170 let od prvního vydání Babičky Boženy Němcové. Jak v knize popsala léto našich předků?

Dožínky – dobrá úroda byla důvodem k oslavám

V létě na venkově začínal den brzy. Božena Němcová psala, že babička vstávala už ve čtyři hodiny a po ranní modlitbě šla hned nakrmit a obstarat zvířata. Když v létě přibylo práce, o žních, museli se lidé probouzet ještě tak o hodinu dříve! Po společné modlitbě se servírovala vydatná snídaně, kupříkladu polévka, aby měla celá rodina dostatek energie na náročnou práci na poli. Žně bývaly pro naše předky velice důležité, protože na sklizené úrodě bez nadsázky závisel jejich život. Bez obilí by nebyla mouka a bez té by zase nebylo co upéct, a tedy co jíst. Proto vždy po sklizni následovala velká oslava, které se říkalo dožínky nebo také obžínky, o čemž se zmiňovala i spisovatelka v Babičce, kde popsala tradiční dožínkový průvod vedený ozdobeným koňským povozem a za účasti děvčat s hráběmi a chlapců se srpy a kosami, za zástěrami a na klobouku měli květiny a obilné klasy. Všichni si radostně zpívali a první v řadě nesli i ozdobený věnec vyrobený z obilí – ten se musel uschovat ve stodole do příštích žní, aby i o nich byla zaručena bohatá úroda. Večer se odehrávala zábava plná tance a dobrého jídla i pití, jak psala i Božena Němcová:

„Hudba, výskot, zpěv a smích ozýval se okolo okrášleného stromu. Páni písaři brali k tanci selská děvčata a úřednické dcerky nestyděly se vstoupit do kola s chlapci selskými, jedni i druhé libujíce si tanečnice i tanečníky. Hojnost piva, sladké rosolky, tanec rozohnilo hlavy všech, a když paní kněžna s komtesou podívat se přišla a chasa před ní národní tanec prováděla, dosáhla radost nejvyššího stupně, přestalo všecko ostýchání, čepice, klobouky lítaly do povětří.“

Pověry živené strachem

V parném létě se čas od času přižene bouřka. Dnes naprosto běžná a vysvětlitelná věc představovala pro naše předky jisté nebezpečí – krupobití jim mohlo zničit úrodu, blesk zapálit stavení. Proto často ze strachu přistupovali k nejrůznějším pověrečným praktikám ve snaze bouři zahnat. Zavíraly se třeba dveře do sklepa či spižírny, aby do stavení neuhodil blesk. Ze stejného důvodu se nesměl nikdo při bouřce dívat oknem ven nebo ukazovat prstem na černá bouřková mračna. Přitáhnout blesk do domu měl prý také ten, kdo by stál na jeho prahu. Aby bylo ušetřeno obilí před krupobitím, mělo se dát koště nebo sekera směřující ostřím k nebi pod střechu. Úplně nejúčinnějším prostředkem proti bouřce ovšem byla modlitba. Tímto způsobem bouřku odháněla i babička Boženy Němcové:

„Veliké krůpěje začaly padat, blesky křižovaly se v černých mračnech, hrom začal burácet, bouře rozpustila se s celou zuřivostí. Pan Prošek vešel do stavení. Babička měla rozžatou hromniční svíci; modlila se s dětmi, které při každém blesku a udeření zbledly. Pan Prošek chodil od okna k oknu, dívaje se ven. Lilo se jako z konve, nebe bylo ustavičně otevřené, blesk za bleskem, hrom za hromem, jako by vzteklice v povětří lítaly. Okamžení ticho – tu zase modrožluté světlo v oknech se zakmitlo, blesk křížem a délkou projel oblohou a – prásk prásk – zrovna nad stavením.“

Lidové léčitelství 

Lékaře si z prostých obyvatel venkova mohl dovolit jen málokdo. Proto se v létě také chodilo na bylinky, které představovaly dříve základ domácí lékárničky:

„Když nebylo právě důležitého zaměstnání v domácnosti, seděla babička v zimě ve své sedničce při kolovrátku, v létě ale s vřetánkem svým na dvoře pod lípou neb v sadu, aneb si vyšla s dětmi na procházku. Přitom sbírala byliny, které pak doma sušila a schovávala pro potřebu. Zvláště do sv. Jana Křtitele chodívala na byliny za rosy, to prý jsou nejlepší. Když byl někdo nemocen, to už babička hned měla některé koření přihotově, hořký jetel pro vytrávení, řepíček pro krku bolení apod.; lékaře ona jakživa neměla.“