ROZHOVOR | Hlas Ameriky se před 80 lety ozval v éteru. Zářil v něm Werich i Medek. Byl důležitým atributem doby, říká Tomek

Stal se součástí historické chvíle pro Čechoslováky. Hlas Ameriky, který začal v éteru z newyorského studia promlouvat 24. února 1942, nepropásl 17. listopadu 1989 v přímém přenosu dramatické chvíle ze studentské demonstrace na pražské Národní třídě, zatímco Svobodná Evropa vysílala předtočené pořady. Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu tvrdí, že mezi oběma stanicemi byl značný rozdíl. „Smyslem Svobodné Evropy bylo na počátku umožňovat exulantům oslovovat své krajany doma, věnovat se dění za železnou oponou. Hlas Ameriky měl jasně daný mandát: být hlasatelem amerických hodnot, amerického způsobu života a americké politiky,“ míní absolvent doktorandského studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde disertační práci sepsal na téma Historie československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Impulsem ke vzniku Hlasu Ameriky, jenž v roce 1954 přesídlil z New Yorku do Washingtonu, byl útok Japonců na Pearl Harbor z prosince 1941. „Stát potřeboval prezentovat svoji politiku v zahraničí,“ soudí. Někdejší vedoucí oddělení dokumentace Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR upozorňuje, že lidé si v bývalém Československu neladili Hlas Ameriky jen kvůli politice. „Mám potvrzeno, že třeba reportážní sestřihy ze zápasů hokejové NHL lidé skutečně s velkým zájmem vyhledávali.“

Dosluhující člen Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu nikde v archivech nenarazil, že by režim chystal na Hlas Ameriky atentát, jaký 21. února 1981 byl proveden na československou redakci Svobodné Evropy. „Nedošlo k němu nejen kvůli geografické vzdálenosti, ale taky pro charakter stanice, která byla vládní, by útok znamenal i narušení vztahů v rámci bloků,“ domnívá se bývalý historik Ústavu pro studium totalitních režimů, který s někdejším ředitelem československé sekce Hlasu Ameriky Pavlem Pecháčkem napsal knihu s titulem Nejlepší propaganda je pravda. Bývalý vedoucí oddělení dokumentace Archivu bezpečnostních složek na ministerstvu vnitra upozorňuje, že StB zadržovala od lidí korespondenci určenou pro Hlas Ameriky, jehož vysílání v češtině ztichlo 27. února 2004. „Pokud si někdo napsal o fotografie, byl pozván na výslech. Za ovlivňování okolí a šíření informací z Hlasu Ameriky byl postih tvrdší,“ konstatuje v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Prokop Tomek. Lidé se však odradit nenechali, mnozí čekali na Ivana Medka. Jeho ikonická věta na konci nádherných reportáží: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň,“ zažehávala v trudných časech jiskérku optimismu.

USA MUSELY PREZENTOVAT SVOJI POLITIKU V ZAHRANIČÍ

Pane doktore Tomku, přesně před 80 lety začal vysílat Hlas Ameriky (Voice of America - VOA). Co bylo pro americkou administrativu prezidenta Franklina Roosevelta impulsem, aby 24. února 1942 spustila vysílání? Archivy hovoří, že s přípravou mezinárodního servisu se započalo už v polovině roku 1941, předpokládám, že vše urychlil útok Japonců na Pearl Harbor, po němž USA vstoupily do druhé světové války.

Neznám natolik pozadí počátků ale domnívám se, že v USA museli dohnat jisté zpoždění. Státní rozhlasová stanice vysílající do zahraničí byla v USA něco nového. Média byla soukromá. Ale stát potřeboval i prezentovat svoji politiku v zahraničí. Domnívám se, že to poznání nutnosti reagovat na možnou válku vedlo mimo jiné k organizaci  rozhlasového vysílání. Nejprve jako součást the United States Foreign Information Service a od června 1942 the Office War Information.  Smyslem vysílání v době války byla logicky podpora válečného úsilí.

