KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Martiny Viktorie Kopecké: Mistr Jan Hus inspiruje i dnes: Nenechal se umlčet a povzbuzoval přátele. Lépe je dobře zemřít než špatně žít, napsal

Odkud pochází historické slovní spojení o pravdě, která nakonec vždy vítězí? Známe jej z vlajky prezidenta naší země, ale je mnohem starší. Heslo nevytvořil Tomáš Garrigue Masaryk, ale ve svém listě jej zmiňuje mistr Jan Hus. Ale ani mistr Jan Hus, který byl upálen 6. července 1415, nebyl první, kdo uvažoval o vítězné pravdě, přestože jej přesvědčení a důvěra v Boží pravdu přivedla k rozhodnutí za touto pravdou stát, a nakonec za ni před 606 lety zaplatit životem.

V listech není patos, jsou plné nesnadného rozhodování

O odkazu mistra Jana Husa a o jeho významu pro naši zem byly sepsány stovky nebo spíše tisíce odborných prací a já navíc nejsem ani historička ani husitoložka, abych mohla jednu další přidat, ale přesto bych chtěla zas a znova hledat i nacházet význam Husova myšlenkového dědictví, životního postoje a také způsobu komunikace. Protože jestli je něčím Hus v podstatě „dnešní“, jedná se o jeho schopnost komunikovat s okolním světem. Ve chvíli, kdy se v Praze prodávají odpustky a při protestech umírají mladí lidé, píše Hus své odvolání ke Kristu a odchází z Prahy do exilu. Ale nezůstal umlčen, naopak, píše listy, a to v každé situaci.

I ve chvíli, kdy pracoval na svých nejvýznamnějších pracích, v momentě, kdy byl uvězněn, a také později, v době, kdy věděl, že mu jde o život. Neustále psal svým blízkým spolupracovníkům, kolegům a skupinám lidí. Jeho „vězenské tweety“ nejsou plné žalu, ale naopak svoje blízké a přátele povzbuzoval v aktivitách, které sám dříve zahájil. Například úvahy o přijímání podobojí laiků, anebo přístup k Božímu slovu ve formě kázání v českém jazyce pro všechny zájemce.

Jeho listy, které byly nedávno nově vydány, si můžete sami přečíst, abyste se přesvědčili, že se nenesou na vlnách patosu, ale je v nich upřímné svědectví a autentický příběh člověka, který prochází vnitřním zráním, vývojem, ale i zápasem a nesnadným rozhodováním. Zažil ohromný společenský vzestup, ale také se dotkl vlastní křehkosti, bojoval s mocenskou převahou autority neoblomného koncilu i zradou blízkého, zažil, jaké to je, stát si za svou vírou a potom následoval strmý pád, mistra Jana jako kněze i jako člověka, jehož reputace byla ze strany církve zahojena až o mnoho let později.

Výprava do Kostnice, kam se Hus rozhodl přijet hájit své názory a diskutovat, vyjela 11. října 1414 z hradu Krakovce. Podle příkazu krále Zikmunda Husa doprovázeli pánové Václav z Dubé a Jindřich Lacembok, jeho univerzitní kolegové mistr Jan Kardinál z Renštejna, pan Jan z Chlumu a jeho písař, Petr z Mladoňovic. Univerzitní vyslanci s sebou měli ochranný glejt, ale Hus s ostatními se dokumentů před odjezdem nedočkali. Vyjeli tedy vybaveni pouze přípisem českého krále Zikmunda, ve kterém byla prosba o Husovo slyšení k obraně jeho pravdy. Rodák z Husince u Prachatic své přátele ve svých dopisech žádal o modlitby, aby se pravda mohla zase vrátit, věděl dobře, že cesta i koncilní vystoupení nejsou bez rizika.

Král Zikmund doporučil knězův rychlý konec

5. listopadu 1414 byl koncil slavnostně zahájen, a právě v ten den dovezl pan Václav z Dubé Husovi od krále ochranný glejt spolu s doporučením, aby zatím ve své věci nic nepodnikal. O začátku koncilu a událostech zkraje listopadu píše Husovým jménem jeho příznivcům mistr Jan Kardinál z Renštejna, v listě sděluje, že Husa v jeho příbytku navštívil papežský auditor, který mu přednesl zprávu o zrušení interdiktu nad místem Husova pobytu. To byla dobrá zpráva. V podobném povzbudivém duchu psal do Prahy později už sám Hus, ale netušil, že to bude nadlouho jeho poslední zpráva. V listě nabádal k dobrému chování a zbožnosti. Písemně komunikoval také s Jakoubkem ze Stříbra, a to o otázce přijímání podobojí všemi účastníky mše, jeho aktivitu korigoval známým „Kubo, nekvap s tím.“

