ROZHOVOR: Před 30 lety se začal hroutit apartheid. Jihoafričané jej zpravidla považují za zločin proti lidskosti, říká Mikuláš Touška

Rasismus byl typický i pro jiné kolonizované oblasti afrického kontinentu. Proč apartheid vznikl právě v Jihoafrické republice? V čem tkvěla jeho hlavní odlišnost od jiných forem rasové segregace?

Jihoafrický apartheid je fenomén, který jé úzce spojen s afrikánských nacionalismem. Afrikánci, potomci holandských, francouzských a německých přistěhovalců, se v polovině 19. století etablovali jako národ a po celou dobu své existence museli tvrdě bojovat o své přežití. Mezi jejich nepřátele patřili nejen příslušníci domorodých etnik, ale také britská imperiální moc. Svůj zápas za faktickou nezávislost na Velké Británii završili v roce 1910, kdy vznikla v podstatě v hranicích dnešní Jihoafrické republiky Jihoafrická unie. Afrikánci pak představovali dominantní politikou sílu až do roku 1994. O dost komplikovanější byl jejich poměr k domorodcům a do značné míry i k ostatním neevropským etnikům, se kterými se Afrikánci - na rozdíl od usazených Britů - nechtěli dělit o svůj politický a ekonomický monopol.

Jihoafrické dějiny 20. století jsou tedy, pokud jde o mezirasové soužití do značné míry dějinami rasové segregace. To, v čem je vývoj v Jihoafrické unii, respektive po roce 1961 v Jihoafrické republice, výjimečný je kvalitativně vyšší institucionální rámec rasové segregace, který představuje apartheid. Ten je založen na tezi, že bílí Jihoafričané na straně jedné a příslušníci další etnik na straně druhé se vyznačují Bohem danými rozdíly v takové míře, že jejich soužití není možné, a proto musí žít odděleně. Logicky tedy jedním z prvních počinů apartheidního režimu byla v roce 1950 zavedená povinná rasová a etnická klasifikace všech obyvatel, která byla určující ve všech myslitelných sférách života včetně vzdělání, usídlení, pohybu, zaměstnání i tak běžných věcí, jako možnost využívat veřejné dopravní prostředky či veřejné prostory.

Jako počátek apartheidu bývá označován rok 1948, kdy došlo k rozdělení jihoafrického obyvatelstva do tří kategorií na rasovém základě, přičemž pro každou z nich platila jiná práva, případně i omezení. Můžete ve stručnosti vysvětlit motivy tohoto kroku?

Všeobecné volby v květnu 1948 skutečně představují určitý přelomový moment ve vývoji Jižní Afriky. K moci se dostala do té doby opoziční nacionalistická koalice vedená Daniëlem Françoisem Malanem, která šla do voleb právě s politickým programem oddělení ras a etnik na území Unie prakticky ve všech sférách života, který byl nazván apartheid. Primární motiv, kterým bylo udržení monopolu moci, nebyl v zásadě odlišný od rasové segregace praktikované do té doby. V předvolební kampani ale nacionalisté akcentovali i jiné motivy mezi které patřil především velký nárůst počtu domorodých Jihoafričanů v dříve dominantně „bílých“ městských oblastech, úbytek domorodých zemědělských pracovníků poškozující afrikánské farmáře i nárůst kriminality v průmyslových aglomeracích. Největší dopad na voliče měl ale asi apel na ochranu afrikánské národní identity, kterou podle nacionalistů graduální nárůst domorodců mimo jejich rezervace i poválečná přistěhovalecká vlna ohrožovala. Pro úplnost je ale nutné poznamenat, že apartheid v mnohém navazoval na již etablovanou segregační praxi a pouze ji zařadil do ucelenějšího právního rámce.

Kritika apartheidu zaznívala ve druhé polovině minulého století nejen z části jihoafrické společnosti, ale také ze zahraničí. Jejím patrně nejznámějším projevem bylo vyloučení Jihoafrické republiky z olympijských her. Padl apartheid primárně kvůli vnitřnímu vývoji, nebo se na jeho konci výrazně podílel sílící tlak z vnějšku?

