Dušičky ve vzpomínkách Boženy Němcové

Svátky zemřelých zahrnují svátek Všech svatých (1. listopad) a Dušičky (2. listopad), po staletí však už spíše splývají ve svátek jeden. Nejtajemnější byla pro naše předky noc z prvního na druhý listopadový den. Dle lidové víry se v tento čas mohli živí potkat s mrtvými. Proto se v některých krajích udržoval zvyk nechávat přes noc na stole nějaké občerstvení pro mrtvé předky, kteří by se vraceli domů. Někde zase nesměla zůstat na okně nějaká nádoba, jinak by do ní duše mohla spadnout, a tak by nenalezla pokoj. Z podobného důvodu se schovávaly nože a jiné ostré předměty, o ně by se mohla duše poranit. Dále se věřilo, že zemřelé dokáže do domova přilákat teplo krbu a pece, proto se zatápělo. O této noci byl prý také ideální čas na očištění poskvrněných duší zemřelých, a to modlitbou nebo třeba vykonáním dobrého skutku v jejich jménu.

Na svátky zesnulých se také na zemřelé blízké vzpomínalo při mších v kostelích, kde se za ně zapalovaly svíčky. Ty hořely i v domácnostech – to aby přilákaly duše mrtvých na chvíli zpět mezi živé. Oheň měl také jakousi očistnou funkci, a tak plamínek svíčky symbolizoval očištění duší. Za každého zemřelého se zpravidla zapalovala jedna svíce. Tento rituál zaznamenala ve své Babičce Božena Němcová takto:

O Všech svatých ráno šly děti babičce jak obyčejně naproti a povídaly si po cestě: „Dnes nám přinese babička z kostela svíčičky.“ A přinesla babička svíčičky. „Když nemůžem jít na hřbitov obětovat za dušičky, rozsvítíme je doma,“ pravila. Tak slavila každý rok slavnost za zemřelé s dětmi jen v domácnosti. Na Dušičky u večer přilepila rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. Ku konci přilepila několik ještě beze jména řkouc: „Ty ať hoří za ty, na něž nikdo nepamatuje.“ – „Babičko, já také jednu rozsvítím za tu nešťastnou svatbu v Hertinském lese?“ – „Rozsvěť, rozsvěť, děvečko, modlitba naše bude jim snad milá.“ Rozžala se ještě jedna, babička přiklekla s dětmi ke stolu a modlily se, dokud svíčky hořely. „Světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji,“ dokončovala babička modlení, děti pak musely říci „amen“.

Po dlouhou dobu zapalovali lidé svíčky na památku svých blízkých zemřelých i za spásu jejich duše takto doma. Teprve v průběhu dvacátého století se ustálil zvyk zapalování svíček na hrobech. Osvícené hřbitovy o Dušičkách jsou tedy záležitostí moderní doby.

Svátky zesnulých bývaly dříve také jakýmsi přelomovým obdobím mezi podzimem a zimou. Po Dušičkách už přicházela brzy zima, což Božena Němcová rovněž dokládala:

Za týden po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí, běžely k oknu – a hle, všude bílo.

Připomínka smrti, věčného odpočinku, jakoby se po Dušičkách přenesla i do krajiny, kde příroda spala pod sněhem.