Vy jste loni pro Český rozhlas Plus uvedl: „Američané prolomili svůj izolacionismus. Uvědomili si, že rozhlasové vysílání je důležitým nástrojem propagandistického působení. Vysílání začalo v době, kdy většina významných evropských rozhlasů už dávno měla svoje programy pro zámoří.“ A předtím v září roku 2012 jste pro stejnou stanici prohlásil: „Úloha Hlasu Ameriky tehdy byla vcelku jasná, tedy propagandistická a informační podpora válečného úsilí v boji proti nacistickému Německu.“ Jak moc se Američanům jejich záměr podle vás povedl?

Nevím, jak efektivní bylo jejich úsilí v Asii a Tichomoří, ale v Evropě zřejmě nepatřil za války Hlas Ameriky k zásadním stanicím. Při tehdejších technických a zpravodajských možnostech bylo těžko možné flexibilně reagovat na dění v cílových nepřátelských zemích vysílání. Ale pravdou je, že za války metody propagandy prodělaly v USA obrovský rozvoj.

Kterak se od sebe konceptem lišily dvě rozhlasové stanice, a to Svobodná Evropa (Radio Free Europe/Radio Liberty – RFE), která loni prvního května oslavila 70 let, a mnohem poslouchanější Hlas Ameriky? Při desetiletém výročí ukončení vysílaní pro české a slovenské posluchače jste v tomto kontextu pro Český rozhlas Plus řekl: „Hlas Ameriky se věnoval skutečně v naprosté většině informování o tom, jaká je americká každodennost. Hlas Ameriky mluvil o Americe. Byl to velký rozdíl oproti třeba Rádiu Svobodná Evropa, které bylo sice také americké, ale zaměřené zcela opačným způsobem, tedy mluvilo především o zemích, do kterých vysílalo.“ Můžete být konkrétnější?

Ty rozdíly byly podstatné. Svobodná Evropa vznikla jako formálně nezávislá rozhlasová stanice, tedy s možností přinášet názorově odvážnější programy. Jejím smyslem bylo na počátku umožňovat exulantům oslovovat své krajany doma, věnovat se dění za železnou oponou, být svobodným médiem v zemích s totální cenzurou médií. Další odlišností byl prakticky celodenní program Svobodné Evropy a jen půlhodinový program Hlasu Ameriky, který měl jasně daný mandát: být hlasatelem amerických hodnot, amerického způsobu života a americké politiky.

Troufnu si nyní trochu odbočit. Proč Svobodná Evropa vznikla až téměř deset let po Hlasu Ameriky?

Vše se stalo ve zcela jiných mezinárodně-politických podmínkách. Nejde to srovnávat. Studená válka byla vedena mnoha „chladnými“ prostředky a jedním z nich bylo rozhlasové vysílání. Na počátku vzniku Svobodné Evropy musíme hledat  nejen rozhlasové vysílání, ale i nástroj ovlivňování.

Hlasatel VOA William Hale, jak vzpomněla Paměť národa, v první relaci do nepřátelského Německa pronesl: „Každý den v tuto hodinu vám nabídneme válečné zpravodajství. Možná to budou zprávy dobré, možná zlé. Budeme vám říkat pravdu.“ Zasadil Hlas Ameriky německé propagandě ránu a kdo vlastně v říši zla západní demokratický rozhlas poslouchal?

Netroufám si odhadovat efektivitu vysílání do Německa, ale podle chování německého obyvatelstva a jeho vůle vzdorovat Spojencům nepatřilo rozhlasové vysílání mezi klíčové zbraně. Ale cílovými skupinami obyvatelstva byly jednak obyvatelé porobených zemí, kde mělo spojenecké vysílání jistě větší odezvu, a potom obyvatelé nepřátelských zemí, tedy Německa a Japonska. Tam byla vůle naslouchat argumentům nepřítele nejspíš menší.

