KOMENTÁŘ | Západ potřebuje změnit rétoriku ohledně Ukrajiny. Jde o Donbas a Krym

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj přicestoval na newyorské Valné shromáždění OSN s jasným vzkazem: „Tuto válku nelze uklidnit rozhovory. Je třeba jednat. Putin porušil tolik mezinárodních norem a pravidel, že sám od sebe nepřestane.“

Moskva ale prakticky bezprostředně oponovala. Ruský lídr Vladimir Putin ve středu pohrozil jaderným útokem zemím, které Ukrajinu podporují. O těchto změnách hovořil v kontextu varování Spojeným státům a spojencům NATO, že pokud Ukrajině umožní používat západní zbraně při útocích na ruské území, vystaví se riziku, že vstoupí do války s Ruskem.

V současné době ruská jaderná doktrína umožňuje použití jaderných zbraní v reakci na použití jaderných nebo jiných zbraní hromadného ničení proti Rusku či jeho spojencům, nebo při konvenčním útoku, pokud by byla ohrožena existence ruského státu. 

Brzy to budou tři roky od chvíle, kdy ruská armáda v rozporu s mezinárodním právem překročila ukrajinské hranice. Od té doby neustále slýcháme o rozličných „červených liniích“, jejichž překročení Rusko potrestá způsobem, jaký „jsme nikdy nepoznali“, což řekl ve chvíli, kdy ohlašoval svou „speciální vojenskou operaci“.

Západní společnost se takovou dobu potýká s ruskými výhrůžkami a neustálými apely na to, že bychom měli Ukrajinu podporovat a pomoct jí k vítězství. 

Ještě nikdo nedokázal vysvětlit, jak takové vítězství bude vypadat. Bude to ukrajinské území v podobě, jako po rozpadu SSSR, nebo Ukrajina v EU a NATO? Co je ten proslulý koncept „ukrajinského vítězství“?

Mnoho západních politiků si ho představuje jasně – Ukrajina získá zpět všechna území dobytá Ruskem od začátku jeho neoprávněné invaze; v ideálním případě jí také Moskva předá zpět anektovaný poloostrov Krym. Jenže taková možnost není pro Kreml v žádném případě schůdná.

A občané na Západě vidí, že Rusové ani Ukrajinci nehodlají ustoupit, zatímco se fronta už skoro dva roky téměř nepohybuje. Ukrajinské armádě mezitím stále přibývají zbraně západní výroby, frekventovaně do Kyjeva proudí také finanční pomoc. 

Pro běžného smrtelníka jsou to nevysvětlitelné kroky, protože ten vidí, že státu měsíčně odvádí vysoké procento ze svého příjmu a ten nadále podporuje úplně cizí zemi. 

V České republice je situace ještě horší, protože vláda Petra Fialy s odchodem Pirátů postupně ztrácí stabilitu a více než dvouletá pomoc Ukrajině je dnes v politické kampani spíše přítěží než vítaným plusovým bodem. Volby vyhrávají populisté a strany z kraje politického spektra – které do podpory Ukrajiny zřejmě hodí vidle.

Ať už je tato pomoc myšlena jakkoli dobře, je tlumočena běžným lidem velice špatným způsobem. Proč my, Češi, máme podporovat je, Ukrajince? Vysvětlení „abychom zabránili Rusku pokračovat dál“ je absolutně nedostačující. 

Nepomáhají tomu ani v Moskvě. Západ mohl překročit už tolik červených linií, že je jen málokdo bere vážně. Kdy tedy Západ překročí tu skutečnou linii a bude s Ruskem ve válce?

Veřejný prostor je plný výhrůžek, odsuzování a výzev k pomoci. Trvá to roky a nic se nezměnilo, fronta se místy posunula o pár kilometrů a z války se stává zákopový mlýnek na maso. 

Ruští a ukrajinští vojáci umírají ve jménu nulového zisku jen proto, aby válka mohla pokračovat. A pokračuje z nejasných důvodů, které Putin označil za „denacifikaci a demilitarizaci“. Denacifikovat nemá co, demilitarizovat suverénní zemi nemůže.

Takto se poslední roky nesou ve jméně hádání, o co Kremlu ve skutečnosti jde. Odpověď přitom může být daleko jednodušší a nemusí vyžadovat hloubkovou analýzu myšlenek ruských představitelů. 

Ještě před 35 lety za našimi humny existoval Sovětský svaz, který nás navíc více než dvacet let okupoval. Roku 1991 existovat prostě přestal, vzniklo (tehdy) velmi chabé Rusko a dalších více než deset následnických států. Většina z nich zůstala v ruské sféře vlivu, u Ukrajiny a pobaltských států se ale Moskvě jakýsi status quo udržet nepodařilo.

To je vše, o co jde. Rusko potřebuje mít sféru vlivu, aby nemuselo jako pomyslný nárazník používat své vlastní území. A to je – zdá se – poměrně dostačující vysvětlení. Necháme padnout Ukrajinu, brzy budou Rusové na česko-slovenské hranici. 

Dostatečně děsivá představa na to, abychom měli dobrý důvod Ukrajinu podpořit – už jednou se ruské tanky po naší pražské metropoli prohnaly. Chtít to znova je lehce masochistické. 

Nepotřebujeme prohlášení o nutnosti „zachování územní celistvosti Ukrajiny“, protože takovou ji běžný Čech pro svou bezpečnost nepotřebuje. Pro toho není důležité, jestli bude Ukrajina bez Donbasu a Krymu nebo s nimi. Naopak je nutné, aby Ukrajina prostě existovala a odřízla Rusům cestu do Evropy. 

Rétorika by proto měla být úplně jiná. Měli bychom přestat usilovat o Ukrajinu s Donbasem a Krymem, pokud vůbec chceme, aby nám nějaký prostor pro mírová jednání zůstal. 

Je více než na místě podpořit ukrajinskou suverenitu, zároveň je ale potřeba vnímat realitu – Rusko už velkou část Ukrajiny okupuje. 

Stažení ruských sil z Ukrajiny by patrně vyžadovalo zapojení minimálně amerického letectva, což ale automaticky vyvolá ozbrojený konflikt s Ruskem, protože Moskva vnímá okupované oblasti jako „své“ – a tím pádem by západní spojenci útočili na (pro Kreml) ruské území, což v Moskvě budou vnímat jako neoprávněnou agresi.