Jan Werich se narodil před 120 lety. Byl trnem v oku totalitním režimům

Dne 6. února roku 1905 se do rodiny úředníka Vratislava Wericha a jeho manželky Gabriely na pražském Smíchově narodil syn, kterému při křtu dali jména Jan Křtitel František Serafínský Werich. Oba jeho rodiče měli pražský původ. Otec Vratislav pracoval jako úředník v pojišťovně a pocházel z obchodnické rodiny, Janův dědeček z maminčiny strany byl žižkovským hostinským. Manželství Werichových dlouho nevydrželo a po rozvodu rodičů vyrůstal malý Jan u otce, matka se o něj starala jen v časech první světové války, když byl její bývalý manžel odveden na frontu.

V Praze Jan Werich absolvoval základní vzdělání a poté i gymnázium. Na střední školu docházel se svým kamarádem z dětství Jiřím Voskovcem, s nímž později vytvořil nerozlučnou dvojici na prknech Osvobozeného divadla a udržoval s ním přátelský vztah po zbytek života. Po složení maturitní zkoušky se Werich přihlásil na práva na Karlovu univerzitu, zde však vydržel pouhý jeden rok.

Wericha totiž zlákalo divadlo. Od roku 1926 začali s již zmíněným Voskovcem vystupovat v Osvobozeném divadle coby komická dvojice. O rok později veřejnosti představili svou první autorskou hru s názvem „Vest pocket revue“, která slavila velký úspěch a uvedeno bylo více než 200 repríz. Divákům předvedli svůj vzhled klaunů s bílými tvářemi, který se pro ně stal typickým. Každé vystoupení Wericha a Voskovce bylo jiné, protože herci často a rádi improvizovali a zapojovali do hry také přítomné publikum.

V pozdějších hrách Werich s Voskovcem nejenom, že chtěli obecenstvo pobavit, ale také upozornit na aktuální problémy ve společnosti. A tak se se sílícím vlivem fašismu začali umělci tomuto režimu na divadelních prknech vysmívat. Za jejich první antifašistickou hru se považuje Caesar z roku 1932, kde se objevila kritika Benita Mussoliniho. Protirežimní díla dvojice psala a hrála až do roku 1938, kdy nacisté nařídili jejich divadlo zavřít.

Pro Wericha i Voskovce přestalo být v Československu ještě před vypuknutím druhé světové války bezpečno, a tak se rozhodli emigrovat. V lednu 1939 připluli do Ameriky, kde přečkali válku a mohli zde pokračovat v divadelní tvorbě. Zároveň ze Spojených států hovořili do Evropy z rozhlasové stanice Hlas Ameriky, pro kterou tvořili protinacisticky zaměřené pořady. V Americe si jinak pobyt zrovna moc neužívali. Jen těžko si vydělali na živobytí a velmi se jim stýskalo po domově.

Po konci druhé světové války se Jan Werich s radostí a očekáváním lepších zítřků vrátil do rodné země. Jeho prvotní nadšení ale velice brzy vystřídalo zklamání. Netrvalo dlouho a zjistil, že jeden totalitní režim vystřídal druhý – tentokrát ten komunistický. A stejně jako byl umělec trnem v oku tomu prvnímu, stal se odpůrcem i nepřítelem toho dalšího. Politická satira Wericha a Voskovce se nehodila ani komunistům. A proto Voskovec v roce 1948 znovu odešel do zahraničí. Werich už odjet nechtěl a ani nemohl, a to především kvůli svému podlomenému zdraví, své manželce a dcerce. Na prknech divadla vytvořil novou komickou dvojici s Miroslavem Horníčkem, diváci chodili hlavně na jejich forbíny, tedy inteligentně vtipné a satirické předscény. Jan Werich z pozice divadelního ředitele obsadil do některých her své herecké kolegy, které komunistický režim neprávem obviňoval z kolaborace s nacisty a snažil se omezit jejich veřejné vystupování. Tak Werich zaměstnal a také do filmů prosadil kupříkladu Vlastu Buriana nebo Natašu Gollovou. A tak se komunisté koncem padesátých let začali i na Wericha dívat jako na osobu protirežimní. Později ho dokonce sledovali a nasadili na něj své agenty. Ačkoliv mu režim nezakázal hrát, znepříjemňoval mu činnost natolik, že se Werich jako herec příliš neuplatnil. Svědomí a charakter navíc umělec stavěl na první místo před kariérou, a proto mnohé spolupráce odmítal. V roce 1963 ho paradoxně komunisté označili za národního umělce, což sám Werich okomentoval jízlivými slovy: „Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“

Svůj nesouhlas s režimem Werich potvrdil roku 1968 podpisem manifestu Dva tisíce slov. Roku 1977 bylo ovšem Werichovo jméno oproti tomu uveřejněno v souvislosti s podpisem Anticharty. Velká podpisová akce uspořádaná komunisty za účelem získání umělců na svou stranu proti signatářům Charty 77 se konala v lednu 1977 v Národním divadle. Nutno zmínit, že podpis Anticharty neznamenal vždy, že by dotyční umělci souhlasili s tehdejším režimem. V případě mnohých z nich by nepodepsání znamenalo jejich existenciální zničení. Někteří umělci se také později vyjádřili tak, že žádnou Antichartu nepodepsali, ale svůj podpis dali jenom při příchodu do divadla na prezenční listinu. To tvrdil i Jan Werich a zastávali se ho lidé z jeho okolí.

Zneužití podpisu a jména Wericha prý velice trápilo a odrazilo se to na jeho již špatném zdravotním stavu. Dlouhá léta bojoval s plicními chorobami, což nakonec vyústilo v rozedmu plic. Zemřel posledního říjnového dne roku 1980 ve věku 75 let.