POSLUCHAČE KROMĚ POLITIKY POUTALA HUDBA I HOKEJ

Kdo stál za vznikem československé redakce, která vysílala pro tehdejší Protektorát Čechy a Morava a jak se sekce ve Washingtonu formovala? Hned v březnu roku 1942 začali s vysílačkou spolupracovat Jan Werich a Jiří Voskovec, kteří už dříve hovořili z vln BBC, pak se přidal právník a publicista Jaroslav Drábek, spisovatel Josef Škvorecký či novinář Ivan Medek?

Položil jste otázku, v níž se míchají dvě rozdílné etapy, které nejdou slučovat. Na vysílání se podílel na počátku Adolf Hoffmeister, Jan Werich a Jiří Voskovec. Z toho je jasně patrné, že jen část programu tehdy patřila zpravodajství, ale jejich díl směřoval k protinacistické propagandě a posilování národního ducha posluchačů v okupované vlasti. Pořady Wericha a Voskovce se nahrávaly na desky a posílaly přes moře do Londýna, kde se vysílaly  na vlnách BBC. Tahle válečná etapa nejde úplně rozdělit. V Londýně neměli žádná taková populární esa, jako byli tito dva umělci.

Poválečná etapa byla jiná v tom, že zaměstnanci a spolupracovníci stanice pocházeli z řad dlouhodobě usazených exulantů. Ivo Ducháček, známý ve vysílání jako „Martin Čermák“, vysílal svoje fejetony 39 let, a to od roku 1949. Josef Škvorecký využil svoji literární profesi a recenzoval ve vysílání zajímavé a doma nedostupné knihy. Cesta Ivana Medka do vysílání byla originální, mimo jiné proto, že hovořil z Vídně a jeho hlas tak plul přes oceán a zase zpět. To se mohlo dít jen v těch absurdních poměrech rozdělené Evropy.

Přiznám se, že mně nikdy nebylo jasné, proč Hlas Ameriky neposílil spisovatel Pavel Tigrid, a to zvláště poté, co se názorově nepohodl s ředitelem československé sekce Ferdinandem Peroutkou. V roce 1952 se ženou odletěl do USA, kde se živil i jako číšník i majitel restaurace.  Poté založil ještě v USA legendární čtvrtletník Svědectví, než odcestoval do Paříže. Máte nějaké vysvětlení, jak je možné, že československé vysílání Tigrid neposílil, když pobýval v zámoří?

To je zajímavá otázka. Pokud je mi známo, zájem o místo v Hlasu Ameriky měl, ale nedostal se tam. Možná byla místa obsazená, jednalo se o mnohem menší redakci, než jakou měla Svobodná Evropa. Také tehdejší styl práce Hlasu Ameriky se asi podstatně lišil od Svobodné Evropy. Po dvou letech práce číšníka nejprve Tigrid dokonce dostal místo znovu ve Svobodné Evropě, ale v její tiskové části, která se zabývala mimo jiné zasíláním západní svobodné literatury za železnou oponu.

Dovolím si ještě citovat z vašeho rozhovoru pro Český rozhlas Plus, kdy jste tentokrát v roce 2014 sdělil: „Smyslem vysílání v době války byla podpora válečného úsilí. Stanice rychle rozšiřovala své programy a za války vysílala ve více než čtyřiceti jazycích.“ Podle jakého klíče se zprávy za války vybíraly a kdo ověřoval jejich pravdivost, aby nedocházelo k dezinformacím?

Šlo především o zprávy tiskových agentur. Zprávy z okupovaných, anebo nepřátelských zemí vycházely nepochybně na prvním místě z monitoringu nepřátelského veřejného rozhlasového vysílání a analýzy se zpracovávaly na základě takových zpráv. Nelze si představovat, že by rozhlasové stanice využívaly nějaké agenturní, špionážní kanály z nepřátelského území.

Na Hlasu Ameriky se nevysílaly jen zprávy. Posluchačům po celém světě stanice sdělovala, že žít v Americe je vlastně zábava. Hvězdou rádia se podle serveru ČT 24 tak stal diskžokej Willis Conover (1920-1996), který na vlnách Hlasu Ameriky připravoval hudební pořad zaměřený na jazz. Pro muzikanty byl jeho program jedinečným okénkem ke kořenům soudobé hudby, pro tisíce posluchačů se Conoverovo jméno stalo synonymem života ve svobodě. Dochovalo se v archivech, jak moc byl mezi lidmi populární?

