Gustáv Husák: Tušil konec socialismu? Nesnášel Dubčeka, prosazoval Havla

Byl jednou z vůdčích osobností Slovenského národního povstání, prvním slovenským poválečným "premiérem", obětí komunistických čistek a posléze hlavním představitelem tvrdé linie téhož totalitního režimu. Politik, který stál v čele země v posledních desetiletích komunistické diktatury, byl symbolem takzvané normalizace a vůdčí osobností politiků, kteří přivedli zemi po roce 1968 do podřízenosti sovětským okupantům. Po sametové revoluci v prosinci 1989 abdikoval, jeho nástupcem na Pražském hradě byl zvolen Václav Havel.

Podle historika Michala Macháčka, autora knihy o Husákovi, byl Husák "hommo politicus, bavila ho politika, stala se jeho hlavní seberealizací, vše tomu podřizoval. Měl v sobě ale i prvek mesianismu, představu, že je vyvolený. Byl vysoce inteligentní, s mimořádnou pamětí, pracovitý a cílevědomý. Povahou byl spíše introvert a autoritativní, v soukromí byl skromný až asketický."

Osmý československý prezident Husák si podle slovenského historika Ivana Laluhy nikdy nepřiznal, že se po většinu svého života mýlil. "Tito lidé, jak jsem je poznal, věřili, že neselhal systém, ale osoby," řekl před časem historik, podle něhož Husák možná tušil konec socialismu už od počátku přestavby v SSSR.

Laluha jej hodnotil jako kontroverzní osobnost, u níž se krátká pozitivní období střídala s dlouhými negativními. "Husák se uměl prosazovat v krizových situacích. V těch byl jako ryba ve vodě. Selhával v pozdějších obdobích, kdy krize pominula," poznamenal historik, podle něhož Husák celý život věřil myšlence diktatury proletariátu.

V roce 1968 se podle Laluhy Husák přidal na sovětskou stranu z pragmatismu, neboť Sověti zjistili, že politici jako Vasil Biľak nebo Alois Indra, které si původně vybrali pro splnění svých cílů, je nejsou schopni politicky prosadit. Šanci proto dostal Husák.

Husák se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině (matka byla chorvatského původu) jako nejmladší ze tří dětí. Otec vzápětí narukoval a po letech se z bojů první světové válka vrátil jako částečný invalida. Matku Husák nikdy nepoznal, zemřela v jeho necelých dvou letech. Podle Macháčka se u něj projevovala emoční rezervovanost a neutěšenou výchozí situaci kompenzovala cílevědomost, houževnatost, vysoká inteligence, výborná paměť a dar mluveného i psaného slova.

Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do levicově zaměřené revue DAV. Do komunistické strany vstoupil ve svých 20 letech v roce 1933.

Jeho politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady. S dvouletou přestávkou byl ilegálně činný. Ačkoliv se choval obezřetně, čtyřikrát nakrátko skončil ve vyšetřovací vazbě. Svou odbojovou činnost korunoval účastí na Slovenském národním povstání. To ho vyneslo na politické výsluní.

Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost. A podílel se na komunistickém převzetí moci (například na podzim 1947 organizoval politické provokace zaměřené na nekomunistické pověřence), následně i na nastolování nových pořádků. Ty mu však příliš štěstí nepřinesly.

V době politických čistek, na jaře 1950, byl spolu s dalšími obviněn ze "slovenského buržoazního nacionalismu", zbaven funkcí i členství ve straně a v roce 1954 odsouzen na doživotí. Bylo mu zejména zazlíváno, že se projevoval jako slovenský nacionalista. Jednalo se o vykonstruované obvinění, které však podle historiků vycházelo z reálných základů. Husák od mladých let odmítal státní ideu o jednotném československém národě, naopak usiloval o státoprávní česko-slovenský dualismus. Za války si dokonce pohrával s myšlenkou připojení Slovenska k Sovětskému svazu.

Podle historiků byl jedním z mála, koho brutální metody komunistických vyšetřovatelů nezlomily - mučením vynucená přiznání později vždy odvolal. Vězněn byl přes devět let, propuštěn byl na amnestii v roce 1960, o tři roky později rehabilitován.

Po propuštění z vězení pracoval v dělnických profesích, od roku 1963 působil ve Slovenské akademii věd jako historik. Tehdy disponoval na Slovensku značnou autoritou a popularitou, které vycházely z toho, že se ve vězení choval statečně a jako jeden z mála odmítl přistoupit na nepravdivá obvinění. Navíc získal pověst, že trpěl za obranu slovenských národních zájmů.

Během takzvaného Pražského jara v roce 1968 vystupoval Husák nejprve jako stoupenec reformnímu proudu v komunistické straně a podporoval tehdejšího lídra Alexandra Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády a mimo jiné se významně podílel na přípravě federativního uspořádání republiky. Ačkoliv se rétoricky stavěl za politiku i osobu Dubčeka, ve skutečnosti na něj i na tehdejší dění hleděl podle historiků kriticky. Neztotožňoval se s prohlubující se demokratizací, kterou považoval za anarchii, a nadále plně uznával mocenské postavení Moskvy.

Příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho sice překvapil, zároveň ale dokázal umně využít nepřehlednosti situace. Když se v dubnu 1969 dostal s podporou Moskvy do čela KSČ, zmizely poslední zbytky nadějí, že se v okupovaném Československu podaří udržet alespoň některé myšlenky Pražského jara. Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl: "Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě... různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci..."

Cílevědomý Husák svůj vzestup na politický vrchol završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé linie, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.

Začátkem roku 1989 prodělal třetí mozkovou příhodu a byl hospitalizován, v dalších měsících stál mimo hlavní politické dění. V říjnu 1989 ale na schůzi předsednictva varoval: "Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!" Podle vlastních slov ale cítil, že "mluví k hluchým uším".

Vlastní odchod z prezidentské funkce oznámil 9. prosince 1989 ve večerních hodinách v projevu, který vysílala televize a rozhlas: "Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientace. Proto jim zůstanu i nadále věrný," rozloučil se s politikou a veřejností, aniž by padlo slovo sebekritiky a přiznání odpovědnosti za současný stav.

Na jeho místo stále ještě komunisty ovládaný parlament zvolil 29. prosince 1989 disidenta a "nepřítele socialistického zřízení" Václava Havla. Podle Laluhy tehdy Husák prosazoval Havla místo Dubčeka. "Oni se strašně neměli rádi," dodal Laluha.

Od prezidentské abdikace v prosinci 1989 žil v ústraní. Trápilo ho zdraví, zejména rakovina žaludku, a to, že dlouho nedostával důchod. S nevolí také sledoval, jak se bortí svět, který znal a pomáhal budovat. V únoru 1990 se Husáka zřekli i komunisté, ze strany, kterou mnoho let vedl, byl vyloučen. Když se to dozvěděl, ironicky poznamenal, že je zvyklý, neboť se tak stalo již potřetí.

Zemřel 18. listopadu 1991 ve věku 78 let.

Husák byl dvakrát ženatý. S první manželkou, divadelní režisérkou Magdou Lokvencovou měl syny Vladimíra a Jána. Jeho druhá žena, novinářka a překladatelka Viera Millerová, zahynula v roce 1977 při leteckém neštěstí u Bratislavy. Po její tragické smrti propadl Husák apatii.