Jsme národ marodů? Podívejte se, jak Čechům slouží zdraví

V dnešní uspěchané době je řada lidí, kteří říkají, že si vlastně nemohou dovolit být nemocní. Proto výzkum ppm factum záměrně odhlédl od „oficiální" nemocnosti prokazované neschopenkami, ale soustředil se na reálnou situaci, kdy lidé skutečně leželi a léčili se, protože se cítili oslabení nemocí, tj. bez ohledu na to, jestli měli neschopenku nebo ne. A protože jsme se chtěli zaměřit na celkovou zdravotní kondici české populace, tedy to, jak náš organismus odolává různým virům, resp. bakteriím či civilizačním nemocem, vyloučili jsme také pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku úrazů a jejich léčení či rehabilitace.

Čtvrtina Čechů říká, že v roce 2013 neprostonala ani jeden den. Z celkového počtu cca 8 milionů a 890 tisíc lidí ve věku 15-85 let řádově 1 milion a 170 tisíc mužů a 970 tisíc žen na tom za celý rok 2013 nebylo tak špatně, že by museli strávit byť jediný den ležením v posteli. Další zhruba 2 miliony a 670 tisíc Čechů strávilo kvůli marodění v posteli pouze 1-7 dnů. Dohromady tedy více než polovina Čechů (55 %) je zdravotně hodně odolných.

Mužská smrtelná choroba na sedm: rýmička

Z hlediska podílu těch, kdo v uplynulém roce nestrávili ani den léčením se v posteli, jsou na tom muži lépe (27 %) než ženy (21 %). A když rozšíříme záběr na ty, kteří nestonali vůbec nebo stonali maximálně 7 dnů, tak stále musíme mužům přiznat větší odolnost (60 %) než ženám (51 %). Je tedy evidentní, že ženy k vlastnímu stonání odolnější nejsou a uvedené rčení vychází spíše z toho, jak jednotlivá pohlaví vnímají vlastní oslabení a kolik tanečků kolem toho nadělají.

S rostoucím věkem jsou lidé k nemocem nepochybně náchylnější. Po překonání dětských chorob se dostáváme do období plné síly, která nám však s věkem ubývá a organismus postupně chřadne. Selský rozum říká ano, je to tak. Ale právě v tomhle případě nás prvoplánová logika klame. Je pravda, že odolnost se ve zralém věku (kolem šedesátky) významně snižuje, ale v rámci téměř čtyři desítky let trvajícího produktivního věku lidé deklarují téměř shodnou úroveň odolnosti.

V nejmladší věkové skupině 15-24 let je těch odolných, kteří nestonali vůbec nebo maximálně 1-7 dnů za celý rok, jedna polovina. Pak se odolnost zvýší a mezi lidmi ve věku 25-54 let jsou takto vůbec nebo jen minimálně stonající téměř dvě třetiny lidí. Více dnů strávených léčením se v posteli pak hlásí až šedesátníci a starší. Znamená to, že ve věkově poměrně dost široké etapě, kterou označujeme jako „produktivní věk" podléháme nemocem v podstatě všichni stejně? Nikoli. Jen to, co primárně ovlivňuje míru naší nemocnosti, není jenom postupující věk, ale i něco jiného.

Celkem 78 % živnostníků říká, že v roce 2013 nebyli nemocní ani jeden den (46 %) nebo maximálně 1-7 dnů (32 %). Jen o málo nižší odolnost vůči nemocem vykazují lidé, jejichž zaměstnání obsahuje především duševní, kreativní, řídicí nebo manažerskou činnost (72 %). Následují zaměstnanci vykonávající manuální činnost (66 %). Nejvíce dnů strávených v posteli kvůli nemoci přiznávají lidé, kteří aktuálně nemají práci a administrativní pracovníci.

S úsměvem jde všechno líp

Role výše příjmu je z hlediska nemocnosti také významná. Zatímco mezi lidmi s čistým příjmem do 12 tisíc Kč měsíčně je 39 % odolných jedinců, kteří v roce 2013 nebyli nemocní vůbec (19 %) nebo jen 1-7 dnů (20 %), mezi lidmi s příjmem 12-15 tisíc Kč čistého to je už více než polovina (54 %) a z těch, co vydělávají přes 28 tisíc Kč čistého měsíčně, jsou to už tři čtvrtiny.

Výsledky lze určitě interpretovat tak, že pracovně úspěšnější lidé a lidé s vlastními firmami si marodění kvůli svému pracovnímu vytížení nebo kvůli výpadku příjmu vlastně nemohou dovolit, a že třeba některé lehčí nemoci či obtíže raději přecházejí. Je to ale opravdu tak? Zkuste se porozhlédnout po svém okolí. Pokud by tito lidé své potíže přecházeli častěji než druzí, tak bychom museli podnikatele či střední a vyšší management ve firmách, kde pracujeme, celkem často vídat s nosem odřeným od rýmy, slýchat je mluvit zastřeným či chraplavým hlasem kvůli bolesti v krku či je přistihnout, jak se unaveně plouží, protože je špatný zdravotní stav oslabuje. Tak to ale v realitě není.

Spojíme-li tuto zkušenost ještě s dalšími výsledky této studie mimo dosud popisovanou pracovní sféru, například že jednu z nejvyšších odolností mají rodiče, kteří se starají o své nezletilé děti, nebo že naopak jednu z nejnižších odolností k nemocem mají rodiče, kterým jejich děti právě vylétly z hnízda, nabízí se i jiná hypotéza:

Není to tak, že primárním zdrojem rozdílů v nemocnosti právě v produktivním věku je pocit vnitřního naplnění, naše schopnost vnímat, vidět a prožívat hlavně pozitivní momenty?

Říká se „S úsměvem jde všechno líp" – v práci i doma. Co když je to tak, že lidé na vyšších postech či s vlastními firmami, jsou prostě jen více zažraní do své práce, protože v ní nacházejí podstatné osobní uspokojení. Pohled na děti nebo uvědomění fungujícího vztahu zase může vyvolávat výraznější pocit vnitřního naplnění.

Z toho, co tato studie ukazuje, se jako skvělá strategie prevence nemocnosti jeví opravdové uspokojení z vykonávané práce ideálně v kombinaci s uspokojením prožívaným v osobním životě. Pokud tedy není výjimkou, že si na konci pracovního dne spokojeně mnete ruce nad tím, co všechno jste zařídili, prosadili, vytvořili, máte mnohem nadějnější vyhlídky na to, že v následujících měsících neulehnete churaví na lůžko, uzavřela svůj průzkum agentura ppm factum.