ROZHOVOR | Sobotkova vláda pod palbou kritiky. A co Zeman? Politolog o situaci v Česku

Uplynuly dva roky ode dne, kdy začala úřadovat vláda Bohuslava Sobotky. Během ní se koalici podařilo například zvýšit minimální mzdu, zrychlit růst ekonomiky, zrušit poplatky ve zdravotnictví, zrušit druhý důchodový pilíř nebo zavést zákon o státní službě. Jsou to důvody, díky kterým by na sebe mohla být vláda hrdá?

Měřítkem toho, jestli na sebe může být vláda hrdá, je v demokraciích především to, jak je vnímána ze strany veřejnosti. Současná vláda si v tomto smyslu, soudě podle průzkumů veřejného mínění, nevede úplné špatně. A to i s ohledem na to, že jsme v poloviné funkčního období, kdy by její obliba u veřejnosti měla být nejnižší.

Když porovnáte úspěchy současné vlády s vládou Petra Nečase, pozorujeme nějaké zlepšení?

V polovině funkčního období se těžko hodnotí. Sobotkova vláda navíc nastupovala nově, nenavazovala na jinou vládu s účastí ČSSD. Na hodnocení je tedy ještě brzy, řada věcí je ještě v běhu, řada se teprve rozbíhá. V některých věcech jsou navíc výsledky současné vlády stále ještě ovlivněny politikou předchozí vlády, jako je tomu např. v otázce korupce. Před pár dny jsme nadšeně aplaudovali, že jsme si v mezinárodním měření míry korupce v zemi polepšili. Odborníci se přitom shodují, že k tomu výrazně přispěla již Nečasova vláda a Sobotkova vláda v nastoleném trendu úspěšně pokračuje.

Řada lidí Sobotkově vládě vyčítá především její postoj k aktuální migrační krizi a to, že nehájí zájmy České republiky. Je situace skutečně tak špatná, jak se veřejnost domnívá?

Neznám lék na řešení tak složité a komplexní otázky, jakou je aktuální migrační krize. Nejen česká vláda, ale i další evropské vlády v této otázce tu a tam, více či méně, tápou. Sobotkova vláda je kritizována, ale ta kritika není konstruktivní. Většina kritiků nenabízí alternativní řešení, pouze vyčítá, případně se přiklání k „populistickým" řešením, která ale podle mého názoru neřeší problém ve své celé podstatě a šíři, ale asi dobře zní ve veřejném prostoru.

ODS vystavila vládě vysvědčení a pomyslnou známkou 5 ohodnotila „rušení zbytečných daní" a „zjednodušení daňového systému", ostatně žhavým tématem je i chystaná elektronická evidence tržeb. Zaslouží si za tyto věci koalice tak nízké hodnocení?

Asi by bylo zvláštní, kdyby opozice vystavila vládě pomyslné vysvědčení se známkami 1, 2 a 3. To by bylo možné snad jen v době nějaké opoziční smlouvy, ale ani tehdy tomu tak nebylo. Jeden kolega nedávno na jedné konferenci upozorňoval, že možná ješte o kousek důležitější než kvalitní vládní koalice je v demokraciích kvalitní opozice. Jakkoli to vztahoval k lokální úrovni, přijde mi ta myšlenka nosná i pro celostátní úroveň. Jak bude opozice hodnotit vládu je asi předvídatelné, pojďme pátrat po tom, jak obstála opozice (třeba i ve vlastním hodnocení), kde jsou její slabiny a jak přispěla k tomu, aby byly schválené zákony co možná nejlepší. To nemá být obhajoba stávající vlády, to vůbec ne, jen problematizování této otázky. Mně totiž dlouhodobě v české politice chybí vyšší míra konsensu a ochota ke kompromisu. Vládními stranami u nás oblíbená strategie „válcování opozice", bez ohledu na to, kde je u moci, a naopak opozičními stranami oblíbená strategie destruktivní opozice, nulové tolerance, nebo jak tomu budeme říkat, a bez ohledu na to, kdo je v opozici, přitom ke zlepšení stávající situace příliš nepřispívá. Bylo by, myslím, žádoucí, kdyby se česká politika i v tomto smyslu kultivovala.

Už několik měsíců jsme svědky rozepře mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem, která se vygradovala zejména po loňském vystoupení prezidenta na Albertově po boku lídra Bloku proti islámu Martina Konvičky. Sobotka tvrdí, že Zeman šíří nenávist, prezident se naopak domnívá, že premiér ohrožuje bezpečnost ČR. V posledních dnech navíc mediální vody rozvířil výrok o kalašnikovu, který je jen dalším z řady. Je to v pořádku, že proti sobě takhle stojí dva nejvyšší čeští političtí představitelé?

Je to jen další ukázka toho, o čem jsem hovořil před chvílí. Od prezidenta v parlamentním režimu, kterým Česká republika nesporně je, bychom očekávali, že v případě domácích politických konfliktů bude jejich moderátorem, že bude usmiřovatelem. Český prezident je ale nejen jejich přímým účastníkem a aktérem, ale mnohdy i jejich zdrojem a původcem. Určitě to není v pořádku. Prezident s premiérem mohou mít spory, ať už názorové či osobní, to je prostě realita. Ale musí se přes ně umět přenést a nikoli je řešit ve veřejném prostoru. Na veřejnosti by se měli chovat profesionálně a neřešit osobní animozity, jinak nemají ve svých funkcích co dělat. Pokud si potřebují spory řešit, mají si to povědět mezi sebou, ne prostřednictvím médií a věřejnosti.

Není ale ani v pořádku, že se jméno prezidenta vyskytuje ve zprávách o extremismu, respektive že se na něj mohou, díky více jeho výrokům a jeho veřejnému vystupování, tyto skupiny odvolávat a že se k němu vztahují. To je potřeba zdůraznit a upozornit na to. A abychom byly fér, netýká se to pouze sporů ve vztahu k prezidentovi. Platí to i pro spory mezi jednotlivými členy vlády, i ty si mají vyříkat na úrovni vlády a nikoli ve veřejném prostoru.

Který názor je podle vás České republice prospěšnější? Umírněný postoj premiéra Sobotky, nebo radikálnější postoj prezidenta Zemana?

Stejně jako radikální postoj není a priori špatný, nemusí být umírněný postoj ten nejlepší. Vždy je potřeba pečivě a zodpovědně vážit na miskách vah a najít řešení, které bude nejefektivnější, a to nejen krátkodobě, ale především z dlohodobého hlediska. Podstatné přitom je, aby navržené řešení bylo správně vysvětleno. Pokud se totiž pro něj podaří získat širokou podporu, o to jednodušší bude jeho realizace a o to spíše bude efektivně fungovat.

Kdybyste měl vyzdvihnout jeden velmi úspěšný krok, který vláda za poslední dva roky udělala, a jeden, který se jí rozhodně nepovedl, jaké by to byly?

Nemyslím si, že někdo vysloveně selhal, ale ani že někdo zazářil. Samozřejmě bychom našli řadu více či méně závažných přešlapů, ale ty asi děláme všichni, jen na nás není tolik vidět. Vládě ale určitě neprospívá, když působí neprofesionálně. Dobře nepůsobí ani různé pochybnosti a podezření ohledně střetu zájmů okolo ministra financí a jeho hnutí. Na druhou stranu s tímto vědomím si lidé pana Babiše zvolili a z hnutí ANO 2011 udělali druhý nejsilnější sněmovní subjekt. Za velký nedostatek současné vlády také považuji, že řeší problémy a spory ohledně své agendy na veřejnosti. Někdy tak vystoupení členů vlády připomíná vrcholící volební kampaň spíše než věcné a shrnující pojednání o právě proběhlém jednání vlády. A v neposlední řadě mám mnohdy pocit, že by ministři měli věnovat o něco vyšší úsilí plnění své agendy, jejímu vysvětlování a obecně informování o ní, spíše než aby se věnovali vytváření vlastního mediálního obrazu. Je sice pěkné vědět, že i ministr financí je jeden z nás, jak sám rád připomíná, protože také chodí na veřejené záchodky, což máme pro jistotu i zdokumentované fotografiemi v médiích, nebo vědět, kdo jezdí do práce na kole či jaké zrovna prožívá romance, jaké kdo natačí seriály apod. Na druhou stranu u těchto ministrů, což se tedy úplně netýká ministra financí, pak už ale nejsou vidět výsledky jejich práce, a to možná i proto, že právě jim se zpožďuje plnění agendy.

Nebudeme zacházet do hloubky až k jednotlivým ministrům, ale kdybyste měl vybrat jednoho, který svou práci odvádí nejlépe, který by to byl?

Takovou odpověď po mně nemůžete chtít. Jednak žijeme v době, kdy obecné vnímání je takové, že neexistuje dobrý politik, natož pak ministr. A jednak já tu odpověď neznám. Navíc jak jsem naznačil výše, ministr, který může vypadat dobře navenek, může významně zaostávat v plnění své vlastní agendy. Rozhodně platí, že nejpozitivnější mediální obraz zdaleka neznamená nejlepšího ministra, a naopak.

A kdo podle Vás naopak totálně selhal?

Budu smířlivý a dovolím si tvrdit, že nikdo totálně neselhal. Chyb bychom průběžně našli mnoho a média se jim ostatně detailně věnují, ale o totálním selhání jednotlivce, ani vlády jako celku, myslím, hovořit nemůžeme, i když ji nemusíme mít z rozličných důvodů rádi.