Ukrajinští emigranti si v meziválečné Praze založili básnickou školu, podporoval ji i Masaryk

Pomoc Masaryka ukrajinským emigrantům

Ve 20. letech minulého století přišlo do Československa mnoho ukrajinských intelektuálů, kteří utekli ze své vlasti před bolševickým režimem, s nímž se neztotožňovali. Z důvodu zajištění finanční pomoci těmto emigrantům založilo tehdejší československé ministerstvo zahraničí speciální fond, z jehož prostředků se posléze platila činnost nejrůznějších ukrajinských institucí na území Československa. Vznik fondu na podporu ukrajinských uprchlíků inicioval sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Díky tomuto kroku se mohla nadále rozvíjet ukrajinská kultura alespoň v exilu, v Sovětském svazu pod vlivem totalitního režimu takřka zanikla. 

Ve svých dílech ukrajinští básníci usazení v Praze vyjadřovali touhu po národní samostatnosti, zahrnovali do nich příběhy z národních dějin či pohanské mytologie a prvky tradiční lidové kultury. Jednotliví básníci však bohužel napsali jenom velmi málo sbírek, a to kvůli tragickým okolnostem a předčasným úmrtím. Několik z nich podlehlo těžké nemoci, některé zahubil nacistický režim a někoho nebezpečná záliba.

Tragický osud ukrajinských básníků

Řada ukrajinských básníků zemřela na tuberkulózu. Ve věku 38 let zákeřná nemoc zabila v létě roku 1931 člena Pražské školy ukrajinských emigrantských básníků jménem Maksym Hryva. Ten se ve svých básních vracel ke slavné ukrajinské historii, psal také satirická díla. V jeho pozdější tvorbě se často objevoval motiv blížící se smrti – jako kdyby předvídal svou vlastní.

Tuberkulóza připravila o život také Jurije Darahana, ten zemřel v březnu 1926 ve věku pouhých 32 let. V jeho básních se objevují myšlenky boje za ukrajinskou nezávislost, historické náměty a vzpomínky z dětství. Do ukrajinštiny přeložil část Máje od Karla Hynka Máchy. Místem jeho posledního odpočinku se staly pražské Olšanské hřbitovy.

Ve věku nedožitých 30 let zemřel roku 1947 ukrajinský básník působící v Praze Andrij Harasevyč, absolvent pražské Karlovy univerzity a nadaný klavírista. Kromě hudby a psaní básní mu bylo vášní také horolezectví, které ho nakonec stálo život. Zahynul během výstupu na vrchol Watzmann v Berchtesgadenských Alpách v německém Bavorsku. Na místě tragédie je pochován.

Několik ukrajinských básníků se stalo oběťmi nacistického režimu. Patřil mezi ně Oleh Oleksandrovič Olžyč. K básnické tvorbě měl blízko již od dětství, jeho otec se psaním básní živil. Do Československa se dostal už jako chlapec, když jeho rodina ze Sovětského svazu emigrovala. Maturitu složil na Ukrajinském gymnáziu v Řevnicích, poté vystudoval archeologii na Karlově univerzitě. Jeho učitel, slavný archeolog a zakladatel moderního oboru Lubor Niederle v něm spatřoval nadějného archeologa a nemýlil se. Roku 1938 začal Oleh Olžyč přednášet slovanskou archeologii na Harvardově univerzitě. Zde stál rovněž u zrodu Ukrajinského vědeckého institutu, který funguje do současnosti. Kromě odborných článků z oboru archeologie psal také básně, byl členem Pražské školy ukrajinských emigrantských básníků. Během druhé světové války se přesunul do Kyjeva, kde vystupoval proti nacistickému režimu. Proto byl na jaře roku 1944 zatčen gestapem. Kruté výslechy v koncentračním táboře Sachsenhausen nepřežil, dne 10. června 1944 zde zemřel. Bylo mu tehdy 36 let.

Ukrajinská básnířka, literární kritička a feministka Olena Teliha také zemřela rukou nacistů. Stejně jako Oleh Olžyč, i ona složila maturitní zkoušky na Ukrajinském gymnáziu v Řevnicích. Následně vystudovala učitelství a během studií skládala básně. Poté se svým manželem odešla do Polska. Za druhé světové války žila a působila v Kyjevě a stala se zde nepohodlnou osobou pro nacistický režim. Je jednou z mnoha set obětí masakru v Babím Jaru, spolu se svým mužem zde byla popravena 22. února 1942. Nacisté ji připravili o život v pouhých 35 letech.