Jste lechtiví? Velké tajemství mozku rozluštěno

Nemožnost zlechtat sám sebe přináší důkaz o tom, co dělá člověka člověkem. „Zde se dostáváme k otázkám ohledně našeho vědomí a sebeuvědomování," podotkl pro BBC George Van Doorn z Monash Univesity v australském Melbourne. Představte si, že by každý pohyb vašeho těla vytvářel potenciálně matoucí pocity: Kdykoli byste se sami dotkli vlastní nohy, mozek by to vyhodnotil jako útok nepřítele. Nastal by chaos.

Zjednodušeně řečeno, nemůžete sami sebe zlechtat, protože váš mozek ví, že to přijde. Doktorka Sarah-Jayne Blakemore z Institutu kognitivní neurovědy na londýnské University College více prostudovala schopnost mozku rozhodnout se „rychlostí světla". Naskenovala mozkovou aktivitu člověka, když byl lechtán na dlani a když se snažil lechtat sám sebe.

„Mozeček naprosto precizně předpovídá tělesné pohyby a vyšle signál do somatosenzorické kůry, která přijímá dotykové, tlakové, bolestivé a tepelné informace z receptorů umístěných například v kůži. Místo, kterého se chcete dotknout, mozek vmžiku znecitliví. A máte po lechtání," vysvětlila expertka. Naopak pohyby druhého člověka nejste schopni takovou rychlostí předvídat, takže se somatosenzorická kůra aktivuje.

Neuroložka dále upozornila na skutečnost, že mozek je naprogramován tak, aby nedůležité tělesné pocity předvídal a nevyvolával hned poplach. Můžete si to ověřit sami na sobě – například neregistrujete na nohou ponožky nebo necítíte záda, pokud jste opřeni v pohodlném křesle. Mozek se nezatěžuje „prkotinami", aby měl dost síly na aktivaci v případě nebezpečí, když vám po noze leze jedovatý pavouk.

Jsou také jedinci, kteří si ve spánku uvědomí, že právě mají sen, a mohou dokonce děj snu ovlivnit. Lékaři je proto požádali, aby se ve snu zlechtali. Ani v tomto případě nebylo možné svůj vlastní mozek ošálit.

Australský profesor Jakob Hohwy ale zjistil o „sebelechtání" ještě jednu zajímavou věc. Schizofrenici sami sebe zlechtat dokážou. Je to způsobeno pravděpodobně tím, že vlastní tělo vnímají odlišně a například se domnívají, že jejich končetiny ovládá někdo jiný. „Někde na trojúhelníku oči-prsty-mozek se u schizofreniků signál zadrhne," říká Hohwy.

Lechtání není legrace. Tak proč se smějeme?

Tato záhada fascinovala nemálo vědců, například Platóna, Galilea, Newtona či Darwina. Zcela jasná je pouze jedna věc. Nesmějeme se proto, že je to legrační. Pro mnoho lidí je lechtání nepříjemné.

Existují dva druhy lechtání. „Gargalesis" je silné lechtání na břiše či v podpaží, kdy se smějeme. „Knismesis" je lehčí forma, která evokuje spíše pocity, které máme při svědění. V tomto případě se nesmějeme.

Při dotyku vedou nervy signál z kůže do mozku, kde se aktivují dvě oblasti. Již zmíněná somatosenzorická kůra a dále pak část mozku zvaná „anterior cingulated cortex", která se zodpovědná za příjemné pocity.

Výzkum za pomocí elektromagnetické rezonance pak potvrdil, že smích při lechtání a smích při vyprávění vtipu aktivuje mozkovou oblast „Rolandic Operculum", která kontroluje obličejové pohyby, ale řídí také hlasové a emoční reakce. Když se smějeme během lechtání, je ovšem navíc aktivován hypotalamus. Ten vstupuje do hry, když cítíme bolest a když „bojujeme". Z toho neurologové odvozují, že smích při lechtání je vyslání signálu, že jsme submisivní a že se agresorovi vzdáváme. Snažíme se tak docílit toho, aby nepříjemný „lechtací útok" co nejdříve skončil.

Neurolog Robert Provine z americké Univesity of Maryland v Baltimoru ve své knize z roku 2000 „Smích: Vědecké vyšetřování" uvedl, že smích při lechtání upevňuje pouto mezi matkou a dítětem: „Když lidé říkají, že nesnášejí lechtání, zapomínají, že to kdysi byl první komunikační kanál mezi nimi a rodiči."

Závěrem je třeba dodat, že při lechtání se smějou také opice a dokonce i krysy. A co teprve tučňáci...

Zdroj: YouTube