GLOSA | Události Petra Nutila: Vánoce ve stínu smutku

Jako temný mrak zasáhla naši zemi nesmyslná brutalita jednoho člověka, který ve dvou útocích připravil o život šestnáct lidí.  To, co se stalo, nelze přejít, nelze se tomu vyhnout. Není snad nikoho, kdo by nebyl zprávami o průběhu těch činů informován, koho by nezasáhly a proto nemá žádný význam je znovu probírat. 

Když tohle píšu, myslím na všechny, kterým tahle tragédie někoho vzala. Každému jednomu z nich bych především chtěl vyjádřit upřímnou soustrast. 

Nebudu psát o těch nelidských zločinech. Můžeme spolu ale – a asi bychom i měli – mluvit o smutku, pocitech, které to v nás vyvolává, o znejistění a dalších věcech, které o to víc kontrastují s nadcházejícími vánocemi, svátkem, jehož smysl obvykle vyjadřují tři slova -  víra, láska a naděje. 

Tenhle antagonismus je zcela pochopitelný a vlastně by bylo divné, kdybychom ho nevnímali, kdyby v nás i kvůli obvykle radostné vánoční atmosféře najednou netrčel a nedrásal naši mysl jako ostrý hřeb. 

Přesto mám za to, že skutečný smysl Vánoc události minulých dnů mohou v nás posílit. Ne, nemluvím tu o nablýskaném pozlátku a honu za konzumním vrcholem roku. Mluvím o smyslu, o víře, naději a lásce. 

Víru ve smysl, stejně jako naději, vnímám jako protest proti tomu, že svět, který je, není světem, který by měl být, stejně tak i jako protest proti zlu, s nímž se na světě potkáváme a které nám mnohdy přijde tak strašně nesmyslné. 

Naděje je povolání k odpovědnosti, k odpovědi schopnosti, odmítnutí netečnosti, ale zároveň hluboký souhlas s mou vlastní odpovědností za svět, v němž žijeme, za své blízké i vzdálené, za hodnoty a humanitu. Naděje je víra, že i já musím udělat vše, co je v mých silách, aby to dobře dopadlo, nicméně i přesvědčení, že některé věci mají smysl bez ohledu na výsledek. 

Držme spolu. Buďme spolu.

Události minulých dnů ukázaly jednu podstatnou věc o naší společnosti a nás samotných. I v krizi a smutku víme, že - děj se, co děj - nakonec světlo zvítězí. Vzedmutá solidarita a semknutí se společnosti jsou toho jasným důkazem.  Tak buďme i dál lidmi, navzdory bodavým ostnům chaosu.

Touto optikou, rány, které jsme obdrželi, mohou mít smysl. Skrze bolest světa se dotýkáme toho podstatného. Tváří v tvář "zraněným představám o světě, jaký by měl být" člověk může odložit "brnění, masky a šminky", jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa. 

Je jednou z podstat evropské křesťanské kultury, že se nebrání odvaze vidět rány našeho světa a dotýkat se jich. 

Teď jsme se jedné takové strašné rány dotkli nedobrovolně my všichni. Snad proto, bychom pochopili, že je to rána společná, přesahující marginální spory a ukazující, že hodnota a podstata toho, na čem nám všem záleží, je víc spojující a propojující, než ty na první pohled rozdílné pohledy na pěnu dnů…

Zkusme na to v nadcházejících vánočních svátcích, ale i v dnech, které budou následovat, přemýšlet.