (a to i v delším časovém horizontu) zcela vyloučeno. Platilo to i o případných asociačních dohodách. V těchto intencích sklidily negativní reakce Západu například návrhy Václava Havla na přidružení někdejších komunistických zemí k bývalému protivníkovi.
Vývoj se nakonec ubíral jiným směrem. Důvody, které Západ vedly k přehodnocení původního postoje, teprve čekají na objasnění. Zásadní dokumenty dosud leží ukryty v archivech, neuplynula lhůta pro jejich odtajnění, a jen na základě zpětných výpovědí politických aktérů nelze vyvozovat kategorické závěry. Pro historiky se nicméně v dohledné době otevíře velmi zajímavé a ve světle současných událostí ve východní Evropě aktuální téma výzkumu. Z toho, co víme, ale můžeme předpokládat, že k rozšíření NATO o trojici postkomunistických zemí přispělo více faktorů.
Politická a hospodářská transformace Česka, Maďarska a Polska proběhla rychleji, než se původně počítalo. Přidala se ve své době šokující zkušenost s krvavými válkami při rozpadu Jugoslávie, které byly přičítány i jistému bezpečnostnímu vakuu v balkánském prostoru. Navíc se rozpadl Sovětský svaz a Rusko bylo v 90. letech natolik oslabeno vnitřními politickými a ekonomickými problémy, že nedokázalo snahám svých někdejších spojenců o zisk západních bezpečnostních garancí účinně bránit. Ostatně i tehdejší ruský prezident Boris Jelcin si svého času pohrával s myšlenkou, zda by do Severoatlantické aliance nemohlo vstoupit samotné Rusko.
Důležitou roli ale hrála i cílevědomost politické reprezentace Česka, Maďarska a Polska, která si uvědomovala, jaké riziko představuje bezpečnostní nezakotvenost. Aktuální dění několik málo stovek kilometrů od našich východních hranic ukazuje, že daný přístup byl z dlouhodobého hlediska prozřetelný, přestože ve své době nebyl přijímán zcela jednoznačně, což v tuzemském případě podpořilo částí společnosti kontroverzně vnímané vojenské řešení kosovské krize a úder proti Jugoslávii, k němuž NATO krátce po svém rozšíření v roce 1999 přistoupilo. Absence výraznějších bezpečnostních garancí pro Ukrajinu totiž nepochybně sehrála roli v rozhodování Moskvy o zahájení současné války.
Opětovný smysl existence
Po skončení studené války a navzdory několika rozšiřovacím vlnám NATO dlouho hledalo nový tmelící prvek a jednoznačný smysl existence, kterým byla před rokem 1990 vojenská hrozba Sovětského svazu. Zdá se, že po nejednoznačně přijímaných intervencích mimo území členských států a válce s terorismem, jejíž výsledky rovněž nemusely působit vždy přesvědčivě, aliance svůj smysl opět nachází.
Pakliže kremelský vládce Vladimir Putin v předchozích týdnech opakovaně tvrdil, že rozšíření NATO o země střední, východní a jihovýchodní Evropy představuje pro Rusko bezpečnostní hrozbu, a požadoval stažení aliančních sil na linii z roku 1997, svou agresí proti Ukrajině takovou možnost zcela vyloučil. Spojenci naopak posilují vojenskou přítomnost na východním křídle a nezvykle svorně dávají najevo, že tváří v tvář akcím ruského autoritáře hodlají spolupráci dále stupňovat.
Do budoucnosti nikdo nevidí, avšak dosavadní reakce členských zemí NATO naznačuje, že po letech jistého tápaní – a svým způsobem i krize identity – aliance nachází novou, jasnou a srozumitelnou misi. Stane se jí obrana členů před kroky nevyzpytatelného a v současnosti zcela iracionálně jednajícího putinovského Ruska.
