Češi před sto lety začali zdobit vánoční stromy ve městech. Mělo to svůj důvod

Dnes nás při pohledu na ozdobené vánoční stromy na náměstích a jiných veřejných prostranstvích napadne tyto symboly adventního času spojit především s předvánočními trhy. Dříve však takové stromy plnily spíše dobročinné poslání, nacházela se pod nimi totiž sbírka, a to nejčastěji na chudé sirotky. Pro to se ujalo označení vánoční stromy republiky.

Za vznikem charitativních vánočních stromů stojí spisovatel, básník, novinář a překladatel Rudolf Těsnohlídek. Psal se rok 1919, bylo těsně před Vánoci, když tento muž vyrazil se svými přáteli (konkrétně s výtvarníkem Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem), na procházku do zasněžené přírody. V lese nedaleko Bílovic nad Svitavou tehdy narazili na opuštěnou, na kost promrzlou malou dívku. Ujali se jí, a tak jí zachránili život. Tato teprve sedmnáctiměsíční holčička se jmenovala Liduška Kosourová, byla to dcera chudé služky, kterou finanční tíseň donutila k zoufalému činu – odložit své dítě. Za to byla odsouzena k pěti měsícům vězení. Těsnohlídek se o podrobnosti k nalezení malé Lidušky podělil záhy po něm i o rok později se čtenáři Lidových novin:

„Našli jsme ji loni v předvečer Štědrého dne pod osamělým smrkem v bílovských lesích. Šli jsme hledat vánoční stromek, maličkou drobnou jedličku. V dědině se již rozžíhala světla, protože se všady pilně uklízelo před svátky. Zapadli jsme do úvalu, jímž za letních nedělí procházejí tisíce výletníků. Nikdo tudy dnes nešel. Vracel se pouze hajný, jenž se pozdržel opatřuje chvoj k betlému do kostela. Pustili jsme se, abychom v lese docela nezatměli, do nejbližší seče po příkrém úbočí. Pracně vydali jsme se po omrzlé zemi do půli stráně, kde bylo již rovněji a kde bylo možno rázněji vykročiti, ale tu kroky nás tří zadržel pláč lesní. Bylo to několik vran, jež krákorajíce výstrahu ostatním zapadly na protější stráň. Sletěly se, aby tu jako vždy vyčkaly smrt. Strnuli jsme v lidské, nešetrné zvědavosti, a tu zanesl k nám vítr slabý sten. Byl to dojemný nářek, bezbranný, umdlévající, loučení se světem. Tak naříká vysoká, je-li smrtelně poraněna. Chtěli jsme jí zkrátit muka a zamířili jsme napříč podrostem k domnělé srnčí. Kolik tu bylo malých vhodných vánočních stromků, avšak nepovšimli jsme si ani jediného. Viděli jsme před sebou v tu chvíli jen rozložitý smrk. Blížíce se k němu, seznali jsme že sten je slábnoucím pláčem dítěte. Strnuli jsme úlekem. Přestavili jsme si, jak tu stojí ve vetchých hadérkách, v tenké sukničce a čeká. Snad je tu matka postavila v závětří houštiny, aby počkalo, až nasbírá klestí, a ono bojí se tmy a nadcházející noci, a proto pláče. Ale když jsme rozhrnuli poslední větve podrostu, spatřili jsme hrůzu větší, než jsme očekávali. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou, na špinavé peřince. Malé tělíčko zmodralo již mrazem.“

Rudolf Těsnohlídek si v tu chvíli v lese uvědomil, že takových osamělých dětí je (a to zvlášť v časech po válce) určitě mnohem více a začal přemýšlet o tom, jakým způsobem by se jim dalo pomoci. V předvánočním čase se nabízela příležitost k uspořádání dobročinné sbírky, protože lidé bývali obzvlášť laskaví a štědří. Těsnohlídek navíc zjistil, že v dánské Kodani se už od roku 1914 pod velký vánoční strom na náměstí dává kasička, do níž lidé přispívají na opuštěné děti. Zahraniční charitativní tradici se spisovatel rozhodl zavést i u nás.

Kasičku pod vánoční strom (který pocházel symbolicky z bílovického lesa) nechal Rudolf Těsnohlídek instalovat dne 13. prosince 1924 na náměstí Svobody v Brně, a to s cílem vybrat finance na výstavbu sirotčince, tedy dětského domova. A to se skutečně podařilo! Těsnohlídkem uskutečněný podnik z veřejné sbírky existuje dodnes: jedná se o Dětský domov Dagmar v brněnských Žabovřeskách. Název útulku pro opuštěné děti odkazuje na původ tradice charitativních stromů, na Dánsko, konkrétně na laskavou a oblíbenou královnu Dagmar z této země. Ta měla navíc český původ, byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Sirotčinec byl dostavěn v roce 1929, a tak se jeho uvedení do provozu jeho otec Rudolf Těsnohlídek bohužel nedožil. Zemřel předchozího roku.

Vánoční stromy republiky s kasičkami se brzy rozšířily i do dalších míst na našem území. Následujícího roku se dobročinné sbírky pořádaly o adventu již v několika málo městech, v roce 1929 se realizovaly už ve více než šedesáti městech! V érách totalitních režimů, nacistického a komunistického, byla tradice upozaděna, v současné době se někde znovu rozvíjí.