KOMENTÁŘ | Evropa pod tlakem. Jestli nechce ztratit relevanci, musí okamžitě zasáhnout jako velmoc

Evropský kontinent vstupuje do mimořádně nejisté a potenciálně přelomové fáze své novodobé historie, do období, jehož závažnost a naléhavost podtrhuje nejen pokračující ruská agrese vůči Ukrajině, ale také hluboký a v mnoha ohledech nevyzpytatelný posun v zahraničněpolitickém kurzu Spojených států, jež se pod vedením prezidenta Donalda Trumpa začínají odklánět od dříve pevně zakotvených aliančních vazeb a přehodnocují svou roli globálního lídra.

Období následující po rozpadu Sovětského svazu, které přineslo zásadní geopolitické přeskupení sil, bylo v evropském prostoru dlouho vnímáno jako etapa bezprecedentní stability, demokratického rozmachu a ekonomické integrace. Střední a východní Evropa, po desetiletích totalitní izolace, úspěšně vstoupila do struktur Evropské unie i Severoatlantické aliance, čímž se výrazně posílila bezpečnostní a hodnotová soudržnost celého kontinentu. Tento vývoj posílil pocit, že liberálně-demokratický řád je nejen dominantní, ale také historicky nevratný.

Tento optimismus, často provázený určitou samozřejmostí a pocitem definitivního vítězství západního modelu, však postupem času přerostl v nebezpečnou samolibost. V mnoha evropských metropolích zakořenila představa, že hrozby typické pro 20. století, jako jsou ozbrojené konflikty mezi státy či imperiální ambice, již do moderní éry nepatří. 

Namísto budování strategické odolnosti a schopnosti čelit krizím byly upřednostňovány politické kompromisy, ekonomická provázanost a víra v „konec dějin“, jak ho vykreslil známá teoretik mezinárodních vztahů Francis Fukuyama. Výsledkem byl stav, kdy mnohé evropské státy – a především jejich politické elity – nedokázaly adekvátně reagovat na sílící autoritářské režimy, hybridní hrozby či energetickou závislost na strategicky rizikových partnerech.

Události posledních let, od ruské anexe Krymu, přes plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, až po zásadní přelom ve vztazích s transatlantickým partnerem, nyní tvrdě narážejí na tuto nedostatečně prověřenou odolnost evropského systému. Scénáře, které byly ještě nedávno považovány za krajně nepravděpodobné, se stávají realitou: návrat mocenské politiky, zpochybňování mezinárodního práva, rozpad konsenzu uvnitř NATO i možnost, že Spojené státy pod vedením prezidenta Trumpa opustí roli garanta západní bezpečnostní architektury. Evropská unie se tak probouzí do světa, který přestal fungovat podle pravidel, jež si sama pomáhala budovat – a v němž už samotná schopnost předvídat vývoj znamená výhodu.

Nástup Trumpa do druhého prezidentského období znovu rozvířil debatu o spolehlivosti amerických bezpečnostních závazků vůči Evropě. Evropská unie je v jeho rétorice často vykreslována jako slabý a neefektivní aktér, zatímco evropští spojenci v rámci NATO jsou líčeni jako závislí partneři, kteří pouze těží z americké vojenské síly. Tato optika ignoruje skutečnost, že právě Evropa dlouhodobě nese tíhu strategické rovnováhy v regionu a že její stabilita je pro USA klíčová.

O to zásadnější význam bude mít cesta ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského do Washingtonu, na kterou jej doprovází i významní evropští státníci – konkrétně francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Friedrich Merz. Jejich přítomnost má být jasným signálem, že Evropa bere partnerství s Kyjevem vážně a že nebude mlčky přihlížet případnému obratu v americké zahraniční politice. Tento krok je motivován snahou předejít opakování situace z počátku Trumpova druhého funkčního období, kdy prezident USA Zelenského veřejně dehonestoval, obvinil jej z vyprovokování ruské invaze a líčil jej jako nevděčného spojence, který si neváží americké pomoci.

K dramatickému obratu došlo ale až minulý pátek, kdy Trump pozval ruského prezidenta Vladimira Putina na Aljašku a přijal jej nikoli jako mezinárodně izolovaného agresora, nýbrž jako váženého přítele. Z dostupných informací nevyplývá, že by americká strana vznášela jakékoli podmínky nebo ultimáta. Naopak, vše nasvědčuje tomu, že prezident Spojených států rezignuje na dosavadní rétoriku vůči Moskvě a chystá se přenést tlak na Kyjev – a tím potenciálně narušit dosavadní západní jednotu v přístupu k válce na Ukrajině.

V tomto kontextu získává evropská iniciativa na zásadním významu. Unie, jakožto geopolitický a ekonomický blok, disponuje nástroji, kterými může Bílý dům přimět k větší opatrnosti. Spojené státy se totiž Trumpovým postupem dostaly do střetu s Čínou i Indií, což výrazně oslabuje jejich globální pozici. Ztráta podpory Evropy by v této chvíli mohla znamenat další izolaci – nejen diplomatickou, ale i hospodářskou.

Evropská unie dnes čelí zcela zásadní zkoušce své geopolitické relevance. Ve světě, kde dochází k posunu těžiště globální moci, k rozpadu dosavadních jistot a k oslabování tradičních aliancí, už nadále nemůže spoléhat na vnější garance bezpečnosti a stabilitu zajišťovanou jinými. 

Evropa se tak ocitá v pozici, kdy musí být schopna nejen artikulovat, ale především samostatně hájit své strategické, bezpečnostní a hodnotové zájmy. Nejde přitom pouze o obranu vlastního území – jde o zachování samotného principu, že mezinárodní vztahy mají být založeny na pravidlech, nikoli na síle a improvizaci.

Dosavadní postavení Evropy jako mostu mezi Spojenými státy a Ruskem – tedy jakési nárazníkové zóny, která slouží jako bariéra proti šíření konfliktu – nabývá v aktuální situaci nového významu. Pokud by totiž Evropa ztratila vlastní stabilitu, její případná destabilizace by měla dalekosáhlé důsledky, jež by bezpochyby zasáhly i samotné Spojené státy. 

Kontinent, který by nebyl schopen čelit vnějším tlakům a vnitřním rozporům, by se rychle mohl stát nejen slabým článkem transatlantického prostoru, ale zároveň i dějištěm mocenského soupeření, v němž Evropa přestává být aktérem a stává se pouhým objektem cizí vůle.

Právě proto je dnes nezbytné, aby Evropská unie vystupovala sebevědomě, koordinovaně a s jasným vědomím svých možností i odpovědnosti. Měla by přestat spoléhat na to, že rozhodující podněty přijdou z Washingtonu, a místo toho začít formulovat vlastní strategické priority – jak v oblasti obrany, tak v oblasti zahraniční politiky.

V době, kdy Spojené státy pod vedením prezidenta Trumpa přehodnocují své alianční závazky a navazují kontakty s Moskvou, je třeba, aby Evropa zůstala pevnou oporou demokratického světa. Pokud to nedokáže, nebude to znamenat jen konec evropské autonomie, ale i zásadní proměnu samotného charakteru Západu.