ROZHOVOR | Jak se někdo může rozhodnout střílet po spolužácích a učitelích? Psycholožka promluvila o motivacích i varovných signálech

Jaké jsou nejčastější psychologické motivace pachatelů střelby ve školách? Jsou to frustrace, šikana, pocit křivdy, nebo třeba touha po pozornosti?

Psychologické motivace pachatelů školních střeleb bývají komplexní a zřídka se opírají jen o jediný faktor. Často se jedná o kombinaci sociálních, osobních, psychických a rodinných okolností, které v extrémních případech mohou vyústit ve smrtící násilí. U části pachatelů se zpětně identifikují známky psychotických nebo osobnostních poruch. Mezi nejčastěji popisované poruchy u pachatelů patří poruchy osobnosti, zejména narcistická, antisociální nebo hraniční porucha. 

Tyto poruchy se vyznačují narušenými vztahy k okolí, empatií, a často zhoršeným sebeovládáním. Deprese a úzkostné poruchy jsou další z mnoha faktorů. Některé útoky byly spáchány osobami trpícími těžkou depresí, často spojenou s pocity beznaděje a sebedestruktivními tendencemi. Dále psychotické poruchy (například schizofrenie) – v menší části případů, zejména pokud pachatel trpěl halucinacemi nebo bludy, které ho motivovaly k útoku. 

Mezi další nejčastější motivací patří frustrace a dlouhodobý pocit bezmoci. Pachatelé často cítí, že ztratili kontrolu nad svým životem, nebo že se nacházejí v bezvýchodné situaci. Frustrace je psychický stav, kdy člověk opakovaně nedosahuje svých cílů, přání nebo potřeb, a to navzdory úsilí. Frustrace pak může vést k vnitřnímu napětí, hněvu, zklamání a pocitu, že život je proti mně a přesvědčením, že jediná cesta ven je radikální čin.

Šikana, sociální izolace a odmítání jsou jedny z dalších faktorů. Mnoho pachatelů má historii opakovaného znevažování, zesměšňování nebo vyloučení ze skupin vrstevníků. To může vést k nahromadění hněvu a touze po odvetě. Takové zkušenosti mohou mít silný dopad na duševní zdraví a sebehodnocení dítěte či dospívajícího – zejména pokud nejsou slyšeni, chráněni ani podporováni okolím (škola, rodina, spolužáci).

Někteří pachatelé mají tendenci vnímat svět jako nespravedlivý vůči sobě, což může přerůst ve snahu „potrestat“ společnost, konkrétní osoby či instituce. Může jít o odmítnutí okolím – spolužáky, autoritami, partnery. Pocity ponížení, znevážení nebo veřejné ostudy. Neúspěch, který je vnímán jako „vina ostatních“. Zkušenosti, kdy systém (škola, rodina, společnost) podle pachatele selhal nebo ho zradil. Tento pohled vede k přesvědčení, že svět mu něco dluží, nebo že byl neoprávněně trestán, ignorován, odmítán. Takový dlouhodobý pocit křivdy se často internalizuje a později externalizuje v podobě agrese vůči druhým. 

Narcistické rysy a potřeba pozornosti – v některých případech se objevuje silná touha zanechat „odkaz“ nebo být konečně vnímán. Média a veřejný zájem po útoku mohou paradoxně posilovat tuto motivaci u dalších potenciálních útočníků.

Důležité je poznamenat, že ačkoliv zmíněné motivace jsou časté, většina lidí, kteří zažívají šikanu, frustraci nebo duševní onemocnění, se nikdy neuchýlí k násilí. V případech školních střeleb jde o extrémní vyústění více faktorů, často kombinovaných s nedostatečně dostupnou psychologickou pomocí, přístupem ke zbraním a selháním okolí včas rozpoznat varovné signály.

Lze u těchto pachatelů najít společné znaky či rizikové faktory, které by mohly pomoci včas odhalit potenciální nebezpečí? Patří mezi ně například izolace, problémy s integrací do společnosti, duševní onemocnění nebo jiné projevy, které by mohly varovat okolí?

U pachatelů školních střeleb a podobných násilných činů se často opakují určité rizikové faktory a varovné znaky, které, pokud jsou včas rozpoznány, mohou pomoci předejít tragédii. Čin nelze podle nich jistě předpovědět, ale je na místě věnovat zvýšenou pozornost těmto znakům. Mezi nejčastější společné znaky a rizikové faktory jsou problémy s integrací do společnosti. 

Myslí se tím například opakované konflikty se školou, vrstevníky a autoritami. Nedodržování pravidel, časté stížnosti, výbuchy hněvu nebo naopak extrémní pasivita. Někteří pachatelé mají pocit, že si jich okolí nevšímá, což může vyvolat potřebu se zviditelnit. 

Mezi další znaky patří sociální izolace. Pachatelé bývají často vyčlenění z kolektivu, osamělí, mívají málo přátel a žádné důvěrné vztahy, bývají introvertní. Často se cítí přehlíženi a nepochopeni. Psychické problémy jsou další znaky už výše popsané. Objevují se deprese, psychotické poruchy jako bludy, halucinace, a poruchy osobnosti. To, že člověk trpí psychickými problémy, nemusí hned znamenat, že je násilný, často jde o kombinaci s jinými faktory. 

Pachatelé bývají často fascinováni násilím a zbraněmi, tudíž toto může být další z mnoha faktorů. Nadměrně sledují videa s násilnou tématikou, vytvářejí znepokojivé kresby, mluví o smrti, výhružkách a podobně. U některých pachatelů se objevují deníky, příspěvky na sociálních sítích, které naznačují přípravu k útoku. Častý signál je i podivná profilová fotka na sociálních sítích. Tyto varovné signály však okolí často přehlédlo nebo zlehčovalo. 