Bez ohledu na to, že apartheid vycházel ze pochybných ideologických základů, v prvních dvou dekádách své existence představoval relativně funkční systém. Ale již v polovině sedmdesátých let se začaly projevovat důsledky permanentního konfliktu mezi bílou menšinou a domorodou většinou. Potlačování stále častějších pokojných protestů i násilných akcí černošské opozice stále více vyčerpávalo zdroje represivního aparátu. Vládnoucí národní strana byla donucena zabývat se reformou politických poměrů a skutečně v první polovině osmdesátých let došlo k určitému zmírnění, respektive odbourání některých atributů apartheidu. V jihoafrické vládě například poprvé zasedli zástupci indické a barevné komunity, byl zrušen zákaz rasově smíšených manželství, byly legalizovány domorodé odbory, stát rezignoval na kontrolu migrace mezi domorodými samosprávnými oblastmi, neboli bantustany, a zrušil tolik nenáviděné zvláštní identifikační průkazy pro Afričany. Jako jiné autoritářské režimy ale nebyl i ten apartheidní schopen dostatečné sebereflexe a nedokázal uznat, že apartheid je dlouhodobě neudržitelný. Proto ani uvedené reformní kroky nevedly k uklidnění situace, což se režim pokusil zvrátit zvýšenou represí a zavedením výjimečného stavu roku 1985.

Bez ohledu na veškeré své vnitřní problémy ale Jižní Afrika v zásadě ekonomicky prosperovala. Na jedné straně sice režim zemi uzavřel, zejména v důsledku své ostrakizace na mezinárodním poli, která našla svůj výraz v bojkotování JAR v řadě oblastí včetně zmíněného sportu, na straně druhé využívala země obchodních vztahů se Západem, zejména s Velkou Británií a Spojenými státy. Jihoafrická republika se sice nikdy nezbavila své zásadní závislosti na exportu zlata a dalších nerostných surovin, současně ale došlo zejména od šedesátých let ke značným zahraničním investicím do řady průmyslových oborů, které vedly k rozvoji finančního sektoru, strojírenství, automobilového i zbrojního průmyslu. Absence důsledných ekonomických sankcí až do konce osmdesátých let umožnila poměrně dlouhou dobu zachovat ekonomické zdroje apartheidu. Jejich zavedení ale znamenalo akceleraci jeho demontáže, ke které došlo v průběhu několika následujících let.

Pokud bych tedy měl poněkud obsáhlejší odpověď shrnout, apartheid zanikl především proto, že se jako systém vnitřně vyčerpal, jelikož nedokázal potlačit stále rostoucí vnitřní opozici. Jeho dlouhodobé odsuzování na půdě OSN a britského společenství národů sice nemělo na situaci v Jihoafrické republice podstatnější vliv, zavedení důsledných ekonomických sankcí ale nepochybně urychlilo rozklad apartheidního režimu.

Především druhá polovina osmdesátých let přinesla Jihoafrické republice rozsáhlé násilnosti spojené s bojem o zrušení, či zachování apartheidu. Brutální metody používaly obě strany. Počty obětí se vyšplhaly do tisíců, desítky tisíc lidí se ocitly za mřížemi. Jak vnímá toto období s odstupem více než tří desetiletí jihoafrická společnost?

Odpověď na tuto otázku závisí do značné míry na etnické příslušnosti. Apartheid považuje většina Jihoafričanů dlouhodobě za zločin proti lidskosti, i když toto hodnocení mezi bílou populací v čase poněkud kolísá. Dlouhodobě ale počet bílých Jihoafričanů odsuzujících apartheid a činy státního terorismu přesahuje stabilně šedesát procent a v současnosti se blíží sedmdesáti procentům. U černošské většiny je odsouzení apartheidu dlouhodobě vyšší. Zajímavé v této souvislosti je, že postoje dvou dominantních skupin k tomuto tématu se přes určité výkyvy postupně sbližují. V roce 2003 například byl rozdíl mezi bílou a černoškou populací v odsouzení apartheidního režimu dvacet procentních bodů, o patnáct let později byl ale tento rozdíl poloviční. V čase tedy toto téma zřejmě pozbývá důležitost pro domorodou většinu - procento odsuzujících klesá -, ale pro bílou menšinu je stále aktuální - procento odsuzujících apartheid stoupá. Nejsem sociolog, a proto nebudu spekulovat o důvodech tohoto trendu, ale určitou roli může hrát fakt, že apartheidní období jihoafrických dějin není předmětem výuky na jihoafrických základních a v zásadě ani středních školách. K postojům jihoafrické veřejnosti k násilným akcím černošského odporu nemám data a nejsem si jistý, zda v tomto směru proběhl nějaký relevantní výzkum.

Referendum ze 17. března 1992 bylo stále omezeno na bílé voliče. I tato část jihoafrické společnosti se ale vcelku jednoznačně – 68 % při pětaosmdesátiprocentní účasti – vyslovila pro pokračování rozhovorů tehdejšího prezidenta Frederika Willema de Klerka s představiteli Afrického národního kongresu směřujících k ukončení apartheidu. Od čeho se takový výsledek odvíjel?

