Nápisy psané krví? Další drsné svědectví o uprchlících

Rád bych se s vámi tentokrát podělil o několik svých aktuálních zážitků z Itálie. Odjel jsem na kontrolní misi na Sicílii s tím, že zde uvidím skutečné „uprchlíky". Nicméně realita byla trochu jiná...

Včera jsme byli s rozpočtovým výborem a výborem pro občanské záležitosti na kontrole přijímacího uprchlického zařízení ve městě Pozzallo na Sicílii, který je financován z evropských prostředků. Přijímali tam zrovna loď uprchlíků z Nigérie, kterou v noci v rámci akce Triton zadrželi pracovníci evropské agentury Frontex ve spolupráci s italskou policií a odvezli je do uprchlického tábora.

Celé zařízení je oploceno vysokým plotem a hlídají ho ve dne i v noci italští policisté. Samotné zařízení je jedna veliká hala, kde je teplo až dusno. Venku je 37 stupňů a v hale, kde běží na plno klimatizace o několik stupňů méně. Vidíme velké množství prázdných postelí a matrací. Každý uprchlík je zaregistrován a dostane číslo. Pak dostane jídlo, přidělí mu osobní věci a postel. Přes naše opakované dotazy zjišťujeme, že v zařízení není žádná žena ani dítě a dlouho nebyla.

Za halou vidíme desítky lodí (spíše vraků), na kterých přijeli "imigranti" z Afriky, nejčastěji z Libye. Máme možnost zcela otevřeně hovořit jak s lékaři, tak s policisty i samotnými "uprchlíky". Většina z nich mluví výborně anglicky, protože v Nigérii je angličtina oficiálním jazykem. Ochotně sedí a dávají rozhovory. Občas si řeknou o půjčení telefonu nebo o cigaretu. Jsou rádi i za zájem médií, které nás doprovází.

Co nás všechny překvapilo

Většina z nás si po chvíli myslí, že nejde o uprchlíky. Navíc při delší době a opakovaní stejných otázek se většina z „uprchlíků" začíná do odpovědí zaplétat. S přibývajícím časem máme stále více rozpačité pocity. Ale nejsem soudce ani policista. Proto nechávám další postřehy bez komentáře. Obrázek si udělejte sami:

- Všichni shodně tvrdí, že chtějí z Itálie odejít - nejčastěji do Velké Británie nebo Německa. Ptají se nás, kdy je Italové pustí.

- Ptáme se na převaděče. Žádné převaděče neznají - naložili je na loď, odvezli na moře a nechali na pospas. Jak se dostali přes moře, když neumí řídit loď. Nikdo nám logicky neodpoví.

- Většina z přítomných tvrdí, že jejich žena s dítětem jsou v Německu. Na otázku ve kterém městě si nedokáží vzpomenout, tak jako na jméno svého dítěte nebo ženy...

- Většina "uprchlíků" zná výborně své práva. Poučují nás o tom, co Italové dělají špatně a ptají se nás, kdy dostanou peníze. Stěžují si na pomoc. Jídlo se prý nedá jíst. Mohl jsem ochutnat jejich jídlo, které jeé. velmi kvalitní. Celá delegace zažívá první rozpaky.

- Do Libye se prý dostali z Nigérie většinou automobilem. Prý za to nezaplatili ani euro. Údajně to nebylo složité.

- V Libyi prý museli pracovat půl roku jako otroci a za to se dostali na překupnickou loď. Na otázku, co konkrétně dělali, nedokáží moc odpovědět. Často tvrdí, že něco stavěli.

- V zařízení pro uprchlíky najdete řadu nápisů - mnoho z nich je napsaných vlastní krví. Mnoho nápisů jsou protesty proti tomu či onomu.

- Na otázku, co by chtěli dělat v Evropě, nikdo z nich moc neví odpověď. Hlavně tu chtějí zůstat a ptají se nás, zda jim v tom pomůžeme.

- Všichni nám shodně tvrdí, že jsou křesťané a že jsou pronásledováni. Proto tady musí zůstat. Naučenost frází je očividná.

- Někteří se rozčilují, že nemají přístup k internetu a facebooku.

Tento zážitek nelze a nesmíme zobecňovat na všechny lidi, kteří dorazí k hranicím Evropské unie jako uprchlíci. Nicméně u této skupiny jsem si jist, že se jedná o „ekonomické imigranty", které čeká s velkou pravděpodobností návrat do jejich vlasti. A nyní je potřeba jasně jim i jejich kolegům vzkázat, že Evropská unie bude přijímat pouze skutečné uprchlíky. V případě ekonomické imigrace si má právo vybírat. A to státy EU musí dělat velmi důkladně.