Důležité je však si všímat celkové změny v chování. Je tím na mysli záškoláctví, změna prospěchu, změna v oblékání, ztráta zájmů, poruchy spánku a podobně. Je typické těsně před útokem podezřele „smířené“ a klidné chování. 

Jak velkou roli při těchto útocích hrají média a inspirace předchozími útoky? Některé střelby, jako například Bratislava 2022, Finsko 2009, Christchurch 2019, někdy reflektují předchozí masakry – motivy jako nenávist vůči menšinám, touha po publicitě i taktické prvky byly opakovány.

Tato otázka je velmi důležitá – média a předchozí útoky mohou výrazně ovlivnit rozhodnutí některých pachatelů k činu, a to na více úrovních. Řada pachatelů se záměrně inspiruje předchozími střelci, ať už se to týká motivace, provedení nebo symboliky. Mnoho z nich dokonce podrobně studují minulé případy, čtou manifesty, sledují videa a analyzují taktiku útočníků. 

V manifestech často apelují na budoucí generace nebo následovníky. Pro některé pachatele je mediální pozornost motivací sama o sobě, neboť věří, že jejich čin bude mít historický význam. Někteří vidí útok jako cestu k nesmrtelnosti nebo k zanechání odkazu. Chtějí, aby se o nich mluvilo a psalo. 

Medializace útoků může nechtěně glorifikovat pachatele, normalizovat násilí jako prostředek k dosažení viditelnosti a podnítit další útočníky v „soutěži o pozornost“. Proto by bylo vhodné, aby média nezveřejňovala fotografie pachatele, popřípadě jeho jméno. Dále, aby nesdílela videa nebo manifesty útoků a měla by se více zaměřit na oběti, prevenci a širší souvislosti než na pachatele samotného

Existují známé varovné signály v chování pachatele, které by mohly upozornit okolí, že se chystá k násilnému činu?

Tyto projevy se označují jako „leakage“ – tedy únik informací o chystaném činu, ať už vědomý, nebo nevědomý. Rozpoznání těchto signálů může být klíčové pro včasnou prevenci.

Časté varovné signály v chování pachatelů před útokem mohou být verbální nebo písemné výhružky. Výhružky směrem ke konkrétním lidem, škole nebo společnosti. Sdílení plánů nebo myšlenek o útoku je další varovný signál. Někteří pachatelé se mnohou svěřit spolužákům, přátelům, napsat příspěvek na sociální sítě apod. 

Obsesivní zájem o minulé útoky, nákup nebo shánění zbraní či výbušnin, změny v chování nebo vzhledu, sebepoškozování, deprese nebo rozlučkové chování jsou další signály. Pokud si takového chování všimneme, je důležité nedělat unáhlené závěry, ale také chování zcela neignorovat. Dobré je například informovat školu, rodiče, psychologa nebo policii. Školy by měly mít jasné krizové protokoly a tato včasná reakce může zabránit tragédii.

Jaký je váš odborný názor na vliv sociálních sítí a internetu na motivaci pachatelů těchto útoků? Vztahuje se to i k předešlé otázce, kdy motivací může být třeba už uskutečněný čin.

Sociální sítě dnes nejen že umožňují šíření extremistických myšlenek, ale také poskytují zázemí pro radikalizaci, inspiraci a hledání uznání, které mnozí pachatelé v reálném světě postrádají. Sociální sítě mnohdy neukazují reálný svět, ale to nejlepší ze životů lidí a největší problém vidím v tom, že se neustále porovnáváme s ostatními. To špatné, co se děje kolem nás už nesdílíme, avšak každý má dobré i špatné dny. Sdílíme ale jen to nejlepší. V ostatních to pak může vzbudit pocity méněcennosti, nízké sebehodnocení a podobně. Je důležité si uvědomit, že svět na sociálních sítích není mnohdy reálný. 

Co se týká dalšího obsahu na internetu hlavně násilného, dlouhodobé vystavení videí střeleb, her a podobně může vést ke znecitlivění. Některé komunity na internetu dokonce oslavují masové vraždy včetně konkrétních pachatelů. Uživatelé v těchto skupinách si dokonce poskytují morální ospravedlnění pro násilné činy. Izolovaní jedinci často nacházejí přijetí na anonymních násilných fórech a tato podpora, může posilovat dojem, že útok je pochopitelný a legitimní. 

Často se objevuje i snaha překonat předchozí pachatele, například v počtu obětí či mediálním dopadu. Někteří pachatelé chtějí, aby se jejich jméno šířilo, útokem si často vynucují respekt, který jim v reálném životě chybí. Ti, kteří se cítí vyloučení, zneuznaní nebo rozhněvaní, mohou dojít k závěru, že násilný čin je akceptovaná nebo dokonce slavná reakce. 

Problém jsou i algoritmy sociálních sítí, které neúmyslně posilují radikalizaci tím, že ukazují podobný obsah vícekrát. Internet vytváří samostatnou realitu, v níž pachatel může růst, zrát a radikalizovat se bez jakéhokoliv zásahu autorit. Internet a sociální sítě hrají v přípravě a motivaci pachatelů masových útoků významnou roli. 

Nabízejí nejen inspiraci a „návody“, ale i komunitní podporu, která legitimizuje frustraci a nenávist. Touha po virální slávě je u některých pachatelů silnějším motivem než samotná ideologie. Odborníci proto zdůrazňují potřebu zodpovědného přístupu médií, rodičů, škol i technologických platforem, které musí být schopné škodlivý obsah rozpoznat a účinně omezit.