Pavel Landovský ztělesňující uzurpátorské Rusko. Před 55 lety byl natočen Nezvaný host

Roku 1969 vyšlo v československých kinech hned několik formativních snímků, z nichž si dodnes mnohé připomínáme televizními reprízami. Ať už jde o Vláčilovu Adelheid, komedie Slasti otce vlasti či Světáci, Vávrovo Kladivo na Čarodějnice nebo trezorový čtyřlístek Ucho, Zabitá neděle, Smuteční slavnost a Skřivánci na niti. Do trezoru putovalo i zprvu nenápadné, leč pro dějiny normalizační kinematografie důležité ročníkové cvičení z pražské FAMU s názvem Nezvaný host, režírované a napsané Vlastimilem Venclíkem.

Ten na Filmovou a televizní fakultu nastoupil roku 1966, v ročníku se potkal například s Jiřím Svobodou nebo Agnieszkou Holland, jež byla jednou z řady mezinárodního studentstva. Pražská fakulta byla totiž díky mezinárodnímu renomé nové vlny na svém vrcholu popularity a prestiže. Venclík silně čerpal z absurdního dramatu a své studentské filmy ladil do anekdotického a komediálního tónu. Nezvaný host měl původně vzniknout již ve Venclíkově dřívější fázi studia, kvůli náročné realizaci byl však posunut na třetí ročník. Pod pedagogickým vedením Karla Kachyni a vedoucího Otakara Vávry produce započala roku 1969.

Venclík díky vazbě na energický Činoherní klub do ústředních rolí obsadil Pavla Landovského a Jiřího Hálka, které doplnila Iva Šašková z Národního divadla. Natáčelo se v dubnu, v říjnu byl pak hotový snímek promítnut v rámci školních postupových zkoušek, kde se od pedagogů dočkal všeobecného nadšení. Kvůli metaforickému čtení však bylo jasné, že nemůže být promítán veřejně. I přes to si Venclík u vedení prosadil, aby se vyrobila kombinovaná kopie, nutná pro archivaci snímku. Během laboratorních prací na Barrandově však pracovníci na problematickou povahu titulu upozornili orgány státní bezpečnosti, načež se proti škole a štábu rozjelo vyšetřování.

Po dobu táhlého procesu, během nějž se diskutovalo o odvolání Otakara Vávry a Karlu Kachyňovi byla pozastavena činnost, pak bylo vcelku paradoxně Venclíkovi umožněno studovat až do pátého ročníku a točit další projekty. Roku 1971 však vedení FAMU, jež bylo dosavadní Venclíkovou oporou, pod tlakem státních orgánů znemožnilo jeho absolutorium, přičemž hlavním ideologickým argumentem byla skutečnost, že film promítl štábu a přátelům mimo školní struktury. Vedení školy se snažilo ze situace vyjít co nejlépe a situaci uklidnit, na úkor Venclíkova osudu. Ten se po kauze živil mimo kulturní sféru, postupně se jako autor dostal k drobným rozhlasovým či televizním hrám.

O co tedy v problematickém filmu vlastně šlo? Anekdota Nezvaný host je příběhem milostného páru, do jehož bytu během milostného laškování vtrhne bodrý muž v kabátě, nápadně připomínajícím sovětské hábity. Přijde s obřím kufrem, přeplněným pravděpodobně kradenými věcmi, bez vyzvání a otázek. Uzurpuje si prostor, osciluje mezi vlídností a výhružkami. Když se uzurpovaný muž rozhodne dojít k sousedům pro pomoc tak zjišťuje, že k nim se taktéž nastěhovali tito hosté. Hříčka s prvky absurdního dramatu se skrze groteskní situace a dialogy dostane až do bodu, kdy se milostná dvojice podvolí a s přítomností tyrana se smíří. Ba co víc, je s ním spokojená, protože u sousedů se přece mají daleko hůře.

Metaforická rovina otevřeně adresuje vpád sovětských vojsk. Mimo to je však univerzální výpovědí o lidské přizpůsobivosti a podvolení se útlaku, za nějž jsme v závěru rádi a bereme jej jako určující hodnotu k vlastní spokojenosti. Nezvaný uzurpátor neustále zdůrazňuje, že on je narozdíl od ostatních hodný a myslí to dobře. Pronáší tezovitá moudra a hesla, přičemž se postupně páru zarývá pod kůži. Benevolence vůči němu začíná pozvolna. Nejdříve může spokojeně kouřit, posléze jej pozvou do vlastní postele, aby mu pak v posledním záběru žena bezpečně klimbala v náručí. 

Po revoluci bylo tehdy již padesátiletému Venclíkovi umožněno formálně absolvovat FAMU, film byl konečně poslán do distribuce a obdržel několik prestižních ocenění na mezinárodních festivalech. Když šla před třemi lety do kin barvitá a stylisticky vytříbená Okupace, Venclík zde ztvárnil menší roli. Premisa filmu totiž z Nezvaného hosta explicitně čerpá, když na pochmurnou oslavu divadelního souboru vtrhne sovětský voják. Nezvaný host je dodnes pozoruhodným úkazem autorské kreativity v nesvobodné době. Nezvaní hosté podmaňující si veřejnost pod záminkou dobrého záměru však stále zůstávají.

Použitá literatura:

Tereza Czesany Dvořáková: „Pro závažné porušení občanských a studijních povinností“. Kauza Nezvaný host v širším kontextu dějin Filmové a televizní fakulty AMU; Štěpán Hulík: Kinematografie zapomnění; Marie Barešová, Tereza Czesany Dvořáková: Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?