KOMENTÁŘ | Když se rozzlobíme, snížíme i inflaci. Data to jasně ukazují

Šéf českého finančního regulátora a dohlížitele nad cenovou a měnovou stabilitou médiím řekl, že trend postupného poklesu inflace začal už v únoru, kdy česká inflace klesla na 16,7 procenta. A protože jsme v Česku, kde je zvykem každou dobrou zprávu či úspěch někoho jiného až do morku kostí zkritizovat, co to jde, už slyším ty hlasy, poukazující na to, že třeba členské země Eurozóny či jiné krajiny takové navyšování cen jako u nás nedeklarují. A mají pravdu. Jen na okraj ale poznamenám, že ta zpráva prosvištěla médii jako blesk, aniž by se nad ní někdo nějak déle pozastavil. Chce se říct proč?

Když se člověk podívá na graf vývoje inflace v tuzemsku (ale i v zahraničí), data naznačují, že by se „zvyšování cen“ mohlo začít propadat stále rychleji do nižších a nižších hladin. Guvernér dále konstatoval, že příští rok bychom se mohli přiblížit k dlouhodobému inflačnímu cíli inflace, který má hodnotu 2 procenta za rok. Ale protože, jak je nutno neustále opakovat, jsme v Česku, všechno je tu relativní. Ale vážně. Rizik spojených s inflací totiž nejen neubývá, ale spíše přibývá. A to nejen kvůli dohadům o stabilizaci veřejného zadlužení a s tím souvisejícími nejrůznějšími změnami, ale třeba i tlakem na rostoucí mzdové požadavky, které by mohly udržet inflaci po delší dobu viditelně nad oním inflačním cílem. 

Řada kritiků také míří se svými prohlášeními o tempu zpomalování inflace i na samotnou ČNB. Prý kvůli tomu, že vloni nepokračovala v agresivním potlačování inflace zvyšováním úrokových sazeb, čekáme dnes zbytečně dlouho, až vysoká čísla seskočí níž. Zdá se ale, jak poukazují i některá ekonomická média českého mediálního trhu, že nálada mezi centrálními bankéři k obnovení růstu úrokových sazeb se možná začíná měnit. Ono zvyšování sazeb je totiž zřejmě nejúčinnější zbraní na rostoucí inflaci, zvlášť, když Česko pořád patří mezi několik málo zemí v celé Evropské unii, které bohužel mají tu inflaci stále nejvyšší. Nutno ale říct i to další.

Pravdu totiž mají i ti, kteří poukazují na to, že zvyšování úrokových sazeb není samojediným nástrojem v boji s inflací. Ani stát nesmí rozhazovat, aby neroztáčel inflační spirálu, ani mzdy by se neměly zvyšovat jen kvůli tlaku odborářských bossů. A nesmí se zapomínat ani třeba na odpovídající měnovou politiku, která může rostoucí ceny dobře zbrzdit. Možná si proto říkáte, že by všechny instituce, které mohou do vývoje inflace mluvit, měly svou práci odvádět ne na sto, ale aspoň na sto padesát procent. Ale nesmíme zapomínat ani sami na sebe. Jak se totiž ukazuje, a i řada ekonomů si toho všímá, i veřejný tlak, tak jako v případě vysokých cen potravin, může v boji s inflací účinně zabrat. 

Podle některých ekonomů totiž k nečekaně nižší než očekávané inflaci za duben letošního roku v ČR došlo i díky tomu, že ceny potravin vykázaly výraznější než předpokládané zmírnění růstu cen. A protože tu rádi ukazujeme prstem, tak se za laskavé čtenáře ptám, kdo za to může? Inu, jak se objevilo ve virtuálním prostoru, obchodní řetězce zřejmě mohou za to, že ceny potravin klesly víc, a to kvůli tomu, že reagovaly na veřejný tlak, který je spojoval v mnoha případech s neúměrně vysoce nastavenými maržemi, tudíž i výslednými cenami. A pak, že nikdo z nás nemůže nic udělat. Může. Jen se musí chtít.