ROZHOVOR | Spisovatelka Markéta Zinnerová prozradila: Kvůli Boleru přišla málem o všechno

Markéto, lidé Vás znají jako slavnou scénáristku, spisovatelku a dramaturgyni. Proč jste před lety s manželem „prchla" z Prahy na jih Čech, do historického města Jindřichův Hradec?

Ano, jak jste správně řekl – my jsme skutečně prchli a dobře jsme udělali! Mám dojem, že Praha už dneska není pro důchodce, pro staré lidi. Já nejsem typický důchodce, samozřejmě.  To, co mne v Praze iritovalo, to tady není. Tady je klid, lidé jsou na sebe vlídní, mají čas se spolu zastavit, lidé k sobě mají prostě tak nějak blíž. Prach a smog mne tam pomalu zabíjeli, za to tady je božský vzduch. A co si budeme povídat, i výdaje běžného života jsou v menším městě prostě menší.

Proč právě Jindřichův Hradec?

Tohle město jsme si zamilovali. Známe ho dobře už přes čtvrt století. Kousek odkud máme chalupu. Hradec považuji za jedno z nejkrásnějších měst v České republice, a když sem ho procházela, přistihla jsem se, jak si sama u Vajgaru říkám – to je ale překrásné město. Navíc manžel tu měl už přátele z řad bývalých studentů a já jsem si přátele tady i v okolí našla. I když si přátele nacházím velmi obezřetně a pomalu.

Neznamená ale odchod z Prahy pro spisovatelku, scénáristku úbytek příležitostí na práci?

Dovolím si říct, že jsem v životní fázi, kdy už nic nemusím. Kdy dělám jen to, co opravdz chci. A to je pro mne ohromně osvobozující, a takhle jsem šťastný člověk. Kdo říká, že nejsou nabídky? Těch je řada, ať už z vydavatelství či různých institucí. S televizí to je jiné, protože je v jiném postavení vůči autorům, neboť se tam poměrně hodně omezila původní tvorba. Je to velká škoda.

Váš seriál My, všichni školou povinní nedávno vysílala televize, dívala jste se?

To víte, že jsem ráda. Hlavně je to pro mne i vzpomínka na lidi, kteří už tu nejsou. Jako Danuška Medřická, Věrka Galatíková a další. Například Medřická zemřela během natáčení seriálu, takže jsem některé části scénáře musela přepisovat, právě pro Věru Galatíkovou.

Vy sama jste v televizi dvakrát pracovala. Jak moc se změnila od dob Vašeho působení?

Tak asi poměrně hodně. Poprvé jsem tam pracovala někdy v 70. letech. To byla redakce včele s úžasnou Jarmilou Turnovskou, kdy to byla redakce pospolitá, zaměřená na spoustu původní tvorby, seriály, Večerníčky, hry, filmy. Bylo to tehdy velké potěšení z toho, že ta tvorba vzniká, že je tu česká původní tvorba, která reagovala na české diváky, děti a mládež. Tvorba pro mládež se jakožto kategorie třeba nyní v televizi už nepěstuje. Podruhé jsem tam byla, když mi bylo šedesát let a vydržela jsem tam tři roky, kdy jsem působila jako vedoucí dramaturg dětského vysílání. To bylo taky moc hezké období.

Ale televize na vás jistě nezanevřela, to říct nemůžete.

Ne, to rozhodně ne. Jsem ji vděčná za mnohé opakování mých pohádek, filmů. Potěšili mě i proto, že před časem vydali celou reedici jak seriálu My všichni školou povinní, která je moc hezká udělaná, včetně příloh a bonusů, tak i třeba filmů O štěstí a kráse nebo večerníčkovské příběhy Čtyři uši na mezi. Asi před dvěma lety pak měl premiéru Večerníček na motivy mé knížky Kočka Linda, poklad rodiny. Mám z toho velkou radost.

Čím to je, že se celou dobu věnujete dětem, a soužití dětí s dospělými, a naopak.

Ten dětský svět a svět dětí a dospělých mne vždycky nesmírně fascinoval. Bylo to dáno i tím, že jsem měla úžasné rodiče a krásné dětství. To třeba ovlivnilo můj seriál Tajemství proutěného košíku, což je moje taková krásná vzpomínka a útěk do dětství, i na léto na venkově.

