ANALÝZA: Před 30 lety zemřel prezident Husák. Byl symbolem normalizační šedi, čistek a úpadku. Chyběla mu sebereflexe

Vyhnal tisíce lidí z jejich milované země, protože jeho diktatura pod dohledem Sovětského svazu byla nesnesitelná, jeho vládnutí zabíjelo jakoukoli budoucnost vývoje života v Československu. Přes dvacet let byl Gustáv Husák hlavní tváří normalizace, aby 18. listopadu 1991, dva roky a jeden den po vypuknutí Sametové revoluce, zemřel v naprostém zapomnění.

V mládí platil za pilného studenta a rebela

Narodil se v roce 1913 ve vesnici Dúbravka, která je nyní už součástí Bratislavy. Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a později se živil jako rolník. Matka mu zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Pocházel tedy z velmi chudých poměrů, nicméně díky studiu a jeho nesmírné ctižádosti se mu podařilo dostat až na vrchol. Jako premiant prospíval na prestižním bratislavském gymnáziu a také studium práv v Bratislavě absolvoval s vyznamenáním.

Obraz mladého Gustáva Husáka jako úspěšného a ambiciózního studenta by nebyl úplný, kdybychom zde nezmínili, že v době dospívání v sobě zároveň objevil i rebela vůči stávajícím poměrům. Už v mládí se stal přesvědčeným o tom, že právě komunistická ideologie nabízí ten správný recept na to, jak odstranit všechny nespravedlnosti tehdejší doby. A právě jeho neochvějné přesvědčení, kterým později neotřáslo ani několik let věznění, ovlivnilo celý jeho další život.

V šestnácti se stal členem Komunistického svazu mládeže a od dvaceti let byl členem a funkcionářem Komunistické strany Československa. Po absolvování studia práv se stal advokátním koncipientem v kanceláři Vladimíra Clementise, pozdějšího komunistického ministra zahraničí, který se nakonec stal jednou z obětí vykonstruovaného procesu s Rudolfem Slánským.

Gustáv Husák byl v době Slovenského štátu velkým odpůrcem Tisova režimu a za války byl součástí hnutí odporu. Vrcholem jeho odbojové činnosti byla účast na Slovenském národním povstání, která ho po skončení války vynesla na politické výsluní. Po válce mimo jiné zastával post předsedy Sboru pověřenců, to je fakticky funkci slovenského premiéra. Jako horlivý bolševik se podílel samozřejmě i na komunistickém převzetí moci. Organizoval provokace proti Demokratické straně, která v roce 1946 vyhrála na Slovensku volby. Má podíl na tom, že se komunistům podařilo ovládnout slovenskou policii včetně tajné, s jejíž pomocí pak mohli terorizovat opozici, církev i řadové občany. 

Komunistické ideologii zůstal věrný i v krutém vězení

První léta komunistické vlády se nesla ve znamení vykonstruovaných procesů uskutečněných po sovětském vzoru. Jejich hlavním účelem bylo vyvolat v lidech strach. Oběti těchto zinscenovaných procesů byli sami komunisté a neunikl jim ani Gustáv Husák. V roce 1951 byl obviněný ze "slovenského buržoazního nacionalismu". Jednalo se o smyšlené obvinění, mělo však jistý reálný základ. Husák od mladých let odmítal myšlenku jednotného československého národa. Došel dokonce tak daleko, že za války koketoval s myšlenkou připojení Slovenska přímo k Sovětskému svazu.

Spolu s ním byli souzeni i další slovenští funkcionáři Ladislav Novomesky, Daniel Okáli, Ivan Horváth a Ladislav Holdoš. 24. dubna 1954 byl v takzvaném procesu s buržoazními nacionalisty odsouzen za velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Někteří historici tvrdí, že jen smrt Stalina a Gottwalda ho zachránila před trestem smrti. Při výsleších ho bili, škrtili a mlátili s ním o zeď. Doba, kdy byl vyšetřovaný a vyslýchaný, se silně podepsala na jeho zdraví a v jeden čas vážil Husák jen 56 kg. Přesto ani na vteřinu nezapochyboval o komunistické ideologii.

Jeho spoluvězni později o Husákovi mluvili jako o zapáleném komunistovi, který svoji vinu kladl jednotlivcům, nikoli komunistickému systému či Sovětskému svazu. Vsugeroval si představu, že ho strana zkouší. Při diskusích o tom, co bude dělat, až bude venku, měl jasno: viděl se v nejvyšších politických funkcích a spoluvězňům už předběžně sliboval milosti. Od ostatních vězňů si však udržoval spíše odstup.

