ROZHOVOR | Příklad antisystémového politika. Bolsonaro před 5 lety otevřel Pandořinu skříňku, říká Vrbata

Jair Bolsonaro zvítězil v prezidentských volbách v říjnu 2018 vcelku hladce. V prvním kole získal 46 procent hlasů, ve druhém 55 procent. V čem spatřovat hlavní důvody toho, že se tento bývalý voják dostal do čela státu?

Tady se musíme vrátit do minulosti. Do dob budování takzvané šesté republiky. Jakmile padla v roce 1985 vojenská diktatura, nové politické elity začaly budovat demokracii. Politika se začala otevírat menšinám a nové politické elity se rozhodly narýsovat tlustou čáru za minulostí. V atmosféře prvopočátečního nadšení to nebylo vidět, ale čas ukázal, že si neuvědomily, že mentalita či kulturní nastavení Brazilců je stále silně spojeno s velmi nerovnostářskou minulostí.  Minulost je v Brazílii stále vidět. Například v Evropě samozřejmé oddělení církve a státu tu je čistě teoretické. Značná část kongresmanů jsou představitelé církví a představují jakousi „církevní lobby“. To rozhodně není progresivní síla. 

O Brazílii se často píše jako o zemi uzavřené do sebe. Já bych dodal, že Brazílie je hodně obrácena do své minulosti. Církve a náboženské hodnoty jsou tu velmi živé a do politiky neustále zasahují. K sekularizaci, k níž v Evropě docházelo během devatenáctého století, tu dosud nedošlo. Brazílie není sekulární stát. Instituce rodiny je další archaismus. Rodina a rodinný život není podobný evropskému a většinou v něm nevládnou demokratické hodnoty. Často se řídí náboženskými normami a není neobvyklé, že se spory či rozvody řeší vraždou. Děti nejsou vychovávány k nezávislosti a samostatnosti a často zůstávají s rodiči i po sňatku a dokonale reprodukují nejen životní styl rodičů, ale i jejich náboženskou orientaci a politické postoje. To je minulost v přímém přenosu. Minulost má hluboké kořeny. Otrokářství bylo zrušeno roku 1888. To je pouhých pět generací.

Jak do tohoto zapadá nástup Bolsonara?

Demokratická politika měla po roce 1985 odčinit nejen zločiny diktatury, ale celkově historickou nespravedlnost vládnoucí v Brazílii po celá staletí. Měla definitivně odstranit vládu eurocentrických bílých elit a otevřít veřejný prostor dosud diskriminovaným menšinám. Toto směřování bylo akcentováno za socialistických vlád od roku 2002. V té době se začalo odehrávat něco, co připravovalo půdu pro obrat opačným směrem. V takto konzervativní zemi bylo nepředstavitelné, že by se socialisté dostali k moci. Nakonec se tak stalo. Podle současných studií se mimoparlamentní pravicový odpor začal organizovat v čase druhého prezidentského mandátu Lula da Silvy a převážně na sociálních sítích. 

První krizi budování „nové Brazílie“ země zažila v podobě impeachmentu jeho nástupkyně Dilmy Rousseff v roce 2016. Začalo být vidět ono napětí, které dosud existovalo jen skrytě. Někteří již tehdy očekávali převrat. Země se polarizovala, narůstal odpor vůči vládnoucí Straně pracujících, PT. Vlastně se čekalo na něco, co odstaví levici a umožní „nápravu věcí veřejných“. To byla korupční aféra Lava Jato, která smetla politické špičky PT a oslabila kredibilitu prezidenta Luly. Mýtus redemokratizace se otřásl v základech. A v tomto okamžiku vstupuje na scénu Bolsonaro. 

Nakolik byl tehdy silným politickým hráčem? 