Samotné referendum nebylo hlasováním o konečné demontáži apartheidu, ale o potvrzení de Klerkova mandátu jako prezidenta i lídra vládnoucí Národní strany pokračovat v jednání s opozicí o budoucím uspořádání Jihoafrické republiky. Důvodem pro vypsání referenda byl především rostoucí vliv pravicové opozice představované Konzervativní stranou, která po obsazení tří nových mandátů v doplňovacích volbách, měla zřejmě šanci vyhrát následující volby do poslanecké sněmovny a zvrátit stávající politický kurz země. Aby tomu de Klerk předešel, rozhodl se vypsat referendum, které mu potvrdit mandát k jednání o ústavních změnách, jakkoliv v té době nemohlo být jasné, jak tato jednání dopadnou. Bez ohledu na velmi opatrně formulovanou otázku tak byli voliči postaveni před volbu mezi blíže neurčeným výsledkem jednání mezi Národní stranou a protiapartheidní opozicí a zachováním apartheidu v podobě, jakou prosazovala Konzervativní strana. Na poměrně jednoznačném výsledku se kromě de Klerkova ujišťování o tom, že se zasadí o zachování práv bílé menšiny, projevil také především mezinárodní tlak ze strany evropských zemí i Spojených států. Bylo totiž zřejmé, že pokud de Klerk neuspěje, budou pokračovat ekonomické sankce a země nebude mít šanci se vymanit z naprosté mezinárodní izolace.

Apartheid definitivně padl v roce 1994 Jaká je dnes situace v Jihoafrické republice z pohledu rasového soužití? Žije obyvatelstvo různé barvy pleti společně, nebo pozorujeme spíše paralelní společnosti?

Přes veškerou snahu vlád po roce 1994 je jihoafrická společnost stále silně rasově rozdělená. Jde o faktický nikoliv institucionální stav a v zásadě nejde ani o projev rasových předsudků. Ty sice stále existují, ale nepředstavují nijak masový jev. Bez ohledu na dlouhodobé programy pozitivní diskriminace i pokus o pozemkovou reformu se nepodařilo významně zlepšit sociální postavení většiny domorodých Jihoafričanů, jejich přístup ke vzdělání, kvalifikovaným profesím, zdravotní péči i kvalitnímu bydlení. I když do značné míry se na tomto stavu podepsalo dědictví apartheidu i předapartheidní rasové segregace, důvody jsou také na straně vládnoucích garnitur v období po odchodu Nelsona Mandely z úřadu prezidenta, se kterými je spojen především nárůst korupce a nepotismu i nedůslednost v procesu odstraňování křivd a nerovností z období apartheidu. Osobně jsem poměrně skeptický, zda je možné tento stav ještě zvrátit.

Rasisté s oblibou tvrdí, že po pádu apartheidu zažívá kdysi prosperující Jihoafrická republika hospodářský a kulturní úpadek a zabředá do chaosu. Jde o čistě účelovou, ideologickou argumentaci?

Podle mého názoru nemají tyto argumenty jakékoliv opodstatnění. Je samozřejmě jisté, že jihoafrická společnost musela nést nemalé náklady spojené s přechodem od apartheidu k demokratickému uspořádání a že stále pokračující proces této transformace si takové nálady bude vyžadovat i v budoucnu. Vývoj růstu HDP od šedesátých let do nedávné minulosti - ekonomika JAR byla samozřejmě silně zasažena pandemií COVID-19 - nenaznačuje žádný dramatický propad. Když si uvědomíme, že apartheidní Jihoafrická republika byla v naprosté, tedy i kulturní izolaci a že šlo o stát s cenzurou, která se dá srovnat snad jen se zeměmi bývalého východního bloku, nemůžeme hovořit ani o nějakém kulturním úpadku demokratické jihoafrické společnosti. Na okraj chci poznamenat, že jihoafrické vlády mimo jiné po roce 1994 vynaložily nemalé úsilí i prostředky k zachování afrikánštiny jako živého jazyka, zejména jeho výukou na školách a podporou afrikánské literatury.

Na druhou stranu je poctivé zmínit, že Jihoafrická republika čelí dlouhodobě problému s nárůstem kriminality. Tento problém eskaloval již v polovině devadesátých let a vedl k tomu, že nezanedbatelný počet bílých Jihoafričanů opustil zemi. Tento problém se stále nedaří uspokojivě řešit, i když mezi oběťmi kriminálních gangů jsou dnes v naprosté většině domorodí Jihoafričané. Přes všechny problémy je Jihoafrická republika jednou z mála demokratických a relativně stabilních a ekonomicky prosperujících zemí v regionu.