Efekt ruské agrese na Ukrajině může být podobný jako sovětské akce ve druhé polovině čtyřicátých let. Tehdy převládnuvší dojem, že s Moskvou se navzdory původním předpokladům nadá po skončení druhé světové války konstruktivně spolupracovat, stimuloval integraci a kooperaci Západu a stal se impulzem k založení NATO. Byl to především sovětský postup ve východní Evropě, co zvrátilo americký záměr stáhnout vojska z Evropy a vlivovou expanzi vést výhradně po ekonomické linii.
Historie se v tomto směru může opakovat. Není vyloučeno, že ruské akce ukončí, nebo alespoň oslabí izolacionistické tendence na americké politické scéně a dodají Západu důvod k více koordinovanému postupu a posilování vojenských kapacit. Přestože tentokrát nepovedou k založení nové široké aliance, mají potenciál oživit lesk stávajícího spojenectví. Mezinárodní organizace totiž pro úspěšné fungování potřebují silná vnitřní pojítka. Vladimir Putin jedno takové NATO opět dodal.
Autor je historik.
Související
75 let od založení, 25 let od vstupu. V Česku proběhne největší akce NATO od summitu v roce 2002
NATO nerozmístí jaderné zbraně v jiných zemích, říká Stoltenberg
NATO , válka na Ukrajině , Rusko
Aktuálně se děje
před 1 hodinou
Počasí: Česko čeká poslední mrazivá noc. Pod nulou bude jen na západě
před 2 hodinami
Vinaři vyúčtovali ztráty. Mráz způsobil škody za více než dvě miliardy
před 2 hodinami
Policie večer evakuovala nádraží v Plzni. Někdo vyhrožoval bombou
Aktualizováno před 3 hodinami
Lipavský: Ruský imperialismus je největší hrozbou. Je v zájmu Evropy, aby se Ukrajina ubránila Rusku
před 3 hodinami
Biden poprvé prohlásil, že bude debatovat s Trumpem. Termíny už jsou známé
před 4 hodinami
Válek zmínil, jak české zdravotnictví těží z členství v EU
před 5 hodinami
Erdogan v květnu do Bílého domu nedorazí, potvrdili Turci
před 5 hodinami
Voráček pomalu zavírá dveře za svou hráčskou kariérou. Na 99 procent se na led nevrátí
před 6 hodinami
Rusové cílí na ukrajinskou železnici. Útoky si vyžádaly mrtvé i zraněné
před 6 hodinami
Na Mělnicku leželo bezvládné tělo u havarovaného auta. Případ řeší policie
před 7 hodinami
Kreml: Přístup Ukrajiny k raketám ATACMS válku nezmění
před 8 hodinami
Extrémní počasí spaluje Asii. Kvůli vedrům umírají desítky lidí
před 8 hodinami
Maďarsko převezme otěže EU. Szijjártó řekl, na co se během předsednictví zaměří
před 9 hodinami
Karel III. vzdoruje rakovině a nezapomíná na svou matku. Připomněl si ji v kostele
před 9 hodinami
Gazprom zažaloval v Rusku ČEZ, OMV a slovenský ZSE
před 9 hodinami
"Smrt režimu." Ruská žačka 10. třídy si má odpykat 3,5 roku vazby. Prokurátor požadoval pět let v trestanecké kolonii
před 9 hodinami
Černobyl po 38 letech od výbuchu není mrtvou zónou. Životu se v okolí daří
před 10 hodinami
Korupce na Ukrajině: Soud poslal do vazby jednoho z členů vlády
před 10 hodinami
Na Ještěd se vrátí lanovka. Město schválilo její novou podobu, bude delší
před 11 hodinami
Macron varuje: Evropa může "zemřít". Je nutná robustní obrana čelící ruské agresi
Evropa by podle francouzského prezidenta mohla "zemřít", pokud si nevybuduje robustní obranu čelící ruské agresi na Ukrajině.
Zdroj: Radek Novotný