Spolu s ostatními obviněnými byl nucen k přiznání mimo jiné s tím, že se jedná o stranický úkol označit nacionální úchylku jako nepřátelskou a doznat se. Husák na rozdíl od jiných nepodlehl a nikdy se nepřiznal. Podle historika Michala Macháčka byl Husák oddaným komunistou, nicméně součástí jeho povahy byl také individualismus a kritické myšlení. Stranu si ale nezbožštil a dobře věděl, jak dopadl jeho mentor Vladimír Clementis, který se pod nátlakem přiznal, byl popraven, což Husáka ještě více přimělo k tomu, že musí tuto nespravedlnost napravit či se alespoň nepodvolit. Po okupaci zahájil cestu na vrchol, skončil na Hradě

Nakonec byl Gustáv Husák propuštěný v roce 1960. O tři roky později se dočkal i úplné rehabilitace a opět dostal členskou legitimaci KSČ. Na skutečný politický comeback si ale musel ještě pár let počkat.

Jeho chvíle přišla v roce 1968, kdy se pomalu dostával na vrchol své kariéru. Gustáv Husák byl velmi charismatický řečník a odpůrce silně nepopulárního tehdy už bývalého prezidenta Antonína Novotného. Pomohlo mu i fakt, že ho provázela pověst bývalého politického vězně, který se dokázal i v těch nejtěžších chvílích zachovat statečně. Dokázal si tak získat sympatie široké veřejnosti. Ačkoliv se během pražského jara rétoricky stavěl za politiku i osobu Alexandra Dubčeka, ve skutečnosti na něj i na tehdejší dění hleděl kriticky a považoval ho za nekompetentního. Neztotožňoval se s demokratizací společnosti, kterou považoval za anarchii, a nadále plně uznával mocenské postavení Moskvy. Události z 21. srpna 1968 ho sice překvapily, ovšem zároveň dokázal umně využít nepřehlednosti situace. Husák si nejspíše u lídra Sovětského svazu Leonida Brežněva získal přízeň svou rázností a výřečností, čímž sovětského vůdce přesvědčil, že je tím mužem, kterému by měla být svěřená moc v Československu.

Mnozí považovali Husáka za lepší volbu, než otevřeně prosovětské kolaboranty jako byl Alois Indra nebo Antonín Kapek. Doufali, že se bude jednat o umírněného člověka podobného Jánosi Kádarovi v Maďarsku. Při jeho nástupu do funkce v dubnu 1969 proto do něho mnozí vkládali své naděje, že bude jako první generální tajemník ÚV KSČ alespoň zčásti pokračovat v kurzu započatém v lednu roku 1968 bez větších čistek či vyhazovů z práce. Další vývoj proto musel mnohé šokovat. Žádné československé obdoby „gulášového socialismu“ se lidé nedočkali a další vývoj naopak přinesl opětovné utužení poměrů.Normalizaci zahájil Gustáv Husák rozsáhlými personálními čistkami, které se konaly nejen ve straně, ale například i ve školách, podnicích či na ministerstvech. Čistky, jež se pod jeho taktovkou uskutečnily v KSČ, připravily o členství ve straně 327 tisíc lidí. Při personálních čistkách na pracovištích přišlo o dosavadní zaměstnání zhruba 350 tisíc lidí a mnozí museli vykonávat často dělnická povolání, která nekorespondovala s jejich kvalifikací. Na jejich místa se pak dostali bezcharakterní kariéristé, kteří zcela ovládli každodenní život v zemi. 

Už od počátku sedmdesátých let se na nejvyšším vedení obklopoval lidmi jako byli Vasil Biľak, Alois Indra nebo Miloš Jakeš, kteří ani zdaleka nedosahovali jeho intelektuální úrovně a pohrdal jimi. Naopak do vězení se v té době dostali jeho někdejší přátelé, kteří se v roce 1963 zasloužili o jeho rehabilitaci. Jedná se například o historika Milana Hübla, který strávil za normalizace sedm let ve vězení a Husák se dokonce zasadil o to, aby mu tehdejší prezident Ludvík Svoboda neudělil milost. Úplný vrchol Husákovy politické kariéry představovalo jeho zvolení prezidentem 29. května 1975. A to poté, co byl funkce zbaven dlouhodobě vážně nemocný prezident Ludvík Svoboda. Prezidentské období trvalo i tehdy pět let a ve funkci prezidenta byl bez větších problémů potvrzen i v roce 1980 a 1985.

