Před 40 lety došlo k největší průmyslové havárii v historii. Spor o Bhópálskou katastrofu opět ožívá

K tragédii došlo 2. prosince 1984, kdy chemická továrna Union Carbide vypustila 40 tun smrtícího methylisokyanátu a dalších jedovatých plynů. Bezprostředně zemřelo více než 3 000 lidí, přičemž celkový počet obětí v následujících desetiletích přesáhl 25 000. Desítky tisíc přeživších trpí dlouhodobými zdravotními následky, včetně vysokého výskytu rakoviny, onemocnění ledvin a plic a vrozených vad u dětí.

Místní průzkumy odhalily, že chemická kontaminace zasáhla nejméně 42 oblastí v Bhópálu. Hladiny karcinogenních látek v podzemní vodě byly 50krát vyšší, než je považováno za bezpečné. Toxické odpady z továrny navíc po léta prosakují do půdy a vody, přičemž vláda ani odpovědné společnosti neprovedly komplexní dekontaminaci.

Indická vláda nedávno zahájila odvoz 337 tun toxického odpadu z areálu bývalé továrny, což představuje méně než 1 % z více než milionu tun kontaminovaného materiálu. Aktivisté tvrdí, že odstraňovaný odpad již nepředstavoval zásadní riziko, protože byl uložen v kontejnerech od roku 2005. Podle nich tak šlo spíše o snahu zmírnit kritiku, než skutečně řešit problém.

Rachna Dhingra, koordinátorka Mezinárodní kampaně za spravedlnost v Bhópálu, označila krok za „frašku“ a kritizovala, že se vláda i nadále vyhýbá odpovědnosti a nevyvíjí tlak na společnosti Union Carbide a jejího nástupce Dow Chemicals.

Odstraněný odpad má být spálen v zařízení v Pithampuru, vzdáleném 150 kilometrů od Bhópálu. Tato lokalita však již dříve neuspěla při bezpečném zpracování toxického odpadu, což vyvolává obavy místních obyvatel. Spalovací proces navíc vytvoří dalších 900 tun toxického zbytku, který bude uložen na skládkách, čímž hrozí další kontaminace.

Ani po čtyřech desetiletích nebyli odpovědní činitelé a společnosti postaveni plně před spravedlnost. V roce 1989 dosáhla indická vláda dohody s Union Carbide o odškodnění, které většině obětí přineslo jen 25 000 rupií (zhruba 500 dolarů). Dow Chemicals, která koupila Union Carbide, odmítá odpovědnost za akce své dceřiné společnosti před akvizicí.

Mezinárodní organizace a místní komunity požadují komplexní řešení, které by zahrnovalo úplné vyčištění oblasti, spravedlivé odškodnění postižených a potrestání viníků. Prozatím však tragédie zůstává symbolem selhání korporací i vlád v otázkách odpovědnosti a spravedlnosti.

Největší průmyslová havárie v historii: Jak Bhópálská katastrofa zasáhla půl milionu lidí a desítky tisíc zabila?

Je 2. prosince roku 1984 a lidé v indickém městě Bhópál za sebou mají den jako každý jiný. Po příchodu z práce tráví čas s rodinou nebo přáteli a večer ulehají ke spánku. Poté, co se hodinová ručička přehoupne přes půlnoc, stále nikdo netuší, že se zanedlouho stane něco, s čím se dosud žádný člověk nesetkal. Na město se valí ohromný mrak jedovatého plynu, který začne za několik minut zabíjet ve velkém. Obyvatelé města o tom ale zatím neví, nikdo je nevaroval, nikdo nevyhlásil poplach. A pak jedovatý mrak udeří naplno. A začnou umírat tisíce lidí.

Společnost Union Carbide Corporation (Union Carbide) je jedna z nejstarších chemických společností ve Spojených státech. Přišla na způsob, jak levně vytvářet ethylen ze zemního plynu, čímž umožnila vznik moderního petrochemického průmyslu. Kromě jiného se také zaměřuje na práci s chemickými látkami, jedy a pesticidy.

První závod firma postavila v malém městečku v Západní Virginii. Následně se rozhodla expandovat do Indie a v Bhópálu chtěla vystavět továrnu za co nejmenší finanční obnos. Rozhodla se proto ušetřit na snížení bezpečnostních systémů.

Konstruktéři dostali jasné zadání. Namísto nerezové oceli použili běžnou ocel, malé cisterny na skladování chemikálií nahradily obrovské nádrže, a ve finále ušetřila firma na stavbě chemičky 8 milionů dolarů oproti menší továrně v USA.

Tím ale šetření neskončilo. Byla pozastavena činnost chladícího systému, polovina lidí propuštěna, a majitelé si mnuli ruce nad výhodným obchodem, který jim zajistil výrobu chemických látek v levné továrně v Indii za co nejmenší vstupní náklady. Šetřilo se kde to jen šlo a nedbalo se na zabezpečení ani na pohodlí zaměstnanců.

