ANALÝZA | Nejistota v obchodní politice otřásá celým světem. Co přijde nyní?

Světové finanční trhy i podnikatelské prostředí jsou do značné míry závislé na předvídatelných a stabilních podmínkách. Časté změny v celní politice, zejména pokud dochází k rychlému střídání zavádění a rušení cel, mohou tuto stabilitu narušovat. V důsledku toho dochází k odkládání investičních rozhodnutí, pozastavení kontraktů a preventivnímu navyšování cen, kdy se firmy snaží vyrovnat s potenciálními dopady zvýšené nejistoty.

Vývoj na globálních burzách v posledních týdnech ukazuje zvýšenou citlivost trhů na politická prohlášení, která mohou v některých případech přehlušit samotná ekonomická data. Například vyjádření prezidenta Donalda Trumpa vyvolávají výrazné reakce investorů, což svědčí o rostoucím vlivu politické nejistoty na tržní dynamiku. Pokud tento trend přetrvá, může docházet k oslabování vazby mezi tržním chováním a fundamentálními ukazateli – což by v extrémním scénáři mohlo vést ke zvýšené volatilitě či náhlým korekcím.

Jedním z vedlejších efektů celních opatření může být i narušení důvěry v dosud stabilní dodavatelské řetězce. O tomto efektu už dříve psal server Economic Policy Institute.

Zavádění cel v některých případech motivuje firmy k přehodnocení výrobních a logistických strategií, což vede k přesunu výroby, její decentralizaci a hledání nových dodavatelských cest. Tyto změny často znamenají zvýšení provozních nákladů, které se mohou promítnout do konečných cen pro spotřebitele – a v širším měřítku přispět k inflačním tlakům, zejména v otevřených ekonomikách závislých na globálním obchodu.

Narušení důvěry v dolar

Skupina BRICS dlouhodobě usiluje o vytvoření alternativní ekonomické infrastruktury, která by snížila závislost mezinárodního obchodu na americkém dolaru. Ten si dosud udržuje dominantní postavení jak v oblasti mezinárodních plateb, tak jako klíčová rezervní měna, což Spojeným státům přináší významné měnové a geopolitické výhody. Část členských zemí BRICS, zejména Čína a Rusko, proto prosazuje koncepci multipolárního finančního systému, jenž by umožnil realizaci obchodních toků i v jiných měnách a mohl tím přispět k určitému rozložení globální ekonomické moci.

Opakované změny v americké obchodní politice, včetně jednostranného zavádění cel a odstupování od některých multilaterálních dohod, otevírají prostor pro větší angažovanost jiných světových mocností – zejména Číny. Ta na vývoj v mezinárodním obchodě reaguje snahou profilovat se jako stabilní a předvídatelný partner, který podporuje alternativní přístupy ke globálnímu hospodářskému uspořádání. Zatímco Spojené státy využívají nástroje cel a sankcí jako prostředek nátlaku, Čína zdůrazňuje dlouhodobou ekonomickou spolupráci a diverzifikaci obchodních vztahů. O tomto vývoji informoval server Newsweek.

Zůstává otázkou, do jaké míry představuje čínská pozice skutečný posun směrem k otevřenější spolupráci, a nakolik jde o pragmatickou reakci na vývoj v americké zahraničně-obchodní politice. Kritika čínských postupů – včetně měnové politiky, přístupu k zahraničním dlužníkům či transparentnosti obchodních podmínek – v mezinárodním prostoru nadále přetrvává. Přesto se zdá, že pro některé státy, zejména v rámci globálního Jihu, může být čínská nabídka vnímaná jako stabilnější a předvídatelnější alternativa ve srovnání s proměnlivostí amerických kroků.

Vybrat si mezi nejistotou nebo lichvou?

Čína v posledních letech rozšiřuje svou globální ekonomickou přítomnost nejen prostřednictvím obchodu, ale také formou finanční a infrastrukturní spolupráce, často označované jako tzv. dluhová diplomacie, jak ji označil například server Foreign Policy.

V rámci iniciativy Pás a stezka investuje do rozsáhlých projektů zejména v Africe, čímž si upevňuje nejen ekonomický, ale i geopolitický vliv. Zároveň se však v některých případech objevují obavy, že poskytované úvěry jsou spojeny s podmínkami, které mohou dlouhodobě zatěžovat státní rozpočty méně rozvinutých zemí a vytvářet závislost na čínském kapitálu.

