ANALÝZA | Rozšiřování Evropské unie: Historie i výzvy současnosti. Kde až skončí evropská integrace?

Co se rozšiřování týká, nejnáročnější situace nastala po roce 1989, kdy padla většina komunistických režimů střední a východní Evropy, respektive 1991 s rozpadem Sovětského svazu. Země střední a východní Evropy pro Evropskou unii znamenaly výzvu: přijmout nebo nepřijmout? Iniciativa těchto zemí ale přišla vesměs sama, vstup do liberální Evropské unie byl totiž přirozeným krokem po rozpadu nedemokratických režimů a oficiální zahájení rozšiřovacího procesu se datuje do roku 1997.  

Začátkem 21. století lidé ve dvanácti nových zemích odhlasovali vstup ve svobodných demokratických referendech. Roku 2004 jich včetně České republiky a Slovenska vstoupilo deset, za další tři roky ještě Bulharsko a Rumunsko – nově dvě nejméně rozvinuté země EU. Za dalších šest let, v roce 2013, jako dosud poslední členská země přibylo Chorvatsko.

Kam dál, Evropo?

Současné členské státy z rozšíření 2004, 2007 a 2013 za sebou nechaly řadu politicky a ekonomicky slabších zemí. Tyto země musejí splnit totéž co všichni ostatní členové – adaptovat se na unijní acquis, což je de facto právní rámec Evropské unie, a Kodaňská kritéria. Tato kritéria vyžadují od kandidátské země politickou stabilitu, adaptaci na unijní legislativu a schopnost vyrovnat se s tržními tlaky uvnitř EU. Rovněž ale určují podmínku pro unii jako takovou – ta totiž musí být schopna zemi „absorbovat“. 

V následujících několika odstavcích shrneme jednotlivé kandidátské země západního Balkánu, které o vstup usilují a již obdržely kandidátský status – proto nezazní Kosovo. 

Například Turecko podalo přihlášku už v roce 1987, jednání ale brzy zůstala na mrtvém bodě a stojí na něm dodnes. Otázka tureckého vstupu do EU byla naposledy propírána loni v červnu, kdy prezident Recep Tayyip Erdogan zvažoval uvolnění cesty Švédsku do Severoatlantické aliance a unijní lídři hledali cestu, jak ho k tomuto dotlačit. 

Severní Makedonie a Chorvatsko podaly přihlášku do EU prakticky ve stejnou dobu, nicméně nedostatečný postup v přijímání unijního acquis způsobuje, že Skopje má před sebou spousty práce i o dvacet let později. 

Jak vyplývá ze zprávy Evropské služby pro vnější činnost, pro Severní Makedonii je Evropská unie největším obchodním partnerem. Import činí 51 % a export dokonce 77,5 %. V oblasti zahraniční politiky je ale největším problémem její vztah s Bulharskem a Řeckem. Ostatně to je i důvod, proč se země přejmenovala z Makedonie na Severní Makedonii. Stálo to i v cestě připojení do Severoatlantické aliance, Řecko zrušilo své veto až po této změně z roku 2020. 

Černá Hora pak podala přihlášku roku 2008 a kandidátský status obdržela o dva roky později. Vyjednávání byla otevřena v červnu 2012, ale proces je zdržený ze stejného důvodu jako u Severní Makedonie. 

U Černé Hory je jedním z výrazných problémů rozpolcená společnost snad ve všem kromě vstupu do EU, na čemž se shodne, jak už před několika lety psal server Euronews. Přesto, že je vláda považována za prosrbskou a proruskou. „Myslím, že už jsme si vybrali stranu,“ prohlásil černohorský šéf diplomacie Djordje Radulović. 

Albánský případ je velice podobný Severní Makedonii, ostatně Evropská unie k nim přistupuje stejným metrem a jednání probíhají současně. 

Srbsko je kandidátem na členství už od roku 2012 a nutno podotknout, že si v rámci současných kandidátských zemí vede, a to velmi paradoxně, úplně nejlépe. Stále ale oproti unijním standardům zaostává v úplně každém ohledu. Jestliže si tedy vede nejlépe, vrhá to negativní světlo na všechny ostatní kandidátské země. 

Pravý opak je Bosna a Hercegovina. Komplikovaný politický systém a nejednotnost dvou hlavních entit – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské – vede k prodlužování přístupového procesu a neúspěchům při adaptaci unijního acquis. 

Politika rozhoduje o integraci stále více

V posledních letech Evropská unie začíná rozdávat kandidátské statusy i zemím, u nichž by o tom dříve patrně neuvažovala. Minimálně ne tak brzy. Roku 2022 tento status dostaly hned tři země – Ukrajina, Moldavsko a Bosna a Hercegovina. Na sklonku loňského roku pak Gruzie. 

Již výše zaznělo Turecko, nyní vidíme i Gruzii. Dle oficiálního geografického hlediska je těžké určovat, zda se tyto země dají považovat za asijské nebo evropské, přesto o členství v Evropské unii stojí a minimálně v gruzínském případě Brusel vychází vstříc. Je zřejmé, že kromě ekonomického hlediska už bere Evropská unie v potaz i to politické, které se týká především zastrašení Ruské federace. Nutno podotknout, že jsou to evropské instituce v čele s Evropskou radou, kdo rozhoduje o geografickém rozsahu budoucího rozšiřování. 

Gruzie, Ukrajina a Moldavsko jsou přímo ohrožené ruským expanzionismem a revizionismem, konkrétně v ukrajinském případě už hovoříme o přímém válečném konfliktu. Všechny tři země jsou podstatně chudší a méně rozvinuté než zbytek Evropské unie. 

Co obvykle figuruje v hodnoceních Evropské komise u všech zemí, je nekvalitní soudnictví, vysoká míra korupce a nedostatečné potírání organizovaného zločinu. To vše je společným jmenovatelem všech současných kandidátských zemí, od Albánie, přes Ukrajinu až po Gruzii. 

Zejména země západního Balkánu se podle zjištění Globální iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu staly klíčovými hráči v různých oblastech pašování. Jako hlavní cílové země pašeráků měly v roce 2020 působit Itálie, Španělsko, Nizozemsko a Česká republika. „Albánci v Itálii, kteří dovážejí drogy podél Apulie, mají dvojí výhodu: mají vazby na své krajany u zdroje dodávek a na skupiny v Albánii, které mohou usnadnit distribuci,“ uváděla iniciativa ve zprávě. Španělské přístavní město Valencie pak je cílem srbských a černohorských organizovaných skupin. 

Činnost těchto skupin ale nekončí v Evropě, ale pokračuje do zemí Latinské Ameriky nebo Perského zálivu. Z Latinské Ameriky dovážejí zločinci kokain do přístavů západní a jihovýchodní Evropy. Bossové těchto skupin se pak rádi ukrývají v zemích, jako jsou například Spojené arabské emiráty. Je to například výsadou albánských gangsterů, jejichž skupinu rozprášil Europol v roce 2020. Globální iniciativa proti nadnárodnímu organizovanému zločinu odhaduje, že až dvě třetiny všech lídrů albánských zločineckých skupin se ukrývá právě v Emirátech. 

Všechny kandidátské země před sebou dle hodnotících zpráv Evropské komise mají ještě dlouhou cestu. Evropská unie by při rozšiřování neměla nic uspěchat a vzít si jako příklad opatrný a pro každou zemi individuální postup. Organizovaný zločin, chybující justice či nestabilní ekonomiky v bloku nejsou tradiční a jak unie, tak společenství na to velice dbaly.