Dvojí standardy západních států? Případy Katalánska a Černé Hory

Černá Hora a Katalánsko jsou dva příběhy o národech, které se rozhodly pro samostatnost. Zatímco si Černohorci vysloužili gratulace západních státníků, Katalánci takové štěstí neměli. Charta OSN, ke které se Španělsko hlásí, přitom hovoří jasně. První článek kapitoly I, odstavec dva stanovuje za cíl OSN „rozvíjeti mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů“.

Jak je možné, že se na Balkánském poloostrově podařilo roku 2006 rozdělit Černou Horu a Srbsko bez krveprolití? Vždyť jen o několik let dříve předcházely oddělení Bosny a Hercegoviny zločiny proti lidskosti. Proč není Španělsko v roce 2017 schopné či ochotné tento postup v případě Katalánska napodobit?  

Z pohledu OSN by přitom mělo jít o podobné situace. Úcta k zásadě sebeurčení národů by čistě teoreticky mohla vést ke stejnému výsledku, tj. získání nezávislosti. Zdánlivě podobné události ovšem zásadně odlišuje vnitropolitická a zahraničněpolitická realita.

Rozšíření NATO nebo vnitropolitický boj? 

Černá Hora se dočkala vyhlášení nezávislosti v létě roku 2006. Podle článku 60 černohorsko-srbské ústavy z roku 2003 mělo vystoupení ze společného státu se Srbskem předcházet referendum. Zákon o referendu Černá Hora schválila v souladu s ústavou, tj. „dodržením mezinárodně uznávaných demokratických standardů“. Podle příspěvku Calina Neaseu pro internetové stránky mg.co.za se v následném všelidovém hlasování rozhodlo 55,5 % Černohorců pro nezávislost.

Západní představitelé, jak uvádí bbc.co.uk, reagovali na výsledky referenda pozitivně. Javier Solana, bývalý vysoký představitel Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, pogratuloval „černohorskému lidu k úspěšnému referendu“ a za EU prohlásil, že „bude plně respektovat jeho výsledky“. Jaap de Hoop Scheffer, tehdejší generální tajemník NATO, blahopřál „Černohorcům k uspořádání svobodného, spravedlivého a spořádaného referenda“. V dopise ze srpna 2006 bývalý americký prezident George Bush gratuloval Černé Hoře k jejímu vzniku „jako suverénního a nezávislého státu“.   

Už krátce po konání referenda se objevily i první kritické hlasy. Calin Neaseu například upozornil, že Černá Hora otevřela „Pandořinu skříňku“ a další na řadě může být Baskicko či Katalánsko. Ruské vládní noviny rg.ru pro změnu vyjádřily obavy z rozšiřování NATO, ke kterému se Podgorica chtěla co nejrychleji přidružit. Diplomatická korespondence z roku 2008 zveřejněná na wikileaks.org dokazuje, že si Američané vybrali Černou Horu jako regionálního favorita na členství v NATO, jenž bude v budoucnu motivovat ke vstupu i Bosnu a Hercegovinu či Srbsko. Černá Hora se stala 29. členem NATO 5. června letošního roku.

Nezávislost Černé Hory se velmi pravděpodobně stala výsledkem dlouhodobého vnitropolitického soupeření a tlak ze zahraničí nepředstavoval rozhodující faktor. Vrcholní černohorští politici Milo Đukanović a Momir Bulatović se totiž v roce 1997 střetli v prezidentských volbách, které se pro budoucí vývoj země ukázaly být klíčové. Đukanović se krátce před nimi názorově rozešel se srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem, jehož mírová jednání o Bosně a Hercegovině považoval za protisrbská. Po vítězství ve volbách se Đukanović začal v rámci tehdy ještě existující Jugoslávie vymezovat proti Miloševićově autoritářství. 

Následné srbské vojenské operace v Kosovu odcizení prohlubovaly. Đukanović začal navazovat kontakty ze západními představiteli, pro které se Milošević stal agresorem. Černá Hora, stále ještě jako součást Jugoslávie, postupně zavedla německou marku jako svou měnu a začala směřovat k nezávislosti. Informace z wikileaks.org referendum z roku 2006 považují za rozdělení státu, který byl deset let již de facto rozdělený. Konstantin Kosačev, předseda komise pro mezinárodní vztahy v ruské Radě federace, taktéž potvrdil, že Černá Hora a Srbsko v roce 2006 již „dávno existovaly jako de facto dvě země s jednotnou národní zahraniční politikou a obranou“.