Ale další filmy, včetně těch dramat, jsou inspirovány třeba vašimi dětmi nebo přímo Vámi, je to tak?

Ano. Třeba seriál My všichni školou povinní, ta role malého Jirky Olivy, to je vlastně reminiscence dětství mého syna Pavla, který se dnes věnuje kutilství, má dokonce svůj web a vystupuje i v pořadech pro kutily. No a ona slavný učitelka Hajská, kterou skvěle hraje Gábi Vránová, byla skutečná. A taky řada různých detailů, postřehů. Ale to, jak se tam ten malý Jirka chová, co dělá, jak myslí, to je přesně život mého syna a všeho, co jsme s ním v jeho školních letech prožívali.

Vaším životem jsou inspirovány i další příběhy, třeba drama Den pro mou lásku.

Ano, je to i po těch mnoha desítkách let pro mne stále bolestné téma. Vypráví o úmrtí malé holčičky. Je to vlastně přímo můj příběh, jsou to věci, které jsem sama prožila. I když je to tak strašně dávno, pořád to nejde vymazat z paměti. Musela jsem ho tenkrát napsat, abych uvnitř nějak neumřela. Pavlínka zemřela, když ji byly tři roky, nečekaně, náhle, a třeba když jsem týden po její smrti uviděla stopy v prachu jejich ručiček - to všechno, se v tom filmu objevuje. Nejdřív to člověk bere jako nespravedlnost, že tak krásné dítě odešlo a proč se mi to stalo, ale jak běží čas, tak člověk zjišťuje, že nejsou to jen slova, že vše souvisí se vším. Moje Pavlínka prochází s celým mým životem. Můj život otočila jiným směrem, a dost pozitivně jej ovlivnila. Je to hrozné, co teď řeknu, i když to v podstatě tak nemyslím, ale kdyby se tahle hrozná věc tehdy nestala, nevznikl by film Den pro mou lásku, nepochopila bych, že se umím vyjadřovat filmově, obrazem, nenarodily by se některé děti. Protože mi několik lidí řeklo, že jim ten příběh nesmírně dodal odvahu v podobné situaci vrátit se k mateřství a rodičovství. Vše co si člověk protrpí a překoná, to třeba jednou rozkvete a je z toho růže.

Jak je možné, že přestože většina těch příběhů vznikala v dobách minulých, jsou tak nadčasové a hodí se do každé doby?

Asi proto, že když píšu, nevypovídám o sobě a přemýšlím v dimenzi, která je asi nadčasová a moc mne těší, že se to lidem líbí. Navíc jsem přesvědčená, že když se někdo dívá na film, pohádku, seriál, mělo by to být uděláno tak, že tomu musí věřit.

Co je kromě dětí pro vás největší inspirací?

Inspirací je pro mne člověk sám se sebou a člověk mezi lidmi. Svět dětí ve spojitosti se světem dospělých mne vždycky velmi fascinoval. A pak, mám i tu vlastnost, že nedokážu člověka, kterého neznám, poctít předem nedůvěrou. Nemám v sobě nenávist. To neumím, i když mi třeba v životě i někdo hodně ublížil.

Napsala jste ale také příběh Bolero, příběh, inspirovaný skutečným zločinem na Slovensku z 80. let, který zfilmoval F. A Brabec. Prý Vás ten příběh přivedl málem na mizinu?

