KOMENTÁŘ | Chceme-li chránit demokracii, musíme chránit i její jazyk. S označením „dezolát“ by se mělo šetřit

Ve veřejném prostoru se s překvapivou samozřejmostí zabydlelo označení „dezolát“ – nálepka, která slouží k diskreditaci lidí s odlišným pohledem na svět. Aktuálním příkladem je film režiséra Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet, který sleduje cestu trojice Čechů – Iva, Nikoly a Petra – na Ukrajinu, kde se snaží na vlastní oči pochopit realitu války s Ruskem. Hlavním mediálním partnerem filmu je server Novinky.cz, jenž o snímku informoval titulkem: „Velký vlastenecký výlet: Hrůzy, které zazní od dezolátů na válečné Ukrajině.“

„Film vstoupí do kin symbolicky 21. srpna. Některé ukázky ovšem jeho tvůrci uvolnili již nyní. Pokoru lidí, kteří sami sebe nazývají dezoláty, nečekejte,“ píše server Novinky.cz. Jenže právě tady se láme jazyková hranice mezi popisem a odsudkem. Každý novinář, který sleduje veřejnou debatu, ví, že označení „dezolát“ nevzniklo jako neutrální sebereflexe. 

Naopak, stalo se oblíbenou nálepkou, kterou část společnosti používá k vymezování se vůči těm, kdo mají odlišný světonázor, důvěřují jiným zdrojům nebo jednoduše kladou nepohodlné otázky. Označovat tyto lidi jako „dezoláty“, byť se někteří tímto slovem sami ironicky zaštiťují, není novinářsky poctivé. Je to výsměch.

Z hlediska mediální etiky je zásadní rozdíl mezi tím, co si o sobě lidé mohou říkat sami, a tím, jak je popisují média. Novináři nejsou od toho, aby opakovali urážlivé výrazy – jejich úkolem je popisovat realitu přesně, citlivě a bez ideologického náklonu. Když však redakce přebírají hanlivé označení, přestávají být zrcadlem společnosti a stávají se její karikaturou.

Není nutné se všemi sympatizovat. Ale v demokratické společnosti by nikdo neměl být zesměšňován za to, že se snaží poznat realitu – jakkoli nedokonale. Pokud trojice protagonistů filmu Velký vlastenecký výlet opravdu hledá odpovědi v prostředí války, nezaslouží si posměch, ale minimálně respekt za snahu konfrontovat vlastní pohled s realitou. A už vůbec si nezaslouží být souzeni za svou „pokoru“ ještě předtím, než veřejnost film vůbec uvidí.

Použití takto silného a hanlivého výrazu v titulku nejčtenějšího českého zpravodajského webu vyvolává vážné otázky. Termín „dezolát“ se sice rozšířil zejména na sociálních sítích jako zkratka pro lidi šířící proruské narativy či konspirační teorie. Ale jiná věc je, když se takového označení ujmou média s masovým dosahem. Tím se hranice mezi legitimní kritikou a veřejnou dehonestací začíná stírat.

Česká republika je demokratická země, která si zakládá na svobodě slova a pluralitě názorů. Tyto hodnoty ovšem zahrnují i nepohodlné či mylné postoje – pokud nejsou v rozporu se zákonem, nelze je trestat ani verbálně likvidovat. Lidé jako Ivo, Nikola a Petr mají právo se mýlit, právo být ovlivněni ruskou propagandou, a především – právo na důstojné zacházení. Označit je v titulku za „dezoláty“ není investigativní žurnalistika ani publicistika, ale čistá nálepková kultura.

Síla médií nespočívá jen v tom, co zveřejní, ale především v tom, jak to zveřejní. Jazyk, kterým média mluví, formuje veřejné mínění, politickou kulturu i způsob, jakým občané vnímají své spoluobčany. O to větší odpovědnost nese každé slovo, které zazní z titulní stránky nejčtenějšího zpravodajského webu v zemi.

Demokracie nevyžaduje, abychom se všemi souhlasili. Ale zavazuje nás k tomu, abychom každého respektovali jako člověka – bez ohledu na jeho přesvědčení, společenský status nebo informační bublinu, ve které žije. Právě schopnost unést názorovou pluralitu je znakem skutečně vyspělé společnosti.

Svobodná a demokratická média získala během několika dekád svou legitimitu těžce vydobytou prací a důvěrou čtenářů. Díky tomu, že lidé médiím věří, získávají nejen vliv, ale také prostředky, které umožňují jejich další existenci. A to je správně – bez svobodných médií by česká společnost nikdy nedosáhla současné míry otevřenosti a reflexe. Nemusíme chodit daleko do historie. V době, kdy hlavním tiskovým orgánem bylo Rudé právo, diktoval stát, co si máme myslet. A lidé, kteří měli jiný názor, byli umlčováni.

Jenže dnes, když se seriózní média sama uchylují k dehumanizujícím nálepkám jako „dezolát“, podkopávají vlastní důvěryhodnost. Takové označování jinak hodnotově ukotvených, neinformovaných nebo zmatených jednotlivců jen přilévá olej do ohně těm, kdo volají po omezení nebo rovnou zrušení nezávislosti médií. Média tím mimoděk posilují síly, které si s demokracií nerozumějí – ať už jde o komunistické nostalgiky, nebo populisty, kteří chtějí nahradit fakta emocemi a diskusi křikem.

Je na čase, aby média znovu přehodnotila jazyk, který používají. Označení „dezolát“ možná působí efektně a vydělá pár (desítek až stovek) tisíc navíc, jenže ve výsledku škodí nejen lidem, kterých se týká, ale i samotné novinařině. Pokud chceme chránit demokracii, musíme chránit i její jazyk.