Kataláncům k referendu neblahopřál nikdo

Přestože Katalánsko jako součást Španělska může připomínat Černou Horu jako bývalou část Jugoslávie, průběh tamějšího referenda byl odlišný. Nepřekonatelnou překážkou pro jeho mezinárodní uznání se zdá být španělská ústava a španělský ústavní soud. Zatímco podle Charty OSN by měl Madrid ctít zásadu sebeurčení národů, s Katalánci jedná odlišně. Využívá k tomu nekompromisní výklad ústavy. Její články 62 a 92 velmi specificky vkládají pravomoc vyhlásit referendum do rukou španělského krále, jenž tak činí na premiérův návrh podléhající odsouhlasení dolní komorou parlamentu. Nic naplat, že Katalánsko roku 2006 přijalo vlastní regionální ústavu, jejíž článek 122 umožňuje místnímu parlamentu pořádat nezávazná všelidová hlasování ke konzultaci důležitých rozhodnutí s občany. Článek 122 byl v roce 2010 zneplatněn španělským ústavním soudem, protože prý odporoval celostátní ústavě. Podle internetových stránek politics.stackexchange.com všechny katalánské pokusy obejít rozhodnutí soudu či články 62 a 92 skončily neúspěšně. I poslední referendum tudíž španělskému právnímu řádu odporovalo.

EU se proto ke katalánskému referendu vyjádřila zamítavě. „Podle španělské ústavy nebylo včerejší katalánské hlasování legální,“ uvedly stránky europa.eu den po konání referenda. „Pro Evropskou komisi, jak opakovaně naznačil předseda Juncker, jde o vnitropolitickou záležitost Španělska.“ Stejné téma komentoval i americký prezident Donald Trump, jehož výroky zveřejnil washingtonpost.com: „Myslím si, že Španělsko je skvělá země a měla by zůstat jednotná.“  

Za ruskou stranu komentoval situaci ve Španělsku pro ria.ru Konstantin Kosačev: „Pozice ‚separatistů‘ se po referendu bezpochyby posílila… Jestli Madrid nebude opakovat chyby z posledních let a z posledních měsíců obzvláště, územní celistvost Španělska bude zachována.“ Zpravodajská agentura tass.ru přišla vyjádřením ruského prezidenta Vladimira Putina: „Neskrývám, že nás situace ve Španělsku trápí. Je to ale samozřejmě vnitřní záležitost Španělského království. Doufejme, že se krizi podaří překonat.“   

Jediným řešením je odteď samostatnost

Případ Katalánska se od Černé Hory liší v několika ohledech. Černá Hora jako potenciální člen NATO se pro západní státy stala zajímavou zemí na Balkánském poloostrově. Její vznik navíc v očích EU a NATO oslabil agresivní Srbsko, které ztratilo přístup k moři. Katalánsko se na druhé straně snaží oddělit od Španělska, jež je členem jak EU, tak NATO. Podle toho také vypadají komentáře mezinárodních aktérů, jež vydávají neurčitá a velmi neutrální prohlášení. V případě ruských vyjádření pak převažuje zdůrazňování principu nedotknutelnosti hranic a zásada nevměšování se do vnitřní politiky jiných států nad právem národů na sebeurčení.

V oblasti vnitřní politiky je nutné konstatovat, že španělský ústavní soud představuje nejvyšší autoritou pro výklad španělské ústavy. Černá Hora měla v tomto ohledu situaci jednodušší, protože jí ústava zaručovala právo na konání referenda. Katalánsko si proto může stěžovat na zpolitizování činnosti soudů, ale jejich činnost fakticky ovlivnit nemůže.

Velmi závažné zjištění představuje při zkoumání obou případů skutečnost, že se místní samospráva v určitém momentě nezvratně rozhodne pro úplnou samostatnost. Černá Hora tak učinila nedlouho po zvolení Milo Đukanoviće prezidentem. Đukanović se nejprve distancoval od srbské autoritářské vlády a posléze směřoval svou zemi k úplné nezávislosti. Úspěch referenda v roce 2006 tak jen potvrdil léta trvající odloučení. U Katalánska je to trochu jinak. Až nedávný průběh všelidového hlasování a represe ze strany vlády Katalánce utvrdily, že jediným řešením jejich situace je úplná samostatnost.