Kněz Hus byl v Kostnici uvězněn. Nakonec chybělo jen málo, aby byl odsouzen ještě dříve, než mohl na koncilu vystoupit se svou řečí. Dne 5. června 1415 se začalo s předčítáním článků, které byly odsouzeny jako prokázané kacířství. Nakonec ke slyšení došlo, ale do debaty mnohokrát zasahoval mimo jiné i Štěpán Páleč, který nemohl Husovi zapomenout, že kvůli němu musel odejít do vyhnanství. Mistr Jan Hus se vyjadřoval ke svým textům i myšlenkám třikrát a prosil o další slyšení, aby mohl vše sporné vysvětlit, z pléna se ale ozývaly nesouhlasné výkřiky a kolegium nutilo obžalovaného, aby se všech svých výroků veřejně zřekl a kázal jejich opak. Ozbrojení strážci mistra Jana Husa odváděli a ruku mu podal jen pan Jan z Chlumu. Král Zikmund, který celou dobu „hrál na obě strany“ nakonec komisi doporučil, aby s Husem udělali rychlý konec. A tak bylo o Husově osudu téměř o měsíc dříve před popravou rozhodnuto.

Jak mohl mistr Jan Hus prožívat letní noci v žaláři? Pochyboval anebo se mohl opírat o vyřčenou pravdu? V listech psal o naději, že snad by mohl mít ještě jedno slyšení. S trpkostí uvažoval o Pálčově odpadlictví a zradě. A právě Štěpána Pálče si někdy kolem 20. června 1415 vyžádal jako zpovědníka. Ten prosbu nejdříve odmítl, ale nakonec přišel. Z vězení odcházel jeden dopis za druhým, v dopisech se objevuje sebereflexe a také nabádání, aby se jeho čtenáři nevzdávali boží pravdy. Všem věrným Čechům adresuje mistr Jan Hus tato slova: „Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“

Havel ocenil kazatele: Pravda vítězí a sílu má až na věky

Mezi adresáty listů z června 1415 byl také již zmíněný mistr Jan Kardinál z Renštejna, kterému Hus prvně svěřil, že se postaví proti svým nepřátelům i za cenu smrti na hranici. „Lépe je dobře zemřít než špatně žít. Kdo přidává vědění, přidává práce. Kdo mluví pravdu, hlavu mu rozbíjí. Ze smrti hrůzu kdo má, ten radost z života ztrácí. Nade vším vítězí pravda.“ Všechny tyto části výňatku z Husova listu mají stejný pramen, jsou to biblické texty, které časem na aktuálnosti neztrácí. Spíš je na pováženou, jak moc promlouvají i do současnosti.

O pravdě psal kazatel Hus nejen v listě kardinálovi z Renštejna, ale též na univerzitu. V roce 1999 tato slova zazněla z úst bývalého prezidenta Václava Havla v jeho projevu na Mezinárodním sympoziu o mistru Janu Husovi: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. A letos, na konci července, se trochu provokativním způsobem: „Pravda vítězí?“ bude ptát i festival Meeting Brno, který přináší témata, o kterých se obvykle ve společnosti mlčí. Letošní ročník se proto bude věnovat mimo jiné i protinacistické odbojářce Marii Kudeříkové, ukrajinským Banderovcům anebo eseji Václava Havla – Moc bezmocných.

Ale pořád ještě neodpovídáme na otázku položenou na začátku textu. Odkud se vzalo spojení o pravdě, která vítězí? Myšlenka se doslova skrývá v apokryfní (pseudepigrafní) 3. knize Ezdrášově, která nesplnila kritéria začlenění mezi biblické knihy, přestože má jistou výpovědní hodnotu a středověcí kazatelé ji znali. Ve třetí kapitole této knihy je popsána hostina u perského krále Daria. Když si šel král po jídle na chvíli odpočinout, domluvili se jeho strážci, že každý na lístek napíše, co je na světě nejsilnější. První napsal, že je to víno, druhý, že je to král. Třetí, žid Zorobabel, napsal, že „silnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda“. Když se potom král probudil, nechal svolat královskou radu a mládence vyzval, aby své úvahy obhajovali. Zorobabel kromě jiného říká: „Což není veliký ten, který všechno stvořil, veliká pravda a silnější než všechno?“ a „Pravda trvá a sílí, žije a prosadí se na věky věků!“ Když domluvil, všichni volali: „Veliká a silná je pravda, která zvítězí!“

Autorka je farářkou Církve československé husitské, vyslankyně dobré vůle, psychoterapeutka a krizová interventka. Vystudovala na Univerzitě Karlově teologii, později i psychologii a speciální pedagogiku. V roce 2013 se stala členkou ústředního výkonného výboru Světové rady církví a od roku 2014 je předsedkyní jednoho z jejích poradních orgánů ECHOS. Papež František ji za její ekumenickou činnost vyznamenal medailí a pozval ji, aby se jako jediná vysvěcená žena – duchovní – zúčastnila biskupské synody ve Vatikánu. Píše blog o životě farářky dnešní doby Deník farářky, je jednou z 33 Velkých žen z malé země.