Lék českého vědce pomáhá milionům lidí. Jsem ze šťastné planety, říká

Vilček se považuje za člověka narozeného "na šťastné planetě", ale jeho život měl v různých fázích ke štěstí daleko. Vyplývá to i z jeho pamětí, které vydalo pod názvem Láska a věda nakladatelství Prostor v roce 2016. Jeho rodiče, stejně jako ostatní Židé, přišli za války o majetek i postavení. Aby nepřivedli do neštěstí syna, dali ho do sirotčince na katolickou školu. Později se jeho otec připojil k povstaleckým ozbrojeným jednotkám a matka s Jánem se skrývali před nacisty na venkově. "Stoprocentně jsem si neuvědomoval, jaká to byla vážná situace. Na jedné straně jsem to věděl, na druhé straně to pro mě bylo něco jako hra na Indiány," přiblížil Vilček.

Po otci prý zdědil optimismus, který mu zabraňuje myslet na to špatné, co prožil. Místo toho si nejvíce pamatuje lidi, kteří jemu a jeho matce pomohli přežít. Od matky, oční lékařky, převzal lásku k vědě a k medicíně. Brzy si ale uvědomil, že více než praktická medicína ho zajímá teorie, která se skrývá za ní. "Já jsem vždy za svůj hlavní cíl považoval základní výzkum - zjistit, jak věci fungují," řekl v rozhovoru. K nasměrování k vědě ho dovedl profesor Jaroslav Šterzl z Mikrobiologického ústavu v Praze, u kterého byl na stáži. Po studiu začal pracovat ve Virologickém ústavu Československé akademie věd.

Vědci tehdy zkoumali klíšťovou encefalitidu. Vilček přišel s novátorskou myšlenkou. Zjistil, že za šíření infekce nemůže přímo virus, ale látka, kterou po napadení vyrábějí buňky. Jeho studii otiskl v červenci 1960 prestižní vědecký časopis Nature. Bylo mu tehdy pouhých 27 let. "Bylo skoro nemyslitelné, jak bych mohl v normální situaci publikovat článek, kde jsem byl jediným autorem," uvedl. V zahraničí by musel mít u článku uvedeného i svého mentora, v socialistickém Československu ale věci fungovaly jinak. Pro Vilčeka tehdy bylo náročnější si prosadit, aby směl publikovat v zahraničním periodiku místo v časopise vydávaném ústavem.

Článek v Nature otevřel Vilčekovi dveře k zahraničním vědcům a nepřímo také k pozdější emigraci do USA. V té době byl již ženatý a k emigraci ho přesvědčila jeho manželka Marica, kurátorka Slovenské národní galerie. Přes Vídeň a Frankfurt se mladí manželé dostali do New Yorku, kde Vilček získal místo na Newyorské univerzitě. Té zůstal věrný po celý život, i když na konci 70. let zvažoval nabídku univerzity v Ženevě. "Tehdy mi manželka řekla, že jedna emigrace jí stačí," vylíčil vědec. Jeho žena tehdy pracovala v Metropolitním muzeu umění a nechtělo se jí toto místo opustit. Rozhodnutí zůstat v New Yorku se nakonec ukázalo jako správné.

Několik let nato totiž Vilček ve své laboratoři objevil látku, která se stala základem léku Remicade. V 90. letech byla schválena a registrována pro léčbu Crohnovy nemoci, což je závažné zánětlivé onemocnění střev, a také k léčbě revmatoidní artritidy. Vilčekovi začaly chodit dopisy pacientů, kterým lék změnil život. Zvláště u Crohnovy choroby, která jinak vyžaduje opakované operace nebo i odstranění střeva a zavedení vývodu, měl lék téměř zázračné účinky.

"Od samého začátku prodej tohoto léku předčil nejen mé vlastní očekávání, ale také vědecké předpovědi," napsal Vilček ve svých pamětech. V roce 2013 se Remicade dostal mezi tři nejprodávanější léky světa, prodeje přesáhly 10,1 miliardy dolarů. Když se dnes čtyřiaosmdesátiletý vědec ohlíží za svým životem, tvrdí, že na jeho úspěchu měla podíl šťastná shoda okolností, kontakty s lidmi a také to, že téma, které si vybral za předmět svého výzkumu, se stalo jedním u ústředních témat výzkumu v medicíně.

Dnes je Vilček již v důchodu, na univerzitě má ale stále svoji pracovnu a udržuje kontakt se svými mladšími kolegy. "S manželkou vlastní děti nemáme, ale mám mnoho mladých lidí, kteří prošli mou laboratoří. To jsou moji vědečtí potomci," uvedl.