Netuším, neznám. Ale nebyly jen stanice jako Hlas Ameriky. Třeba Radio Luxembourg. To si našlo posluchače zejména mezi mladou generací, protože vysílalo v Československu nedostupnou a zakazovanou moderní populární hudbu. Rovněž zejména kvůli hudbě se v Československu poslouchala stanice AFN - the American Forces Network Europe, vysílající v angličtině z území Německa. Jednalo se o stanici zřizovanou US Army, vysílala z Frankfurtu nad Mohanem od padesátých let a pracovala i v letech osmdesátých. Anebo západoberlínská americká stanice americké stanice RIAS (Radio in American Sector). Podstatou byla svobodná populární hudba. Nelze si přece představovat posluchače za železnou oponou jako politické fanatiky.

Naopak smutnou kapitolu vysílání psal v padesátých letech senátor Joseph McCarthy. Stanice neunikla jeho protikomunistickému tažení. Pracovníci rádia se potýkali s falešnými obviněními z prokomunistického zaměření. Několikatýdenní vyšetřování přenášené televizí stanici téměř zničilo. Hlas Ameriky se pak stal součástí Informační agentury Spojených států, což byl oficiální vládní orgán pro informace. Jak moc chybělo, aby McCarthy vysílání skutečně zlikvidoval?

Opravdu netuším, na takový fakt jsem nenarazil. Ale nemá to logiku, protože pokud šlo vysílání do zemí za železnou oponou, tak proč by se tam vysílala levicová propaganda? Českoslovenští exulanti zaměstnaní v Hlasu Ameriky rozhodně nepatřili k levicové skupině. Ale opravdu nevím, možná vycházíte z nějakých reálných poznatků, které mi nejsou známy.

Vycházel jsem z běžně dostupné historie v archivech, například i z veřejnoprávního Českého rozhlasu Plus. Ale pojďme dále. Která z českých osobností podílející se na šíření zpravodajství, jak za války tak i za komunismu, vás nejvíce zaujala? Jmenoval byste právě Wericha s Voskovcem, jejichž svérázné komentáře lidé doma doslova hltali? Oba rozmlouvali třeba i s Tomášem Baťou.

Tak, jak jsem už řekl, Werich a Voskovec byli výjimeční. Nejen oni ale zářili v éteru. Během čtyřiceti let mluvili pro Hlas Ameriky stovky exulantů, Čechů a Slováků, jistě i Tomáš Baťa, ale i vědci působící na amerických univerzitách, zpěvák Waldemar Matuška i tenistka Martina Navrátilová nebo světoznámí hokejisté působící v NHL. Mám potvrzeno, že třeba reportážní sestřihy ze zápasů hokejové NHL lidé skutečně s velkým zájmem vyhledávali. Hlas Ameriky měl silnou českou stopu.

SOVĚTI ZAVRHLI PROVOKACI, VLÁDNÍ VYSÍLÁNÍ NERUŠILI

Největším esem podle mnohých byl ale Ivan Medek, signatář Charty 77 a pozdější korespondent ve Vídni. Jeho klidný, sametový hlas i neopakovatelná stavba vět doslova očarovala posluchače. Reportáže vždy končil slavným zvoláním: Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Tato magická věta pomáhala v normalizaci přežít. V čem spočíval jeho fenomén?

Ivan Medek se do vysílání Hlasu Ameriky probojovával velmi těžce. Dost dlouho pracoval dokonce zadarmo. Jeho rostoucí vliv ve vysílání souvisel se změnou rozhlasové politiky stanice, která v osmdesátých letech dávala čím dál více prostoru událostem v cílové zemi vysílání, tedy v Československu a nehlásal jen americké záležitosti. Klíčem Medkova úspěchu byla oddanost věci, obrovská pracovitost, ale i živé, zejména telefonní  kontakty s  disidenty doma. Proto byly jeho relace aktuální a jedinečné.