Kdybych to měla shrnout do jedné věty – kvůli tomu jsem málem přišla o zdraví, o majetek a možná i o život. Naštěstí spravedlnost nebyla tak slepá, jak se občas říká. Bolero je příběh o tom, jak skupinka mladíků unese, znásilní dívku a někteří z nich ji později i zavraždí, aby ji umlčeli. Vycházelo to skutečně z toho, co se odehrálo. To, že mne pak začali účastníci té události, mezi nimiž byli i ti vrazi dívky, žalovat po mnoha letech pro pomluvu a nactiutrhání, což byl paradox, ale hlavně i velká mediální kauza, mne psychicky málem úplně odrovnalo. Nakonec se ukázala pravda a to, že já jsem z nikoho nevinného nedělala žádnou oběť, ale naopak jsem popsala naprosto přesně to, co se tehdy stalo. Měla jsem tenkrát přístup i k soudním spisům, hovořila se svědky, rodiči dívky a tak dále. Ale ta skutečnost a to období, kdy mne žalovali o milion korun s tím, že za každý den od podání žaloby by chtěli čtyři procenta navrch, byla skutečně velmi stresující a děsivá. Jen podotknu, že jednou z velkých pohnutek k napsání tohoto příběhu byla opět ztráta mé dcerky a touha ukázat, co zločin způsobí těm, kteří zůstanou. Naštěstí soud jejich vinu uznal a já dokázala, že jsem čerpala jen z toho, co byla skutečnost.

Pojďme k příjemnějším věcem – Vaše manželství se sportovním lékařem Milanem Jílkem se zdá jako ideální. Jak to, že spisovatelka a lékař spolu takhle dlouho vydrží?

Snad proto, že ani pro jednoho z nás to není první manželství. Že jsme tak nějak dospěli a dozráli. Jsme spolu přes dvacet let.Milan je úžasný člověk, který dodnes napravuje lidem klouby, páteř... Býval velký sportovec, běhával dokonce s Odložilem, byli i velcí přátelé. Musím přiznat, že Milan do mého života a literárního myšlení vnesl svého umanutého sportovního ducha. Poznali jsme se kdysi tak, že on žil v dlouhodobě nefungujícím vztahu, já v tu dobu partnera neměla a zařekla jsem se, že na chlapy už kašlu. A vidíte, za týden jsme se poprvé viděli. A "seznámili" nás vlastně naši dva kamarádi – herci Sváťa Skopal a Mirek Vladyka, kteří nám pak šli taky za svědky na svatbě.

Máte nějaký recept na to, jak spolu mohou vydržet dva lidé rozdílného povolání a snad i povah?

Na to je asi jediný recept - vzájemná úcta a tolerance jeho k mé a mé k jeho práci a zájmům. Ohromně oceňuji, že třeba on přesně ví, že když sedím u psacího stolu a jen takhle mávnu rukou za uchem, že potřebuji klid a říká – já vím, ty jsi v bublině, nebudu tě rušit. (smích). On se věnuje svým studentům, střílení, lyžování a já zase psaní, přemýšlení a klasickým domácím pracím.

Vy jste spolu před třemi lety rekonstruovali panelákový byt, do kterého by ale nikdo neřekl, že je to sídlištní bydlení. Jak jste to dokázali?

Tak byli jsme na to tři. Jedna spisovatelka, jeden sportovec a doktor – oba v důchodu a jeden nesmírně šikovný řemeslník Jirka. Ale vše, co a jak tu je, musím neskromně říct, jsem navrhovala a zařizovala já. Proto mi Milan taky říká "archi-tetka" (smích). On byl zase vždy při ruce, kdy jsem potřebovala zavést tam, podívat se támhle, vyřídit onohle. A vidíte, povedlo se a jsme tu spokojeni. Snažili jsme se vytvořit si domov příjemný, útulný, a aby každý z nás měl svůj kout, kam může zalézt a být takzvaně pro sebe. Je to sice tři plus jedna se šatnou, ale nezdá se, že by pro dva byl velký. Než tedy přijde ta nutnost uklidit jej. Ale to díkybohu zvládáme.

Co chystáte v současné době?

Nechci nic zakřiknout, proto moc neprozradím, ale kromě psaní pohádek a říkanek pro děti, pracuji na jednom hezkém příběhu, který je ze současnosti, o tom, jak se musí člověk spolehnout sám na sebe, někdy na druhé, ale hlavně sám na sebe a o přátelství... Ale víc neprozradím. A třeba se dočkám i toho, že bude tento příběh i zfilmován. V zásobě mám i několik dalších věcí, které jsou rozpracované a k nimž se postupně vracím.

Co byste popřála čtenářům – lidem nejen do nového roku?

Především zdraví, protože to je opravdu nejdůležitější. A pak určitě lásku, úctu jeden k druhému a milé lidi okolo sebe. A aby se na sebe lidi uměli usmívat a byli spokojení.