Okupace 1968? Sprosté vměšování, řekl Gruzinec. Režim ho zavřel do blázince

Nyní důchodce (78) z Batumi patřil k nemnoha občanům Sovětského svazu, kteří se veřejně postavili proti vpádu "bratrských vojsk" v noci z 20. na 21. srpna 1968. V Gruzii byl podle dochovaných záznamů jediný. "Bolelo mě srdce z to, co se děje rukama mého státu," zdůvodnil Cincadze svůj krok.

O invazi se prý dozvěděl hned v srpnu 1968 ze sovětského tisku a věděl i o protestu "osmi statečných" v čele s Nataljí Gorbaněvskou na Rudém náměstí v Moskvě. Vliv na něj ale prý neměl a jednal ze své vlastní vůle.

Cincazdeho "odboj" začal už v roce 1967. O rok dříve navštívil tehdejší pracovník strojírenského závodu v Batumi s gruzínskou delegací západní Německo a na vlastní oči se mohl přesvědčit o rozdílech mezi komunistickým SSSR a Západem. Po návratu sepsal obsáhlý dopis tehdejšímu sovětskému premiérovi Alexeji Kosyginovi, v němž shrnul své názory na budování Sovětského svazu. Jeho kopii poslal také do redakce deníku Pravda.

Po dvouletém marném čekání na odpověď se rozhodl napsat nový dopis. To už bylo po invazi do Československa, a tak do něj promítnul i své kritické názory na tuto událost. "Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět," uvedl v dopise datovaném k 14. březnu 1970.

"Naším vpádem na československé území jsme plivli na hroby těch, kteří jsou pohřbeni v Československu. Sami jsme zasadili ránu přátelství s československým národem," napsal na jiném místě listu. "Ano, opakuji, bylo to drzé, divoké, barbarské, bezprecedentní vměšování," sděloval Kosyginovi. Ještě než ale mohl Cincadze tento dopis odeslat, zatkla ho KGB, která na něj nasadila svého donašeče.

Po zadržení skončil na dva měsíce v psychiatrické léčebně v Tbilisi, kde ho lékaři označili za nesvéprávného člověka, který trpí schizofrenií, a poslali ho do zařízení pro duševně choré v Kazani. Z kazaňské léčebny se dostal až v únoru 1972, ale i po návratu do Batumi musel každý měsíc docházet na psychiatrii na vyšetření.

"Svého kroku nelituji. Vždycky jsem stál za svým názorem," hodnotí zpětně svůj protest rodák z obce Kirnati. Mrzí ho pouze to, že se mu ve vlasti za jeho odvahu nedostalo finančního ani morálního ocenění.

Zdroj: YouTube

20. srpna ve 23.00 vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu. V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR.

Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica. Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska, 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR, 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska; spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků.

21. srpna v 07.30 došlo k prvním střetů, lidí s vojáky u budovy Čs. rozhlasu na Vinohradské třídě. V okolí rozhlasu byli zastřeleni nebo střelbou smrtelně zraněni Vladimír Hnulík, Milan Lamper, Bedřich Řepa, Josef Hanus. Při výbuchu sovětského tanku zahynuli Ivan Laita, Jaroslav Švec, Jaroslav Málek a Jaroslav Novák. Při požáru domů u rozhlasu uhořel Jan Baborovský, po skoku z okna zemřeli Jiří Klapka a Pavel Albert. Nákladní vůz přimáčkl k autobusu Jaroslava Kubeše, Josefa Reichla, Milana Kadlece, Václava Sadílka a Mario Musicha.

Nebyly to však jediné oběti 21. srpna v Praze. Nedaleko Prašného mostu byl postřelen Jan Jenšovský, který svým zraněním o několik dní později podlehl. V Černokostelecké ulici na Praze 10 byl tankem sražen Zdeněk Příhoda, ve stejné ulici byl z motocyklu tankem sražen Zdeněk Winter, oba zemřeli. V Mánesově ulici byl smrtelně postřelen Bedřich Řepa a na Karlově náměstí zastřelen Jindřich Krahulec, uvedl ustr.cz.