Premiér Netanjahu je neústupný: Pro bezpečnost Izraele udělám vše

Benjamin Netanjahu se narodil 21. října 1949 v Tel Avivu jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě a ve 14 letech se s rodinou přestěhoval do USA. Netanjahuovi se usadili na filadelfském předměstí ve městě Cheltenham, kde Benjamin absolvoval místní střední školu. Díky pobytu ve Spojených státech mluví plynně anglicky.

V roce 1967 se vrátil do Izraele a narukoval k povinné vojenské službě. Vstoupil do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a v roce 1972 se účastnil osvobozování rukojmích z letadla aerolinek Sabena Airlines na Ben-Gurionově letišti, při němž byl lehce zraněn. Z armády odešel po šesti letech v hodnosti kapitána.

Netanjahu se vrátil do Spojených států, kde na Massachusettském technologickém institutu v roce 1975 získal bakalářský titul v oboru architektura a o dva roky později magisterský titul v oboru obchodu. Na Harvardu poté studoval politické vědy. Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru.

Vstup do politiky zahájil v diplomatických službách. V letech 1984 až 1988 působil jako izraelský velvyslanec při OSN. Po návratu do Izraele byl za politickou stranu Likud, s níž je jeho rodina spjata po dvě generace, zvolen do Knesetu, tedy jednokomorového zákonodárného sboru Izraele. Stal se náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira. V roce 1992 však Likud pod vedením Šamira prohrál předčasné parlamentní volby a Šamir odešel z politiky. Následné stranické volby vyhrál právě Netanjahu.

Klíčové volby do Knesetu v roce 1996 byly neobvyklé tím, že každý volič měl právo přímo zvolit premiéra. Podle tehdy nového volebního systému se stal předsedou vlády ten, kdo získal v přímé volbě více než 50 procent hlasů.

V květnových parlamentních volbách sice zvítězila Strana práce, ale v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů právě Netanjahu, který se tak stal nejmladším izraelským premiérem, prvním ministerským předsedou zvoleným v přímých volbách a prvním šéfem vlády narozeným na území státu Izrael.

Nespokojenost v Likudu, jeho štěpení, problémy se schválením státního rozpočtu a nakonec i vyslovení nedůvěry vládě v Knesetu vedla Netanjahua v roce 1999 k vyhlášení předčasných voleb, opět s přímou volbou premiéra. Proti Netanjahuovi kandidoval Ehud Barak ze Strany práce. Tyto volby, v nichž nakonec Barak svého protivníka porazil, představovaly jednu z nejdrtivějších porážek Likudu. Netanjahu následně opustil křeslo předsedy a dočasně se stáhl z politického života.

V roce 2001 se mohl zúčastnit dalších předčasných voleb, ale odmítl. Za Likud se jich proto zúčastnil Ariel Šaron, který Baraka porazil. Šaron pak vzhledem k druhé palestinské intifádě vytvořil vládu národní jednoty – ta byla největší izraelskou vládou vůbec, tvořilo ji 27 ministrů.

V říjnu 2002 však opustila Strana práce tehdejší koalici, a vláda se tak stala menšinovou. Šaron proto musel vyhlásit další předčasné parlamentní volby. Ty se konaly koncem ledna 2003 – tentokrát však bez přímé volby premiéra. Volby vyhrál přesvědčivě Likud, jedním z členů nové vlády se stal i Netanjahu, jenž usedl do křesla ministra financí.

V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, pokud plán na stažení Izraele z pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování. Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním, které se konalo 7. srpna 2005. Vláda nakonec stažení schválila, a Netanjahu z vlády skutečně o dva dny později odešel.

Stažení Izraele z Gazy vyvolalo v Likudu stranické třenice, které vedly k jeho rozštěpení. Šaron spolu s několika svými spolupracovníky stranu opustil. S nimi a dalšími politiky založil stranu Kadima.

Netanjahu tak dostal druhou příležitost stát se předsedou Likudu. To se mu podařilo po stranických volbách v prosinci 2005. V následných předčasných parlamentních volbách v roce 2006 však Likud utrpěl drtivou porážku. Skončil až třetí za Kadimou a Stranou práce. Šlo o nejhorší výsledek v jeho historii.

V srpnu 2007 byl Netanjahu v nových stranických volbách zvolen opět předsedou strany, a tak se automaticky stal kandidátem Likudu na post premiéra.

Netanjahuův Likud sice v předčasných parlamentních volbách v únoru 2009 skončil na druhém místě za středopravou Kadimou, prezident Peres ho ale vytvořením vlády pověřil především kvůli tomu, že jeho strana měla největší koaliční potenciál. Kneset 31. března 2009 schválil novou vládu v čele s Benjaminem Netanjahuem.

Sázel především na bezpečnost: slíbil Izraelcům, že ukončí vládu radikálního islamistického hnutí Hamas v pásmu Gazy a dohodne se s Palestinci na řešení dlouholetého konfliktu. Podporuje vznik samostatného palestinského státu, ovšem jen za podmínky odzbrojení a omezených pravomocí. Proto bývá kritizován, že není v mírovém procesu na Blízkém Východě dostatečně vstřícný. Měsíc po nástupu do premiérského křesla v roce 2009 podmínil mírová vyjednávání s Palestinou tím, že uznají Izrael coby židovský stát.

V roce 2010 britský časopis New Statesman označil Netanjahua za 11. nejvlivnější osobu na světě. Je potřetí ženatý a má tři děti. S první ženou Miriam Weizmanovou, s níž má dceru Nou, se seznámil během pobytu v Bostonu. Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Catesová, která k judaismu konvertovala. Nyní žije v Jeruzalému se svojí třetí ženou, psycholožkou Sárou, s ní má dva syny: Jaira a Avara.