Hospodářské zázraky se nedějí. Dnešní svět připomíná 19. století, říká profesor

Například Dánsko, které se pravidelně řadí mezi nejšťastnější země světa a kde roční příjem na osobu činí asi 1,25 milionu korun, nikdy nezažilo něco, co by se dalo nazvat hospodářským zázrakem. Pokud budete na Googlu hledat dánský hospodářský zázrak, vypadne vám na prvním místě odborný článek o tom, jak země v devadesátých letech snížila míru nezaměstnanosti, aniž by musela obětovat prvky sociálního státu.

Nebo takové Spojené státy, které v ročním příjmu na osobu v 19. století předběhly Latinskou Ameriku, převážně díky její hospodářské stagnaci. Míra růstu v USA byla v té době většinou pod dvěma procenty, a do roku 1860 ještě níže, nic působivého v porovnání s dnešní Čínou či Indií. Ostatně také s dnešními Spojenými státy. Pro USA je velkou výhodou, že se až na občanskou válku dlouhodobě vyhýbaly větším pohromám a směřovaly kupředu poměrně klidným krokem.

Pomalý růst neznamená, že by Spojené státy nebo Dánsko v 19. století selhaly. Pro státy přímo na hranici technologických možností nebo těsně za ní je složité zlepšovat životní úroveň, protože vynálezy zpravidla přicházejí pomaleji než rozvoj pomocí přebíraní technologií od bohatších národů. Právě takové přebírání know-how, společně s vývozem a prudkými investicemi do školství, je to, co později umožnilo asijským tygrům Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu, Hong Kongu, Singapuru a Číně dosáhnout osmiprocentního až desetiprocentního růstu ročně.

Východoasijský růstový model, přes veškeré své kouzlo, patří minulosti. Nyní je možná jedinou zbývající možností postupovat pomalu a jistě. Ať už jsou důvody jakékoli, jen málo zemí dokázalo napodobit vzdělávací skok východoasijských tygrů. Růst obchodu, který na konci 20. století převyšoval celkový růst produkce, teď, zdá se, stagnuje.

Jinými slovy, dnešní svět se možná více než několik posledních desetiletí podobá 19. století. To může znamenat poměrně nízké míry růstu, důraz na stabilitu, málo, pokud vůbec nějaké originální alternativy a čas investovat do institucionální kvality.

Na 19. století je zajímavé také to, že některé země, mezi nimi i Čína a Indie, nedokázaly držet krok. Naopak jejich hospodářství se po dlouhá období scvrkávala. Buď neměly štěstí, zaváděly chybná opatření nebo trpěly pod koloniálním útlakem. Zahraniční vládce často více zajímala moc než budování veřejných statků pro obyvatelstvo. Ekonomiky na vzestupu se s novou generací mohou k těmto vzorcům 19. století vracet. Buď se naučí postupovat pomalu a jistě, anebo dost možná udělají čelem vzad.