Do voleb roku 2018 šel jako outsider. Předvolební průzkumy předpokládaly, že osloví extremistické menšiny, bude izolován a následně „převálcován“ kandidáty velkých stran. Předpokládalo se, že bude pokračovat model devadesátých let, tedy zápas mezi levicí a středopravicovými stranami. Tento model se jednoduše a nepozorovaně vyčerpal. Politologové věřili v jeho pokračování, ale Bolsonaro jej svým teatrálním stylem naprosto rozboural. Získal pro sebe tu část společnosti, která dlouhodobě mlčela, přistoupila na demokratické změny, volila středopravicové strany, ale ve skutečnosti cítila hlubokou zášť. Tato velká část společnosti s nelibostí snášela Lulu jako prezidenta a PT jako určující společenskou sílu. Bolsonaro nám vlastně pomohl si uvědomit, že Brazílie není ve svém úsilí o redemokratizaci tak úspěšná, jak jsme se domnívali. Na světlo světa vytáhnul oficiálně zavrženíhodnou minulost a uspěl. Do prezidentského úřadu jej poslala polovina Brazilců. Byla tu řada okolností, které mu hrály do karet.

Můžete je přiblížit?

Zaprvé, jeho hlavní konkurent a šampión levice Lula odešel do vězení a jeho „náhradník“ Haddad byl pro široké vrstvy voličů levice prakticky neznámý. Zadruhé, jeho spojenec a vzor Trump byl prezidentem Spojených států a heslo „make America great again“ tu silně rezonovalo. Bolsonaro ukázal na demokracii jako příčinu zaostalosti a recept návratu k diktatuře jako cestu k prosperitě a velikosti. Zatřetí, Bolsonaro se dokázal vyhýbat slovním soubojům ve volbách. Šlo i o důsledek útoku nožem na jeho osobu během kampaně, který vedl k jeho hospitalizaci. Nemohl vystupovat v televizi, ale jeho zdravotní stav byl s velkou publicitou sledován. Začtvrté, Bolsonaro drtivě zvítězil také proto, že udělal něco, co předchozí vlády nedělaly: ukázal na viníka, označil vnitřního nepřítele. Oživil typ diskurzu, který známe z časů diktatury, a teatrálně „vyložil“ jak s takovým viníkem „zatočit“. Těmito teatrálními prvky přímé demokracie byl pro masy přirozeně atraktivní. Kampani chyběla kritická racionalita, „divadlo“ mělo úspěch a Bolsonaro vyhrál. Ukázal tak, že minulost je nějakým způsobem mezi obyvatelstvem stále silně přítomná. 

Zmínil jste polarizovaný charakter brazilské politiky. V minulosti jste poukazoval, že nezanedbatelná část tamní populace ji vnímá černobíle, jako boj dobra se zlem. Je toto hlavní faktor, který usnadňuje cestu k úspěchu vyhraněným postavám, jakou je právě Bolsonaro?

Myslím, že polarizovaná je celá společnost. Studujete-li dějiny Brazílie, vidíte, že polarizace a nerovnost tu byly vždy. Celý společenský systém se zakládal na nerovnosti. V jistém smyslu jde o nevědomý a neuvědomovaný kulturní program. Když se dnes podíváte na telenovelu z devadesátých let, uvidíte tam prvky rasismu, machismu a podobně, které jsou dnes nepřijatelné, nicméně nejde o nic, co by současným generacím nic neříkalo. Oficiální diskurz se změnil, ale na hlubších rovinách je minulost stále přítomná. 