Jistě máte silný vztah k Pavlu Pecháčkovi, který byl kvůli krácení rozpočtu ze Svobodné Evropy v roce 1974 propuštěn, poté nastoupil v Hlasu Ameriky, kde se v roce 1985 propracoval do pozice ředitele Československé sekce a navíc jste s ním napsal knihu s titulem Nejlepší propaganda je pravda. Čím Vás jako historika jeho práce poutá? Pamětníkům se dodnes vybaví jeho rozhovor pod pseudonymem Pavel Skála s hokejistou Peterem Štastným, který se prosadil v NHL či povídání se zpěvákem Waldemarem Martuškou, odvysílané prakticky hned po jeho emigraci 2. září 1986.

Pavel Pecháček neměl snadné podmínky pro svoje počátky, ale také on byl velmi pracovitý a oddaný věci. Od mládí sbíral zkušenosti s rozhlasem, a tak se stal nejen profesionálem u mikrofonu, ale i zasvěceným manažerem. Navíc měl vždy dar přistupovat k lidem bez předsudků. To mu samozřejmě někteří vyčítali, ale on dokázal oslovit a získat každého. Jako profesionál dokázal odhlédnout od ideologie. 

Kterak si vysvětlujete, že od druhé poloviny sedmdesátých let nebyl Hlas Ameriky na komunistickém území rušený? Pro Český rozhlas Plus jste ke zmiňovanému tématu ze září 2012 sdělil: „Pro režim v Československu bylo složitější rušit nebo ignorovat vysílání vládní stanice USA, protože tady měla jednoznačnou legitimitu a právní statut, a proto nebyl Hlas Ameriky tolik rušen jako Svobodná Evropa. Zejména v 80. letech nebyl rušen vůbec, takže poslouchanost Hlasu Ameriky byla daleko vyšší, než poslouchanost Svobodné Evropy.“ Nedovedu si vysvětlit, že komunisté se jen tak smířili se šířením takzvané štvavé vysílací stanice, za níž Hlas Ameriky považovali? Opravdu nebyly snahy, které by svobodné šíření informací ztížily?

Není to tak složité. V době po helsinské konferenci, tedy od poloviny sedmdesátých let prostě pro východní blok nebylo možné cenzurovat oficiální vládní vysílání USA. Viditelně narušovat vztahy s USA a provokovat neměl zájem ani Sovětský svaz a to bylo rozhodující. Svobodná Evropa byla stanicí formálně nezávislou, byť byla vždy nějakým způsobem financována ze státního rozpočtu USA. Ale její právní postavení bylo mnohem slabší než Hlasu Ameriky, takže se rušila. A Hlas Ameriky byl v tónu vysílání mnohem rezervovanější, než Svobodná Evropa, takže štvavý není rozhodně správné slovo. I když v nesvobodné zemi je každé svobodné slovo „štvaním“.

Ale třeba dopisy posluchačů do Hlasu Ameriky Státní bezpečnost masivně cenzurovala. To bylo něco jiného, o tom se v zahraničí nikdo nemusel dozvědět.

Čím nejvíce Hlas Ameriky dráždil totalitní režim? Systém ale paradoxně vysílání poslouchal. Velmi populární korespondent pro střední a východní Evropu z osmdesátých let Jolyon Naegele donutil například někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Gustáva Husáka mluvit o reformách, ačkoli léta se takovému slovu bránil. Naegele, který do éteru hovořil obstojnou češtinou, na své působení v nesvobodném Československu loni v listopadovém rozhovoru pro EuroZprávy.cz vzpomínal následovně: „Agenti a příslušníci StB v tiskovém odboru ministerstva zahraničích věcí či v tiskovém a informačním centru pro zahraniční žurnalisty moje reportáže a zájmy dost důkladně analyzovali a popsali mě vzhledem k mé jazykové dovednosti a znalosti zdejších poměrů jako velmi nebezpečného novináře“. Měli tehdejší představitelé z VOA do určité míry skutečně strach?