Mitterrand na návštěvě Prahy dal přednost Havlovi

Dobu jeho prezidentství poznamenal rigidní přístup typický pro představitele pozdně komunistické gerontokracie. Pro jeho politiku byla vůbec symptomatická neochota k jakýmkoli větším systémovým reformám. Jak píše historik Michal Macháček ve své monografii Gustáv Husák, poslední komunistický prezident „vycházel z tehdejšího stavu, který se měl pouze zkvalitňovat a jeho slovy řečeno vést k rozvinuté socialistické společnosti.“

V posledních několika letech se neúprosně začalo projevovat jeho stárnutí. Už na počátku 80. let upozorňovali členové předsednictva ÚV KSČ Kreml na obtížnost vykonávání funkce prezidenta a tajemníka KSČ. Poukazovali na to, že fyzicky znatelně sešel a v roce 1983 se u něho objevila ischemická mozková příhoda.

Na sklonku roku 1987 se vzdal postu generálního tajemníka ÚV KSČ.  Nahradil ho ukázkově neschopný Miloš Jakeš, který patřil k protireformnímu „konzervativnímu“ křídlu strany. Samotný Husák se po odchodu z funkce generálního tajemníka dostal do ještě větší informační i společenské izolace. Výrok Miloše Jakeše o „kůlu v plotě“ seděl nejvíce na Gustáva Husáka. V únoru roku 1989 jej navíc postihla cévní mozková příhoda, a nakonec byl až do konce března 1989 hospitalizován.

I po propuštění přetrvávaly problémy s chůzí a bolest na levé ruce a potíže s vyjadřováním. Ve stejném roce navíc prodělal nádorové onemocnění na pravé tváři. Už v době jeho pobytu v nemocnici se začalo diskutovat o změnách na nejvyšších postech – uvažovalo se o tom, že v čele KSČ by Miroslav Štěpán nahradil Jakeše, který by se stal prezidentem.

Izolace a odstřižení od informací ve straně vlivem odchodu z funkce generálního tajemníka mu neubrala schopnost vnímat celkový politický vývoj. Komunistický systém silně zaostával za Západem prakticky ve všem a lidé to dobře viděli.  I on sám si začal uvědomovat, jak komunisté postupně ztrácí půdu pod nohama. Proto tehdejší režim v prosinci 1988 velmi usiloval o návštěvu někdejšího francouzského prezidenta  Françoise Mitterranda, který svoji návštěvu podmínil setkání s opozicí, tedy disentem vedeným Václavem Havlem. Husák tak 9. prosince 1988 zažil obrovské ponížení, když Mitterrand pozval chartisty na snídani do Buquoyského paláce na pražské Malé Straně a socialistický prezident musel na francouzskou hlavu státu čekat, až vše probere s odpůrci komunistického režimu. Mitterrand dal zkrátka přednost Havlovi.

Husák byl známý i jako člověk, který nikdy nešel pro ostrý výraz daleko, což ukázal i při zasedání předsednictva ÚV KSČ v říjnu 1989, kde vcelku pregnantně vystihl situaci, v níž se strana nacházela: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ V Polsku už se v červnu 1989 konaly první polosvobodné volby. Maďarsko otevřelo v září své hranice na Západ a ve stejný měsíc se vláda s opozicí dohodly na přechodu k demokracii. Obě středoevropské země tedy už na začátku podzimu spěly k demokracii a bylo jen otázkou času, kdy se podobnou cestou vydá i Československo.

Před odchodem jmenoval vládu národního porozumění

Poté přišla listopadová revoluce a jeho konec v politice byl už neodvratitelný. Opozice požadovala mj. odchod všech zprofanovaných představitelů komunistického režimu, včetně prezidenta Husáka, k čemuž také nakonec došlo. Při oznámení odchodu 9. prosince 1989 večer dal Gustáv Husák jasně najevo, že na svých postojích nehodlá nic měnit, když prohlásil: „Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientace. Proto jim zůstanu navždy věrný.“ O den později, symbolicky na Den lidských práv jmenoval vládu národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou. Záhy poté odstoupil z funkce prezidenta republiky a stáhl se do ústraní.

Poslední dva roky života strávil Gustáv Husák v Bratislavě. Potýkal se s vážnými zdravotními problémy, zejména rakovina žaludku a také se skutečností, že dlouho nedostával důchod. Poslední komunistický prezident zemřel téměř v zapomnění a možná taktéž symbolicky den po druhém výročí začátku Sametové revoluce.

Gustáv Husák byl nepochybně člověkem s obrovským politickým talentem, pro něhož byla politika vším. Jeho tragédií bylo, že celý svůj dospělý život prožil v omylu. Zasvětil ho ideologii, která má na svědomí miliony mrtvých a zaslouženě skončila po roce 1989 v propadlišti dějin. Nikdy neprojevil jakoukoli sebereflexi. Představoval tak jeden z řady tragických a odstrašujících případů intelektuála, kterému se ideje staly důležitějšími než samotní lidé a jejich životy.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL