ROZHOVOR | S dětmi i rodiči tráví nejtěžší chvíle v životě. Zdravotní klauni budí úsměv u vážně nemocných

ROZHOVOR - Zdravotní klauni doprovází děti při jejich léčebném procesu. Zbaví je strachu, rozveselí je a stanou se jejich kamarády v nepříjemném a chladném prostředí nemocnice. Zdravotní klaun musí být empatický a umět rychle reagovat na situaci i reakce dětí. Ke každému dítěti je potřeba najít vhodný přístup, jak ho ukonejšit a odvést jeho pozornost od nepříjemných zákroků i zážitků. Ve své práci se Zdravotní klauni setkávají s velkým množstvím bolesti i sklíčenosti. Aby to zvládli, musí se odpoutat od své postavy a tuto práci střídat s jinými věcmi. Dozvěděli jsme to od Zdravotního klauna Hany Hüblové, která poskytla rozhovor pro EuroZprávy.cz.

Zdravotní klaun je dobročinná organizace, která pomáhá dětským i geriatrickým pacientům procházet procesem léčby s úsměvem. Posláním Zdravotních klaunů je tvořit uvolněné prostředí nejen ve zdravotnických zařízeních, ale i přinášet radost a dobrou náladu na místa, kde se jich příliš nedostává. Hana Hüblová působí v této organizaci jako Zdravotní klaun už dvanáct let. “Vystudovala jsem činoherní herectví, ale vždycky mě víc bavilo vymýšlet, tvořit i improvizovat. Proto jsem z této práce nadšená. Klaun může být pouliční, venkovní, narozeninový, ale Zdravotní klaun patří do nemocnic. Nejsme tolik klauni jako spíš doktoři i sestry, kteří pracují v nemocnici,” říká Hüblová v rozhovoru pro EuroZprávy.cz.

Jaký je úkol Zdravotního klauna? Jde jen o to, aby se dítě rozesmálo, nebo je v tom i něco víc? 

Myslím si, že je to určitě něco víc. Musíme především odvést pozornost dítěte od jeho nemoci i problémů. V nemocnici se dítě dostává do složitého prostředí a my s ním procházíme celým jeho léčebným procesem. Chodíme i na projekty jako NOS! (Na operační sál!), kdy doprovázíme dítě až na operaci. 

Co konkrétně děláte, když doprovázíte dítě na operaci? Opravdu se vám daří ho uklidnit a potlačit jeho strach? 

Většinou pacienti přicházejí na operaci v půl sedmé ráno a klaun tam už čeká. Vítám to dítě jako vrchní sestra a úplně měním atmosféru. Dostává pásek na ruku s číslem pokoje a sestřičky mu měří teplotu i další věci. Přitom pokud to dítě je malé, například pětileté, tak naprosto věří, že jsem hlavní doktor, což samozřejmě jsem. Doprovázíme ho celou tu dobu, hrajeme s jeho posteli a děláme další blbosti. Dítě se díky tomu uvolní. Víme přesně, jak ten proces vypadá, a že například potom následuje premedikace, kdy má spolknout hnusné kapky. Předem to máme nacvičené, hrajeme s tím i blbneme, a nakonec je bez problémů spolkne, vždyť dopředu víme, jaké jsou to kapky a že se třeba teď má co nejhnusněji zašklebit. Za dopoledne poznám, co to dítě má rádo, buď jsou to auta, nebo nějaký film. Takže když už jedeme na sál a rádo řídí, nafouknu mu volant, aby řídilo celou tu postel. A já mu dohrávám, že mě opravdu řídí. Mám s sebou karty, kouzlo nebo něco jiného, co má rádo. Vím už o něm spoustu věcí a na základě toho můžu pracovat. Dál se dostává do překladiště, kde se často postele hromadí, protože operace nejdou tak rychle. Dítě by tady leželo samo a koukalo, jak jiní přichází na operaci nebo po ní odchází. Je to pro něj stresová situace, ale celou tu dobu jsme s ním, jsme jeho parťáci, něco mu vyprávíme, kouzlíme, prostě fungujeme. Podle mě moc zpříjemníme dítěti ten proces a některé malé děti se po nás ihned, co se probudí po operaci, ptají.

Jak navázat kontakt s dítětem? Čím je potřeba začít? 

Je to velmi těžké. Záleží to na věku dítěte a také na naší empatii i intuici. Většinou máme vystudovanou umělecky založenou vysokou školu a také máme znalosti z psychologie. Pořád se učíme i dalším novým věcem, takže i když vypadá, že přišel jenom nějaký klaun, není to tak. Přesně víme, co dělat. Když pracuji s malým dítětem, nikdy nezaměřím pozornost přímo na něj, ale hraji někde vedle, aby to dítě mělo čas se na mě podívat i nějak se na mě zvyknout. Podle toho, jak dítě reaguje, se postupně k němu buď přibližuji, nebo se od něj vzdalují. Záleží to na konkrétní situaci. Co je na nás dobré, tak že umíme skvěle improvizovat, a proto v té situaci poznáme, co je v tuhle chvíli to důležité.

Na základě čeho posuzujete, jaký přístup by se k dítěti hodil? 

Podle momentální situace. Například když vejdeme na pokoj, kde leží tři pacienti různého věku, strašně rychle pochopíme, co se na tom pokoji děje. Například si všimneme, že holčičce vzadu je špatně, protože brzy má jít na operaci, ale už kouká, co se tady bude dít a co budeme dělat. Tedy vyhodnotíme situaci na konkrétním pokoji a pracujeme s atmosférou toho pokoje i reagujeme na to, jak děti na nás reagují. 

Stává se, že děti jsou uzavřené nebo vyděšené? Co je potřeba dělat v takových situacích? 

Samozřejmě, že jsou vyděšené a že se bojí. Když dítě přichází s nějakou bolestí nebo problémem, bojí se, protože nikdy v nemocnici nebylo, vůbec neví, co ho čeká a na všechno jen podivně kouká. Pracujeme s odvedením pozornosti dítěte a také na tom, abychom s ním navázali kontakt i začali normálně komunikovat, vždyť doktoři tolik s dětmi nekomunikují, mluví spíš jen s rodiči. Pokud například dítěti budou nabírat krev v ordinaci a v danou chvíli se bude strašně bát i ječet, dá se pracovat i s tímto, i když ne vždycky. Můžeme třeba foukat bubliny nebo dělat něco s rukou dítěte, aby se odvedla jeho pozornost, a v tuhle chvíli mu někdo do jiné ruky může píchnout injekci. Tedy základem je dítě zaujmout, a to buď zvířátkem, sebou, zvukem nebo něčím dalším. Díky tomu ani neuvědomuje, že takový zákrok podstupuje. Někdy však s dětmi nedá udělat nic. Uděláme tedy krok na stranu a počkáme, aby mu odpíchli krev. Bojí se a ječí, ale ihned potom ho chytneme a odvedeme jeho pozornost, aby se co nejrychleji uklidnil.

Případy jakých dětí se vám uchovaly v paměti nejvíce? 

Často jsou to dlouhodobě nemocné děti, které potkáváme častěji. Například ty, které jsou na onkologické léčbě. Mimochodem když se řekne, že někdo je na onkologické léčbě, všechny to vyděsí ale dneska úspěšnost onkologické léčby je zhruba sedmdesátiprocentní. Jsou to děti, které potkávám dlouho. Přijdou a najednou jsou bez vlasů, hrozně zhubnou, projdou chemoterapií a jinými složitými věcmi. Pak je znovu a znovu potkáváte na onkologické ambulanci, kam chodí na kontroly, a postupně jim zase rostou vlasy. Postupně se více a více poznáváme, kamarádíme třeba i několik let a najednou se to dítě ztratí. Říkám si, kde je, a bojím se ptát. Ani si už nezjišťuji, co se stálo, a pak se dozvím, že se třeba Terezka uzdravila a jsem z toho úplně nadšená. Zažíváme s dětmi i těžké chvíle, kdy sedí na chodbičkách a kapou jim léky. Prožívám to s jejich rodiči, i když nejsme rodičové, ani doktoři, jsme spíš takoví parťáci dětí. 

Jaké případy pro vás byly nejsložitější? 

Bylo to spíš na začátku, kdy se každý klaun musí sžít s prostředím. Právě na začátku jsem byla se podívat na onkologii, jak pracují dva profesionální klauni, a byla jsem třetí klaun. Z onkologie zrovna odcházel takový hubený chlapeček s rodiči a řekl, že odjíždí domu. Byla jsem nová i nadšená a řekla jsem, že je to úžasné, ale oni odpověděli, že je to proto, že léčba nezabrala a chlapec jede domů... ani teď to nemůžu vyslovit... prostě jede domu umřít. Vůbec mě do nenapadlo a moc mě to zaskočilo. Tehdy jsem si uvědomila, že v nemocnicích člověk musí být moc opatrný na to, co řekne, protože neví, jakého pacienta potkává. 

Pomáháte i dospělým. Proč také potřebují Zdravotní klauny? 

Pracujeme na geriatrii, což je trochu rozdíl. Jsou to sice dospělí, ale jsou staří lidé většinou z domovů pro seniory. Například pracujeme v domovech specializovaných na Alzheimerovou chorobu, kde ti lidé nemají tolik návštěvníků. Někdo jim pomáhá s oblékáním a podobnými věcmi ale my k nim přicházíme s novými tématy nebo starými písněmi. Přinášíme jim do pokojů to, co jinak nezažijí. Najednou s někým tančí, slyší písně, na které už dávno zapomněli. Myslím si, že je to moc důležité, vždyť zrovna za malými dětmi chodí spousta lidí, ale málokdo navštíví lidi z domovů pro seniory, kteří už jsou nemohoucí i nehezcí. 

Jak se člověk může stát Zdravotním klaunem? Musí něco vystudovat? 

Zdravotním klaunem se člověk stane tak, že jde na konkurz Zdravotního klauna. Je mezi námi hodně lidí, kteří vystudovali uměleckou vysokou školu a také lidí z dramatické výchovy či pantomimy. Tedy nemusí mít ani to vysoké vzdělání, záleží především na tom, jací jsou to lidé. Musí mít určité vlastnosti, například je moc důležitá empatie, tedy schopnost navázat kontakt, správně ohodnotit situaci a podobně. Jsou důležité i umělecké předpoklady například ke zpívání ale hlavní je umět být „blbec“. I když to tak nevypadá, je to velké umění, vždyť hodně lidí nedokáže být trapný a ukázat něco ze sebe, co je na nich směšné. Pracujeme hlavně s tím, abychom si uměli ze sebe udělat legraci.

Ve své práci se pořád setkáváte s bolestí i negativními emocemi. Jak se s tím psychologicky vypořádáte? 

Hodně se zabýváme psychohygienou. Zaprvé je potřeba o tom mluvit, takže s kolegy obvykle projednáme různé případy, které zažijeme. Zadruhé máme různé semináře i školení. Také nikdy nechodíme do práce každý den. Chodíme zhruba osmkrát do měsíce neboli dvakrát za týden. Člověk se při této práci hlavně musí pečovat sám o sebe a ideálně dělat i nějakou jinou práci se zdravými lidmi. Také máme klaunský nos. Teď mluvím bez nosu, ale když si ho nasadím, tak už to nejsem já ale Julča Fáčová, což je moje postava, už přemýšlím jinak, nesoustředím se na nemoc toho pacienta, ale na člověka.

Související

Den beze spěchu ovlivní i chod orloje na Staroměstském náměstí.

Dnes je den beze spěchu. Lidem připomíná, že si tak mohou i zachránit život

Odložit některé aktivity může zachránit život, upozorňuje iniciativa, se kterou přišla Česká asociace pojišťoven. Třetí duben je dnem, kdy se symbolicky zpozdí některé události našeho života, abychom si uvědomili, že spěcháme zbytečně a často v těch nejhorších okamžicích, tedy i za volantem. Jen v loňském roce zemřelo podle Police ČR na českých silnicích kvůli nepřiměřené rychlosti 138 lidí.

Více souvisejících

Lidé děti lékaři Klauni rozhovor Hana Hüblová

Aktuálně se děje

před 12 minutami

před 12 minutami

před 14 minutami

před 24 minutami

před 1 hodinou

před 1 hodinou

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 4 hodinami

před 4 hodinami

Tanky ABRAMS, ilustrační fotografie

Ukrajina stáhla z bojiště americké Abramsy

Ukrajina dočasně stáhla z bojiště americké tanky Abrams M1A1. Ukázaly se jako zranitelné při útocích ruskými drony, uvedla agentura AP s odvoláním na zdroje v americké armádě.

před 6 hodinami

včera

Film Rivalové

RECENZE: Rivalové rozehrávají drama milostného trojúhelníku na tenisovém kurtu

Česká kina pohostí rozhodující tenisový zápas, který v závěru není ani tak důležitý ze sportovního hlediska, jako z toho osobního. Stojí proti sobě dva muži, jejichž mladistvé přátelství skrečovala společná láska k jedné ženě. Rivalové v melodramatických konturách konstruují milostný trojúhelník, jehož exekuce je jedna z těch nejlepších za poslední dobu. 

včera

Harvey Weinstein

Odvolací soud zrušil odsuzující verdikt nad Weinsteinem

Nejvyšší soud amerického státu New York ve čtvrtek zrušil rozsudek nad hollywoodským producentem Harveym Weinsteinem z roku 2020, ve kterém byl uznán vinným ze sexuálních trestných činů. Nařídil zároveň nový proces v případě.

včera

včera

včera

včera

včera

Střelec, který loni zabíjel u FF UK v Praze, nebyl duševně nemocný

Podle státní zástupkyně Jany Murínové, která vystoupila na dnešním jednání sněmovního bezpečnostního výboru, není motiv pachatele loňské tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy způsoben duševní poruchou. 

Zdroj: Karolína Svobodová

Další zprávy