Brazílie jako civilizační projekt byla projektem bílých bohatých mužů, kteří si činili nárok na to určovat základní hodnoty země, její směřování, její ekonomický či vzdělávací model. To se samozřejmě dělo na úkor většinové společnosti: neprivilegovaných, nevzdělaných, zotročených, černochů, indiánů i žen. Nároky bílých elit se obvykle opíraly o nějaký evropský pravicový teoretický fundament, například krajní katolicismus či sociální darwinismus. Redemokratizace měla tento jednostranný, bělošský a eurocentrický model ukončit. Dnes se považuje za nežádoucí pozůstatek koloniální Brazílie. Naopak, ti, kteří byli vyloučeni, se přihlásili o svá práva, právo na svůj životní styl a kulturní hodnoty. Hezky je to vidět na katedrách historie a humanitních katedrách, kde se systematicky snaží o „dekolonizaci  myšlení“, vyučují dějiny Afriky, indiánské kultury a zdůrazňují afro-brazilský příspěvek brazilské kultuře. Důkazem je například politická angažovanost indiánů, kteří se velmi aktivně podíleli na koncipování ústavy z roku 1988. Nedávno se jeden z jejích představitelů, Ailton Krenak, stal členem Brazilské literární akademie. To je něco, co bylo ještě nedávno nepředstavitelné. Nicméně to neznamená, že by v Brazílii vládla dle fair play pravidel. Jedna věc je akademický či politický diskurz, něco jiného je každodenní život běžných lidí.

V čem se tento rozpor podle Vás projevuje? 

Já dnes pracuji více s psychology než například s politology a vím, že statistiky ukazují, že Brazílie má mimořádně vysoký výskyt úzkostných poruch či depresí. Stále tu je spousta společenských stereotypů, které ukazují na to, jak moc je společnost vnitřně rozdělená, například na muže a ženy, sever a jih, levici a pravici, černé a bílé, bohaté a chudé. Troufám si tvrdit, že Brazilci příliš nerozumějí rovnosti příležitostí, tak jak ji známe v Evropě. Bolsonaro je extrém, ale pro mne to je symptom něčeho hlubšího. Prezidentská funkce je vlastně otcovská role, která by měla extrémy neutralizovat, ochraňovat slabé a vyloučené – a těch je v Brazílii hodně –, nabízet vizi a řešení dosud neřešeného. Navzdory změnám je brazilská společnost konzervativní, lpí například na tradičních rolích pro muže a ženy, některé profese, vesměs spjaté s intelektem, vzděláním či psaním, jsou například „záhadně“ převážně bílé. Negramotnost se sice podařilo takřka vykořenit a demokracie vybudovala velké množství univerzit, ale vzdělání tu funguje spíše jako žebřík ke společenskému úspěchu. V brazilských domácnostech není běžné najít knihovnu, kultura je stále převážně orální, studenti nečtou a interpretace textu je pro ně často příliš náročná. To je všechno minulost, která nechce odejít. A k této minulost patří i Bolsonaro. 

To, že si brazilská společnost zvolila Bolsonara, to, že se Bolsonaro obrátil nejen proti dosavadní oficiální politice, ale že také „ideologicky“ zaútočil na polovinu Brazilců, tím byla porušena základní tabu redemokratizačního diskurzu. Přesto zvítězil. Jako prezident selhal a do politiky se už nevrátí, ale dokázal mobilizovat nemalou část populace, vynesl na povrch něco obecně nepřijatelného, nicméně reálně existujícího. Myslím, že Brazílii přízrak minulosti jen tak neopustí. Myslím, že levice si navzdory původnímu nadšení uvědomila, že pro ni existují limity právě v podobě minulosti a tradic. Například zcela ustoupila od původního záměru prosadit pozemkovou reformu.

Nakolik jde pouze o minulost? Bolsonaro bývá mnohými komentátory řazen do po bok politiků jako Donald Trump, Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński nebo Recep Tayyip Erdoğan. Takové srovnání zpravidla poukazuje jejich nacionalistickou rétoriku, zdůrazňování údajně nepřátelské povahy okolního světa, odpor vůči široce definovaným liberálům i snahu prezentovat se jako silný lídr. Potvrdily čtyři roky Bolsonarova prezidentství trefnost této analogie, nebo ji podle Vás spíš problematizovaly?