V některých případech se státy, které nejsou schopny splácet své závazky vůči Číně, dostávají do pozice, kdy jsou nuceny nabídnout kompenzace v podobě strategických ústupků – například formou přístupu k přístavům, investičních výhod nebo podílů ve státních podnicích. Na rozdíl od přístupů Spojených států či Evropské unie, které často operují v rámci přísněji regulovaných mechanismů a s důrazem na transparentnost, Čína využívá flexibilnější rámec a bilaterální dohody k dosažení vlivu, který by prostřednictvím standardních investičních nástrojů bylo obtížnější získat.

Obchodní napětí mezi Spojenými státy a Čínou, které se v posledních letech pravidelně vyostřuje prostřednictvím celních opatření a jiných restrikcí, přispívá k urychlení širšího trendu geopolitické i obchodní přeskupení. Čínská strana v reakci na rostoucí protekcionismus ze strany USA postupně rozšiřuje své obchodní a investiční vazby do jiných regionů, čímž se snižuje její závislost na americkém trhu. Diverzifikace exportu i kapitálových toků tak představuje strategickou adaptaci na proměnlivé mezinárodní prostředí.

Spojené státy dříve zaujímaly v čínské obchodní bilanci mimořádně významné postavení, avšak dynamika posledních let ukazuje na postupnou změnu. V reakci na protekcionistická opatření a rostoucí obchodní nejistotu začal Peking aktivně rozvíjet a posilovat své hospodářské vazby s jinými regiony – především s jihovýchodní Asií, Latinskou Amerikou, Afrikou a Ruskem. Tato diverzifikace představuje strategickou snahu snížit zranitelnost čínské ekonomiky vůči tlaku ze strany Spojených států a Západu obecně.

Zatímco americká politika posledních let zdůrazňuje zvyšování cel a restrikcí, Čína systematicky buduje paralelní obchodní trasy, investiční toky a nové politicko-ekonomické aliance, jak popsalo Světové ekonomické fórum (WEF). Výsledkem tohoto vývoje může být nejen narůstající fragmentace globálního trhu, ale také posilování multipolárního obchodního systému na úkor dosud dominantního transatlantického modelu.

Z hlediska vzájemné obchodní závislosti zároveň odborníci upozorňují na strukturální asymetrii. Zatímco Spojené státy dovážejí z Číny převážně spotřební zboží – jako jsou smartphony, počítače, elektronika či hračky – Peking importuje z USA především průmyslové suroviny a komodity. Informoval o tom server Council on Foreign Relations.

To znamená, že případné navýšení cel na čínský export dopadá příměji na americké spotřebitele. Ilustrativní je odhad dopadů na cenu běžného modelu iPhonu, jehož cena by při 54% celním zatížení mohla vzrůst z původních 799 na více než 1 100 dolarů. Další navýšení by efekt ještě zesílilo.

Naopak čínská ekonomika je z hlediska spotřebitelských dopadů na americké zboží méně citlivá. Dovoz průmyslových produktů nebo zemědělských surovin umožňuje větší míru absorpce cenových změn – buď přes státní intervence, nebo náhradní dodavatele. I to je důvodem, proč Čína již od první vlny obchodního napětí v roce 2018 aktivně hledá nové partnery.

Například mezi lety 2018 a 2020 vzrostl vývoz sóji z Brazílie do Číny o více než 45 %, zatímco americký export v téže komoditě poklesl téměř o třetinu. Do roku 2024 klesl celkový export amerických zemědělských produktů do Číny na 29,25 miliardy dolarů, což je výrazný pokles oproti 42,8 miliardám z roku 2022. Informovala o tom například stanice Al-Džazíra.

Nahradí Čína USA?

Změny v globální ekonomické a geopolitické rovnováze ukazují, že Peking postupně upevňuje své postavení v regionech Asie, Afriky a Latinské Ameriky, kde se mu daří čím dál efektivněji konkurovat tradičnímu vlivu Spojených států. Tento posun je výsledkem kombinace cílených investic, infrastrukturních projektů a pružnější obchodní diplomacie, která klade důraz na bilaterální vztahy namísto multilaterálních rámců.

Pro řadu států v rozvojovém světě tak Čína představuje pragmatického partnera – často bez politických podmínek, jaké jsou typické pro spolupráci se Západem. I když je tento model doprovázen obavami z dlouhodobé zadluženosti nebo asymetrických výhod pro čínskou stranu, nabízí alternativu, která v době rostoucí globální nejistoty získává na atraktivitě.