KOMENTÁŘ | Den, kdy Spojené státy natáhly Putinovi červený koberec a jako „morální autorita“ definitivně skončily

Když se nad hlavami účastníků summitu ve Spojených státech ozvalo dunění motorů a ve vzduchu se objevila silueta strategického bombardéru B-2 Spirit doprovázeného formací nejmodernějších amerických stíhaček, mohlo to působit jako demonstrace síly. Především pro domácí publikum, pro diváky zvyklé vnímat moc v obrazech a gestech. Prezident Donald Trump, očividně fascinovaný vlastními představami o „velkoleposti“ a „dominanci“, mohl v ten moment mít pocit, že právě stvrdil Spojené státy jako hlavního hráče geopolitické šachovnice. Jenže tato symbolická předehra, připomínající spíše hollywoodskou inscenaci než skutečný akt státní moci, byla ve skutečnosti labutí písní americké důstojnosti.

Ve vztahu k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi totiž nešlo o nic nečekaného. B-2 je sice technologickým zázrakem a symbolem americké vojenské převahy, ale pro kremelské plánovače jde o známou veličinu. Všechny přípravy, všechny kroky a signály, které Trumpova administrativa vyslala směrem k Moskvě, byly s vysokou pravděpodobností zaneseny do protokolů ruské prezidentské ochranky ještě dříve, než vůbec padlo první americké rozhodnutí. V Kremlu se přesně vědělo, co se na americké půdě bude odehrávat. A právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů celého aktu.

Zatímco Trump přemýšlel, jak ohromit, jeho protějšek už věděl, že Amerika nemá co nabídnout. Nešlo jen o ztrátu iniciativy, ale o kompletní a otevřené vyklizení pozic. Následné události totiž ukázaly, že nešlo o summit dvou soupeřů, ale o zcela asymetrické setkání. Na jedné straně stál autoritář s jasnými cíli, na druhé straně chaotický prezident, jehož zahraniční politika připomíná obchodní strategii, v níž je i zrada partnera přijatelnou variantou, pokud z ní plyne osobní prospěch.

Symbolické „pohrození“ stíhačkami tak vystřídal realpolitický debakl. Spojené státy pod Trumpovým vedením fakticky opustily svůj závazek pomáhat Ukrajině čelit ruské agresi. Před kamerami to nebyla politika appeasementu, ale rovnou její bezskrupulózní karikatura. Srovnání s Mnichovem 1938, kdy Velká Británie a Francie obětovaly Československo ve snaze uchlácholit Hitlera, dnes už nepůsobí jako nadsázka. Je to přímý historický paralelismus. Tehdy i nyní se Západ vzdal principů, které po desetiletí prohlašoval za nedotknutelné.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj přesto v pondělí dorazil do Bílého domu. Moc dobře ví, že jednání nebude snadné. Ale už dopředu je jasné, že jeho naděje naráží na tlustou a velmi vysokou zeď, kterou Trump sám vystavěl. Oznámení, že Spojené státy nepodpoří návrat Krymu pod ukrajinskou suverenitu, a že Ukrajina nebude přizvána do NATO, je otevřeným přepisem ruské rétoriky. Trump zde nehraje roli prostředníka, ale doslovného přenašeče geopolitických požadavků Moskvy. A v této konstelaci se samotná „mezistátní návštěva“ ruského prezidenta jeví jako podivný politický experiment. Místo toho, aby Spojené státy postavily Putinovi jasné podmínky, otevřely mu dveře jako čestnému hostovi.

Představa, že Washington přivítá muže, na kterého byl vydán mezinárodní zatykač za válečné zločiny, včetně systematického unášení dětí z okupovaných území, je sama o sobě mimořádně znepokojivá. Jenže Trump, zaslepený vlastní touhou po uznání, tento akt obhajuje jako snahu o mír. Jeho údajná ambice dosáhnout dohody, která by mu vynesla Nobelovu cenu, zcela ignoruje skutečnost, že mír, který vzniká na základě ústupků agresorovi, není mírem, ale diktátem.

Nejsilnější moment tohoto selhání však nastal při samotném příletu ruské delegace. V Anchorage, kde přistálo Putinovo letadlo, se odehrála scéna, která zůstane v paměti jako jeden z nejvíce ponižujících momentů americké novodobé historie. Američtí vojáci, uniformovaní zástupci nejmocnější armády světa, poklekli a roztahovali červený koberec před člověka, kterého desítky států označují za válečného zločince. Jakási deklarovaná morální autorita Spojených států šla v pátek rovnou do kytek.

Moskva toho dne nezvítězila vojensky, ale symbolicky. A právě symboly formují dějiny. Obraz Američanů klanících se Putinovi, zatímco ukrajinská armáda dál bojuje za holé přežití, vyšle do světa zprávu, která se bude špatně vysvětlovat i těm nejvěrnějším spojencům. Spojené státy totiž už nejsou tím, kdo určuje pravidla. A pokud se něco v této trajektorii nezmění, bude se o 15. srpnu 2025 mluvit jako o okamžiku, kdy se Západ definitivně vytratil z geopolitické mapy světa jako síla, která se staví za spravedlnost a mezinárodní řád.