Myslím, že Bolsonaro je případem takzvaného antisystémového politika. V politice sice působil přibližně třicet let, ale zjevně se s demokratickou politikou neidentifikoval. Tak jako Trump zůstal v podstatě byznysmenem, Bolsonaro zůstal vojákem. Jeho mandát ukázal míru destruktivity, která nemá obdoby. Přesto se jej politická třída nedokázala zbavit impeachmentem. To také o něčem vypovídá. Nejde přitom jen o destruktivitu jako osobní rys, ale také destruktivity všech těch, kdo jej volili. Takřka všichni jeho synové jsou dnes v politice. Do politiky vstoupila dokonce i jeho žena Michelle. Takto dynasticky si snad žádný z Vámi uvedených politiků nepočíná.  

Zmiňujete, že Bolsonaro se neidentifikoval s demokratickou politikou. Také vlivná zahraniční média nezřídka poukazovala na jeho autoritářské tendence. Jak silné se ukázaly být brazilské demokratické instituce a celkově demokratická tradice v zemi během jeho prezidentství?   

Již během voleb roku 2018 vládly obavy o sílu demokratických institucí. Nevědělo se, zdali vlnu bolsonarismu ustojí. Dnes můžeme říci, že obavy z jejich selhání byly přehnané, i když ne zcela neoprávněné. Nezapomeňme na obavy z vojenského převratu již v roce 2016. Impeachment prezidentky Dilmy Rousseff byl považován za převrat. Už tehdy se očekávalo, že dojde k intervenci armády, což je v Brazílii již od devatenáctého století tradiční modus operandi. To se nestalo. S vítězstvím Bolsonara tyto obavy ještě zesílily. Mnozí se intervence přímo dovolávali. Armáda ale zůstala mimo politiku. V tomto ohledu instituce obstály. Bylo pozoruhodné sledovat jejich chování 8. ledna letošního roku. Tehdy do vládních institucí vpadly masy bolsonaristů a začaly ničit státní majetek. Tyto události probíhaly částečně v přímém televizním přenosu a byly chápány jako pokus o převrat. Připomeňme, že Bolsonaro označil prohrané volby za „zfalšované“. Bolsonaristé do televizních kamer ohlašovali záměr udržet Bolsonara u moci a znemožnit opětovné převzetí úřadu Lulou. Celá akce byla skvěle zdokumentována, účastníci byli označeni za konspirátory, zadrženi, vyslýcháni, obviněni a mnozí skončili ve vězení. O procesu pravidelně v médiích informoval nový ministr spravedlnosti Flávio Dino de Castro e Costa. Sám Bolsonaro ještě na diplomatický pas odjel několik dní před oficiálním koncem svého mandátu do Spojených států a těchto dramatických událostí se vůbec nijak neúčastnil. 

Pokud jde o Bolsonarův odkaz, jeho nositelem nemůže být žádná strana, protože Bolsonaro po sobě žádnou nezanechal. Jeho hlavní inspirátor a ideolog Olavo de Carvalho v roce 2022 zemřel. Tento ultrakonzervativec se často odvolával na jednoho z inspirátorů putinismu, Alexandra Dugina, který ovládá portugalštinu a od roku 2012 systematicky přednášel na univerzitách v Rio de Janeiro a São Paulo. Demokratické instituce vzešly z těchto dramatických událostí jednoznačně posíleny.

Často diskutovaným tématem byl Bolsonarův přístup k environmentálním problémům, především mizení Amazonského deštného pralesa v důsledku lidské činnosti. V zahraničí se Bolsonaro dočkal odsudků. Lišil se v tomto směru postoj samotných Brazilců?