Nedá se rozhodně říci, že by zdejší komunisté měli strach. Nebáli se, že by vysílání Hlasu Ameriky položilo jejich režim. Ale monitoring zahraničního vysílání se v Praze pořizoval celá dlouhá desetiletí, za každý den byla sepsána celkem tlustá složka doslovných přepisů i obsahů. Monitoringy sloužily prověřeným novinářům i vybraným funkcionářům. Je samozřejmě dobré vědět, co protivník ví a co si myslí. A nepochybně se tím svobodným mluveným slovem pomaličku rozšiřoval prostor svobody i v domácích médiích. Přece jen, když si srovnáte československá média na počátku sedmdesátých a na konci osmdesátých let, je to rozdíl.

ZA ŠÍŘENÍ INFORMACÍ Z RÁDIA HROZILO I TRESTNÍ STÍHÁNÍ

Komunistický aparát měl k vysílání, z něhož se lidé dozvídali i o aktivitách Charty 77 bezpochyby respekt, o čem svědčí i fakt, že mediální pozornost Západu měla také příznivý vliv na probíhající soudní procesy a zacházení s politickými vězni. Mnoho disidentů zažilo, že po zveřejnění jejich případu na Hlasu Ameriky se k nim vyšetřovatelé a dozorci začali chovat lépe, jak potvrdil pro už vzpomínanou Paměť národa například Pavel Dudr vězněný v 80. letech: „Byl jsem ve vazbě asi týden nebo čtrnáct dní. Lidi nevěděli, co se stalo, proč mě zatkli, kde jsem... Načež na Hlasu Ameriky četli protokol o domovní prohlídce u mě doma, což byla veliká síla. Tehdy jsem pocítil, že estébáci, bachaři i vyšetřovatelé přede mnou najednou měli veliký respekt.“ Nejedná se až o havlovskou absurditu, že vysílání, které režim dovádělo až k nepříčetnosti, perzekvovaným pomáhalo k jisté důstojnosti?

To je ale přece jen jeden příklad z mnoha. Když jste nějak „důležitý“, lidé vás víc respektují, třeba jen kvůli možným následkům. Pokud se známé osobnosti něco stane, lidi to víc zajímá. Ale mělo to samozřejmě své limity. Diktátorské režimy nikdy nepřipustí, aby vznikl dojem, že se nechaly tlakem zvenčí, třeba přes média, donutit třeba k propuštění politických vězňů.  To je začátek jejich konce.

Vysílání mělo během normalizace obrovský ohlas. Když totiž Hlas Ameriky upozornil třeba v lednu 1971 na promítání filmů na pražské americké ambasádě, během dvou únorových týdnů se přišlo na filmy podívat sedm tisíc lidí. Pozornosti se těšila i po odvysílání jiných zpráv. V situační zprávě Federálního ministerstva vnitra z února 1971 se o její aktivitě píše: „Rozhlasová stanice Hlas Ameriky vysílala relaci, ve které upozorňovala na možnost získání některých fotografií amerických kosmonautů. Výzva měla mezi občany značnou odezvu. Mezi 11. a 17. únorem 1971 si o fotografie napsalo celkem 1437 občanů. Doporučené zásilky a dalších 50 obyčejných bylo uvolněno do dopravy, ostatní v počtu 1322 byly z dopravy vyřazeny.“ Jak aparát sankcionoval lidi, kteří psali na adresu Hlasu Ameriky, Vladimír Mácha, Box 777, 20044 Washington D.C. a jejich žádosti následně StB pochopitelně zachytila?

