Masakry ve Volgogradu: Kam vedou stopy? Protiteroristický výbor tápe

"Podařilo se předběžně načrtnout obrázek toho, co se stalo. Řada stop naznačuje, že sebevražední atentátníci, kteří odpálili bomby na nádraží a v trolejbusu, byli vycvičeni nikoliv ve Volgogradské oblasti, ale přicestovali sem z Kavkazu nejspíš již s konkrétním úkolem destabilizovat situaci a vyhodit se do povětří a způsobit tak velký počet obětí a zraněných," řekl nejmenovaný zdroj z bezpečnostních složek. 

Národní protiteroristický výbor oficiálně o chodu vyšetřování uvedl zatím jen to, že "vedlo k jistým výsledkům", ale blíže je neupřesnil.

Rozsáhlé pátrání po případných spolupachatelích vedlo podle místních úřadů k zatčení více než 700 lidí za různé přestupky, jakož i 12 zločinců, po nichž se pátralo, a 70 podezřelých ze spáchání trestných činů. Kvůli zátahům ve městě podle médií poklesla kriminalita.

Atentáty, nedělní na nádraží a pondělní v trolejbusu, si vyžádaly 34 obětí a asi stovku zraněných. Podle ministerstva zdravotnictví v nemocnicích zůstává dosud 62 pacientů, z nichž pět zápasí o život.

K atentátům se dosud nikdo nepřihlásil. Média jej připisují povstalcům, kteří se na severním Kavkazu snaží vytvořit islámský stát.

Rusové Kavkaz nechtějí

Až 70 procent Moskvanů se ztotožňuje s heslem Rusko Rusům!, zatímco 73 procent z nich souhlasí se sloganem Přestaňme krmit Kavkaz! Zajímavé je, že pouhých 36 procent dotázaných chová podobné antipatie i vůči obyvatelům Dálného východu.

Polovina obyvatel by v odpovědi na konkrétní dotaz přistěhovalce nejraději deportovala, nicméně v uvažování většiny etnická otázka nefiguruje na předních místech. Většina navíc odmítá radikální nacionalistické strany. Nejenže by je nepověřila reprezentováním svých zájmů, ale sama se jich také obává. 73 procent dotázaných, v „xenofobní" Moskvě pak dokonce 89 procent respondentů, se postavilo rovnou za zákaz nacionalistických organizací a řešení problémů s imigranty by svěřilo kozáckým či jim podobným dobrovolnickým uskupením.

„Konfrontace tady sice je, ale zdaleka není nepřekonatelná," prohlašuje přední žurnalista Maxim Ševčenko, podle nějž situaci kolem Kavkazu zhoršuje neinformovanost ruské mládeže, stejně jako je dodnes cítit, že se vláda v době válek v Čečensku pochopitelně snažila společnost vědomě naladit proti Kavkazu.

Ševčenko, spolupředseda zvláštní komise Společenského výboru pro otázky Kavkazu, jako odborník na tuto oblast soudí, že budoucnost Kavkazu je z hlediska ruského vývoje vážným problémem, který nelze vyřešit bez obnovení právního státu. Jak zdůrazňuje, jakýkoliv právní řád – ať už třeba šaría – by oproti současnému chaosu a korupci představoval pokrok, neboť řád a zákonný rámec byly už základem Římské říše. Občanský status je totiž nadřazen etnické příslušnosti, píše ceskapozice.cz.

Rusko obsazuje Kavkaz

Ovládnutím tatarských chanátů kazaňského (1552) a astrachaňského (1556) získal ruský car Ivan IV. Hrozný pro moskevské carství volžskou obchodní cestu, a zajistil si tak ze severu přístup ke Kaspickému moři i k předhůřím Velkého Kavkazu.

Z jihu, ale i z přímořských nížin se však na Kavkaz tlačily mohutné muslimské státy – osmanská říše, v 16. století v období velkého rozkvětu, a říše turkických Safíjovců (Írán, Arménie a západ Afghánistánu).

Kavkaz se tak stával důležitou strategickou křižovatkou – klíčovým bodem výše zmíněných tří států (dnes Ruska, Turecka a Íránu) pro následné expanze severojižním směrem. Tehdejší pokusy ruského carství ovládnout oblasti severního Kavkazu však přes počáteční úspěchy nakonec neuspěly.

V roce 1722 vyslal ruský car Petr I. na Kavkaz vojska, aby předešel invazi osmanské říše na západní pobřeží Kaspického moře, které se formálně nacházelo v říši Safíjovců, oslabené invazí afghánských kmenů. Ačkoliv bylo z vojenského hlediska Petrovo tažení úspěšné, nakonec byl pod tureckým tlakem přinucen vybojovaných oblastí se vzdát.

Stále mocnější ruský stát již neměl zájem o rozvoj spojeneckých či obchodních styků s drobnými a chudými kavkazskými knížectvími a svobodnými horskými společenstvími. Zřetelně se projevoval úmysl Kavkaz dobýt a zmocnit se jeho bohatých přírodních zdrojů.

Počínaje poslední třetinou 18. století se postup Ruska na Kavkaz stal nezadržitelným. Říše se stále přibližovala ke svahům Velkého Kavkazu, od Černého moře ke Kaspickému budovala linii předsunutých základen a v nově postavených, silně opevněných pevnostech se zvětšovaly posádky.

Po vítězství v rusko-turecké válce (1768–1774), zpečetěném mírovou smlouvou z Küčük-Kajnardžy (1774), se Petrohrad definitivně zbavil nechvalně známé hrozby z jihu tím, že nejprve obsadil a poté v roce 1783 zlikvidoval Krymský chanát. Rusům se tak nakonec přece jen podařilo prodrat se kavkazským hřebenem a zachytit se v jeho jižní části, píše server dejinyasoucasnost.cz.