KOMENTÁŘ | Z Babiše se stala hlava zkorumpované hydry, kterou zapomněl zlikvidovat

Vrchní soud v Praze v pondělí učinil rozhodnutí, které má potenciál způsobit další politické zemětřesení. V rozhodnutí, jež nepochybně znovu rozproudí veřejnou debatu o roli trestní justice v případech politicky exponovaných osob, soud zrušil původní osvobozující rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc zpět k novému projednání.

Jinými slovy: zavřené dveře se znovu rozletěly dokořán, protože česká justice odmítla přijmout závěr, že by celá kauza Čapí hnízdo mohla být beze zbytku smetena ze stolu jako neprokázaná. Namísto konečného verdiktu přichází rozhodnutí o pokračování a vracíme se zpět na startovní čáru.

Celé řízení se tak znovu otevírá, a spolu s ním i zásadní otázka, která rezonuje českým veřejným prostorem už více než dekádu. Zneužil Andrej Babiš a jím ovládané firmy pravidla evropského dotačního systému, nebo jde – jak tvrdí on – pouze o hon na čarodějnice, inscenovaný jeho politickými oponenty a přisluhovači z justičního prostředí?

Babiš, jak je jeho zvykem, reagoval způsobem, který kombinuje osobní dramatičnost, pečlivě stylizovanou ublíženost a až bizarní kombinaci sebestřednosti a morálního sebezbožštění. V soudní síni pronesl větu: „Každým dnem lituji, že jsem šel do politiky.“ Zaznělo to, jako by snad očekával, že mu v tu chvíli celé plénum zatleská, přičemž mu v pozadí tiše dojíždí smyčcový kvartet melancholického orchestru. Tvářil se jako tragická postava, zatímco seděl na lavici obžalovaných kvůli podezření z dotačního podvodu za 50 milionů korun.

Znovu vytáhl svou dávno ohranou, ale stále recyklovanou mantru. Tvrdí, že do politiky vstoupil s ušlechtilým cílem porazit „zkorumpovanou hydru“. Jenže realita, kterou mezitím sám vytvořil, je natolik groteskní, že dnes už působí spíše jako zhoubný nádor v těle této „hydry“ – dokonale prorostlý systémem, kterým okázale pohrdá, ale který si přitom přizpůsobil do poslední molekuly.

Ačkoli sebevědomě tvrdí, že je nevinen a že se „prokázalo“, že nic nespáchal, realita je výrazně méně příznivá. Nepotvrdila se totiž ani vina, ani nevina. Soud pouze rozhodl, že předchozí projednání bylo nedostatečné, nedůsledné, a tudíž neobhájitelné jako konečné rozhodnutí. Výsledkem tedy není očištění, nýbrž zpochybnění. A to s velmi reálným rizikem, že v další fázi padne výrok zcela odlišný.

Vrchní soud tím zároveň prakticky znemožnil, aby byl Babiš pohodlně očištěn procesem, který připomínal spíše vyjmenovávání alibi než skutečné hledání spravedlnosti. Obžaloba trvá na tom, že farma Čapí hnízdo nebyla žádným nezávislým podnikem, nýbrž firmou účelově vyvedenou ze struktur Agrofertu – právě a jen proto, aby mohla čerpat dotaci určenou pro subjekty, které by do velkopodnikatelského impéria jinak vůbec nespadaly. Bylo to chladně kalkulované, předem připravené a pečlivě administrativně ošetřené. Jinými slovy – podvod formálně bezchybný, o to zřetelněji však nemorální.

Z hlediska politické kultury není vůbec bez významu, že právě Andrej Babiš je symbolem podobného přístupu k veřejným penězům – totiž že neexistuje žádný rozpor mezi „čerpáním“ a „zlodějnou“, pokud se vše zakryje dostatečně hustou vrstvou byrokratické legalizace.

A když se podíváme zpět, nemůžeme se ubránit dojmu, že Babišova politická kariéra je složená z nekonečné řady tvrzení o tom, co „nechtěl“. Nechtěl jít do politiky. Nechtěl kandidovat na prezidenta. Nechtěl odstoupit. Pokud ho soud jednou uzná vinným, zcela jistě uslyšíme, že nechtěl spáchat trestný čin. Nechtěl, ale přesto se to nějak stalo.

Opakuje dokola, že je obětí politického procesu, ale s každým dalším výrokem tuto tezi rozmělňuje, podrývá a znevažuje. Ne snad proto, že by justice byla bezchybná, ale protože její oponentem je člověk, který se dlouhodobě obklopuje lidmi, jejichž vztah k právnímu státu je přinejlepším ignorantský. Není náhodou, že jeho nejbližší politická přátelství se odehrávají v těsné blízkosti vůdců jako je Robert Fico či Viktor Orbán – politických podnikatelů, kteří proměnili stát ve stroj na zisk a moc a evropské dotace v osobní pokladničku.

A konečně – je skoro bizarně ironické, že právě Andrej Babiš si v posledních týdnech osoboval právo morálního soudce a vyzýval ministra spravedlnosti Pavla Blažka k rezignaci kvůli podezřelé transakci s bitcoinem. Jak pokrytecky a nepatřičně to působí, když víme, že Blažek při své stínové operaci aspoň nesál ze státního ani evropského cecíku. Na rozdíl od Babiše si nevymýšlel bajky o malých a středních podnicích, aby se dostal k penězům, které mu nepatří, a nakonec stejně odstoupil.

A tak Babiš možná každým dnem lituje, že kdy do politiky vstoupil. Jenže většina společnosti už dávno lituje spíš toho, že ho z ní nedokázala včas vytlačit – dřív, než si ji stihl přetvořit k obrazu svému, a co hůř, k vlastnímu prospěchu.