KOMENTÁŘ | Východní křídlo NATO nese tíhu samo. Pokud má Aliance obstát, musí konečně sdílet odpovědnost za jeho fyzickou ochranu

NATO sice na papíře disponuje strukturou, kterou lze s určitou dávkou dobré vůle označit za společný rozpočet, ovšem při bližším pohledu je zřejmé, že jeho faktická kapacita zůstává hluboko za tím, co by bylo skutečně potřeba. Tento tzv. společný rozpočet pokrývá ve výsledku jen naprostý zlomek – konkrétně asi jedno jediné procento – celkových obranných výdajů, které členské státy NATO v součtu každoročně vynakládají. Jinými slovy, existuje, ale jeho reálný dopad je minimální.

V praxi to znamená jediné: že hlavní odpovědnost za obranu nejen vlastního území, ale i za naplnění kolektivních ambicí Aliance, zůstává na bedrech jednotlivých národních států. Ty se musejí postarat o financování a modernizaci svých ozbrojených sil, o naplňování dvouprocentního cíle, který se stal měřítkem „dobrého spojence“, a také o schopnost nasazení vojenských jednotek v rámci aliančních misí a operací – a to často bez záruky, že pomoc přijde včas i jim samotným.

Společný rozpočet NATO, jak ho známe, slouží v podstatě pouze k zajištění základního chodu institucí Aliance. Financuje každodenní provoz sídla v Bruselu, podporuje činnost aliančních velitelství, logistiku výcvikových a cvičných programů a přispívá k udržení provozu v rámci tzv. programu bezpečnostních investic. Z tohoto programu se hradí nezbytné infrastrukturní prvky – od letišť přes radarové systémy až po komunikační a velitelské sítě. Je to důležité, ale na skutečnou obranu nestačí. Vše ostatní je ponecháno národním rozpočtům, prioritám a politickým rozhodnutím.

Strategické směřování Aliance se přitom už několik let jednoznačně orientuje na východ – na země, které sdílejí hranici s Ruskou federací nebo se nacházejí v její bezprostřední blízkosti. Hrozba z Moskvy zůstává trvale nejviditelnější a zároveň nejbezprostřednější. Nejde jen o ostrou rétoriku, která v Kremlu zní jako připomínka studené války, ale také o konkrétní historickou zkušenost – od anexe Krymu až po plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Zatímco Írán a Čína jsou vnímány jako systémové výzvy, Rusko zůstává vojensky aktivním sousedem, jehož ochota sáhnout ke zbrani zdaleka nepominula.

Právě proto se země jako Polsko, Finsko a zejména pobaltské státy – Litva, Lotyšsko a Estonsko – nacházejí v první linii. Nejen symbolicky, ale reálně. Tyto státy již dnes investují do obrany více než předepsaná dvě procenta HDP, modernizují své armády, budují infrastrukturu a kladou důraz na schopnost rychlé reakce. V jejich případě nejde o politické gesto, ale o každodenní nutnost. Jejich bezpečnostní strategie zahrnuje nejen moderní výzbroj, ale i budování fyzických překážek, jako jsou protitankové zábrany či hraniční ploty, a intenzivní přípravu na hybridní hrozby – od kybernetických útoků až po dezinformační kampaně.

Přesto přišel Donald Trump, který se po svém návratu do Bílého domu rozhodl vyvinout nový tlak. Tvrdí, že dvouprocentní cíl už nestačí, a požaduje po všech spojencích – s výjimkou USA – aby výdaje na obranu zvýšili až na pět procent HDP. Jde o požadavek bezprecedentní, který by zásadním způsobem proměnil strukturu veřejných rozpočtů v řadě zemí a který v praxi znamená další zátěž především pro ty, kdo už dnes nesou největší riziko.

Oficiální rétorika NATO zdůrazňuje jednotu a vzájemnou solidaritu. Ale realita na východním křídle Aliance ukazuje, že taková solidarita má své limity. Země jako Litva, Estonsko, Lotyšsko, Finsko a Polsko se nemohou spoléhat na včasnou pomoc, a tak si musí poradit samy. Staví hraniční bariéry, posilují armády, připravují se na nejhorší. Kolektivní obrana zůstává ideálem, ale zatímco některé státy do ní investují maximum, jiné zůstávají spíš pasivními pozorovateli.

Pobaltské země se dostávají do situace, kdy musí činit těžká rozhodnutí. Včetně těch, která odporují jejich dosavadnímu hodnotovému ukotvení – například odstoupení od Ottawské úmluvy o zákazu protipěchotních min. Tyto státy k tomu nejsou vedeny ideologií, ale holou bezpečnostní nutností. Žádná včasná kolektivní pomoc se nerýsuje, žádný společný evropský nebo alianční štít je nechrání. A tak nezbývá než improvizovat.

V takové situaci se nabízí prostá otázka: co kdyby existoval robustní, strategicky zacílený obranný fond NATO, který by byl určen výhradně na posílení bezpečnosti východního křídla? Co kdyby pobaltské země, Polsko a Finsko měly přístup k prostředkům, které by jim umožnily řešit obranu systémově, a nejen národním přístupem „každý za sebe“? Co kdyby místo krizových improvizací existoval dlouhodobý plán?

Aby to bylo možné, není třeba miliardové revoluce. Současný společný rozpočet NATO tvoří asi jedno procento celkových výdajů. Jeho násobné navýšení – třeba na tři nebo čtyři procenta – by už mohlo přinést skutečnou změnu. Nejde jen o peníze, ale o princip. O ochotu nést odpovědnost společně. Protože bezpečnost, která zůstává jen na papíře, je ve chvíli krize nedostatečná.