Záviselo i na charakteru korespondence. Pokud si někdo napsal o fotografie a jevil se jako fanda, tak postih nebyl většinou významný, maximálně zastrašující pohovor Státní bezpečnosti, byť i ten byl nepříjemný, protože postižený nevěděl, co bude dál. Pokud měl dopis politický obsah a byl vyhodnocen jako pobuřující nebo sdělující nějaké politické či dokonce bezpečnostní informace, mohl vést i k trestnímu stíhání. Samotný fakt psaní nebyl ze zákona trestný, stejně jako poslech. Ale pochopitelně obojí nebylo žádoucí. StB ale sledovala, zda jde o „soukromou potřebu“ nebo pisatel ovlivňuje třeba šířením informací VOA svoje okolí.  Ovlivňování totiž bylo už pobuřováním a mělo následky.

ATENTÁT BY ZNAMENAL NARUŠENÍ VZTAHŮ V RÁMCI BLOKŮ

Plánoval někdy komunistický režim atentát na československou redakci Hlasu Ameriky jako na Svobodnou Evropu, kdy nálož z 21. února 1981 explodovala pod okny Čechoslováků? V Mnichově před 41 lety vybuchlo dvacet kilogramů plastické trhaviny. Atak, který si objednala Ceaușescova rumunská zpravodajská služba Securitate u Johannese Weinricha, zranil šest lidí a způsobil škodu ve výši 43 milionů korun. Bombovou akci proti Svobodné Evropě plánoval v sedmdesátých letech i komunistický agent Pavel Minařík, ale svého cíle nedosáhl. Předpokládám, že vzhledem ke geografické vzdálenosti komunisté o akci v československé sekci Hlasu Ameriky neuvažovali.

Nejen kvůli geografické vzdálenosti, ale taky pro charakter stanice, která byla vládní, by útok znamenal bezesporu vážné narušení vzájemných, především ekonomických vztahů i třeba i narušení vztahů v rámci bloků. Opravdu jsem na takovou úvahu při studiu archivů StB ani nenarazil. A RFE/RL byl, jak jsem už několikrát řekl, formálně soukromý podnik. Přesto se Securitate (rumunská státní tajná policie, rumunská zpravodajská služba  – pozn. red.)  zmiňovaný útok nevyplatil. Svobodná Evropa získala tehdy vítaný důkaz o tom, že za železnou oponou skutečně vadí, že její práce je efektivní. Následovala její nová politická, veřejná a taky finanční podpora ze strany vlády USA. 

Vysílání Hlasu Ameriky pro české a slovenské posluchače skončilo po dlouhých 62 letech 27. února 2004. Stanice však i v současnosti vysílá do totalitních zemí, kam v současné době šíří své vysílání přes internet a na krátkých vlnách. Jaký ohlas má její snažení?

Bohužel nesleduji současné vysílání, netuším, ale domnívám se, že jako oficiální stanice USA je sledována, protože přináší informace o politice Spojených států.  Navíc nepochybně využívá moderní metody práce, které se se starým středovlným vysíláním nedají srovnat.

Na závěr se vás zeptám hlavně jako historika. Jaké místo v československých dějinách zaujímá Hlas Ameriky? Pomohl zemi výrazně k pozdější svobodě a demokracii? Jen připomenu, že o dramatických okolnostech z Národní třídy se lidé 17. listopadu 1989 dozvěděli právě z Hlasu Ameriky, protože Svobodná Evropa díky tuhému schématu v té době vysílala ze záznamu předtočené pořady, zatímco její rival události přenášel živě...

Zpravodajství vysílala Svobodná Evropa (RFE/RL) také živě a reagovala na události velmi flexibilně. Tady narážíte spíš na případ Martina Šmída (jednalo se o fámu, že student Martin Šmíd zemřel při demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989, ve skutečnosti šlo o bývalého příslušníka StB Ludvíka Zifčáka - pozn. red.), tam si RFE/RL skutečně dávala pozor, protože ta informace nebyla potvrzená. Díky nerušenému vysílání, kvalitě práce redaktorů a postupně rostoucí pozornosti věnované dění v Československu, na čemž měl velkou zásluhu i zmíněný Ivan Medek, byl tady Hlas Ameriky skutečně hodně poslouchán. Vysílání se stalo určitým atributem doby. Takže Hlas Ameriky byl pro nás důležitý.