To se ale záhy projevilo. Lidé pracující v továrně byli krátce po uvedení chemičky do provozu vystaveni nebezpečným plynům a museli být hospitalizováni. Poté byl jeden ze zaměstnanců vystaven jedovatému fosgenu a na následky otravy zemřel. A podobných nehod přibývalo.

Vedení Bhópálského závodu o nehodách informovalo americké ústředí Union Carbide Corporation v Connecticutu, které do oblasti poslalo své experty. Ti v roce 1982 zjistili, že továrna je v katastrofálním stavu. Objevili desítky vad, které mohly vést ke katastrofě, a zjistili zvýšení riziko exploze.

K pozdějšímu překvapení vyšetřovatelů ale inženýři neudělali nic proto, aby sjednali v indické pobočce nápravu. Sepsali zprávu o stavu chemičky a zajistili, aby se k ní nikdo nedostal. Nedbali na nulové zabezpečení, vysoká rizika nehod a stížnosti zaměstnanců. To se jim stalo osudným.

 2. prosince 1984 pracovníci továrny čistili potrubí, kterým proudil do nádrží methylisokyanát, vysoce toxická sloučenina vznikající při výrobě pesticidů a insekticidů. Čištění bylo prováděno pomocí proudu vody která se dostala nádrže a s toxickou látkou začala reagovat.

Po několika minutách byla nádrž tak horká, že vznikl silný přetlak, který zlomil ventil nádrže. Z ní uniklo do ovzduší 40 tun silně jedovatého plynu. Stalo se to 3. prosince jen několik minut po půlnoci, kdy foukal mírný jižní vítr směrem na Bhópál s milionem obyvatel. 

O úniku plynu bylo okamžitě informováno vedení továrny, které absolutně nic neudělalo. Nespustilo poplach ani nevarovalo obyvatele o úniku plynu, jen nečinně přihlíželo největší průmyslové tragédii, s jakou se kdy lidstvo setkalo. A popíralo, že by k nějaké nehodě došlo.

Noc byla chladná a díky tomu mrak o rozloze 60 kilometrů čtverečních sestoupil na spící město. Tisíce lidí se po nadýchání probudily a začaly zvracet, jed jim popálil oči, nos a krk, plíce zaplavila voda, to vše doprovázely silné bolesti. Zatím ale stále nikdo stále nevěděl co se stalo, a počet mrtvých šel do tisíců.

Během prvních několika hodin a dní zemřelo na otravu 8000 lidí. Počet mrtvých ale v průběhu dní nadále rostl a celkově podlehlo na následky zasažení plynem 25 tisíc lidí. Dalších půl milionu lidí bylo jedovatou látkou zasaženo.

Ti, kteří přežili, ale skončili s nenávratným poškozením plic a sinými bolestmi hlavy. Účinek jedu se na nich projevil formou depresí, únavy nebo totálního vyčerpání. Zasažení lidé měli poškozený imunitní systém, trávicí ústrojí, a těhotné ženy musely na potrat. Ty, které to odmítly, porodily postižené děti. Dodnes na následky katastrofy umírají ročně desítky lidí.

Chemička byla okamžitě po havárii uzavřena a začal masivní soudní proces, který skončil po pěti letech jasným verdiktem. Firma dospěla k mimosoudnímu vyrovnání ve výši 470 miliónů dolarů. S ohledem na počet zraněných lidí ale jde o směšnou částku, neboť odškodné na osobu nepřesáhlo 500 dolarů a nestačilo ani na lékařské výlohy. 

Pod palbu kritiky se dostala i tehdejší indická vláda. Neměla povolit stavbu takového komplexu na rizikovém místě, odškodné také nebylo velké a navíc bylo lidem vyplácenu velmi pozdě. Případ se tak opět dostal před soud a pokračoval až do roku 2010, kdy bylo shledáno vinnými z podílu na katastrofě sedm manažerů společnosti Union Carbide.

Původně bylo v roce 1987 obviněno 9 osob a hrozily jim tresty odnětí svobody do výše 10 let, jeden z obžalovaných ale zemřel a druhý zmizel. Nakonec soud zbylým sedmi udělil tresty vězení na dva roky. Podle mnohých žalostně málo na to, jaké katastrofy se dopustili.

Nyní je továrna v dezolátním stavu a podobně jako například Černobyl je zamořená jedovatými látkami, které se nadále uvolňují do okolí. Celý komplex je silně kontaminován pesticidy, těžkými kovy a chemikáliemi a naměřené hodnoty milionkrát přesahují doporučené hodnoty Světové zdravotnické organizace. V okolí chemičky ale stále žije na 20 tisíc lidí, kteří pije kontaminovanou vodu a obdělávají jedovatou půdu, což má za následek další umírání.