Brazilské politické elity historicky vždy stály o významnou roli v mezinárodním společenství. Postavení regionální velmoci jim nestačilo. Chtěly mít významné slovo v globální politice a status velmoci. To je prastarý, ale nenaplněný cíl a sen. Přestože byla Brazílie v regionu i ve světě často spojencem Spojených států, vztahy s Washingtonem historicky provází nespokojenost, pachuť, zklamání. Ještě před nástupem Bolsonara do prezidentského úřadu se experti shodovali, že stojí-li Brazílie o roli globálního hráče, měla by mít svou agendu a priority, které by dokázala ve světě prosazovat. To se ale nikdy nestalo a Brazílii se vytýkalo, že do role globálního hráče stále nedorostla. V devadesátých letech se nabízela například právě enviromentální politika. Vedle ní to byla tématika klimatické změny nebo obchod se zemědělskými produkty. Ochrana životního prostředí a práv původních obyvatel jako priorita globální agendy měla dostatečně silné opodstatnění v realitě země. Byla zde řada aktivistů, kteří se dokázali v těchto otázkách vyslovovat na mezinárodních fórech. S tím souvisela i neuvěřitelná politická angažovanost indiánských populací, která má dnes už globálního rozměr. 

Tak tomu bylo před rokem 2018. Bolsonaro všechny tyto perspektivy přeťal a narušil. Mezinárodní kredibilita Brazílie byla vážně poškozena. Celá situace vlastně potvrdila jednu základní výtku těch, kdo Brazílii kritizují za neschopnost se chovat konzistentně - těžko spolupracovat se zemí jejíž globální postoje se s každou vládou radikálně mění. Bolsonaro v tomto ohledu opravdu reputaci Brazílie značně poškodil. Nemáme prostor na výklad indiánské otázky, ale indiánská populace byla navzdory oficiálnímu politickému diskurzu stovky let skutečně vyhlazována. Počítalo se s jejím vymřením. Byli vnímáni jako zbyteční, neužiteční a kdekdo chtěl jejich půdu. Státní instituce, které byly zřizovány na jejich ochranu, svého postavení zneužívaly. To je opět hluboce zakořeněná tradice. Bolsonaro tuto starou tradici vlastně oživil. V Amazonii je téma ochrany životního prostřední těsně svázáno s tématem ochrany lidských práv a práv domorodých populací. Zneužívání moci tu má hluboké kořeny.

Jak se k environmentálním problémům staví většinová populace? 

Běžní Brazilci nejsou nadšenými enviromentalisty. Téma životního prostředí tu rozhodně není tak silné jako v Evropě. Troufám si ale tvrdit, že tu je v tomto ohledu osvěta a lidé si stále více uvědomují souvislost psychického zdraví a životního prostředí. Nicméně, když vidíte, jak odpadní vody ústí do oceánu a nikoho to neznepokojuje, je vám jasné, že rozhodně nejde o prioritu. Brazílie je veliká země a obecná populace se o Amazonii příliš nezajímá. Vychází samozřejmě mnoho publikací, v televizi můžete sledovat spoustu programů, jsou tu nevládní organizace, akademický a politický diskurz, ale minulost má i zde hluboké kořeny.

Během pandemie nemoci covid-19 patřil Bolsonaro k menšině politiků, kteří odmítali tvrdé restrikce běžného života k zastavení šíření nákazy. Mělo jeho vystupování v této otázce výraznější vliv na jeho porážku v loňských volbách, nebo její příčiny ležely primárně jinde? 

Já se domnívám, že Bolsonaro o své skalní příznivce nepřišel. Narazil především na silné demokratické instituce. Znám spoustu lidí, kterým někdo během pandemie zemřel. Umím si představit, že smrt blízkého otevřela lidem oči, ale bohužel se domnívám, že skutečnou příčinou Bolsonarova nezvolení je Lula. Pandemie byla jen jedním z faktorů. Nemyslím, že rozhodujícím. Lula byl osvobozen a mohl se zúčastnit voleb v roli superhrdiny. Lula je dnes mýtus. Prošel si fakticky vším, čím si člověk může projít. Nemůže nemít charisma. Je to skutečně fenomén, který nemá v brazilských dějinách obdoby. 

Bolsonaro účinkoval jako „spouštěč“ některých témat ve společnosti. Otevřel Pandořinu skříňku, nastavil zrcadlo a tím jeho role skončila. Dnes je stále vyšetřován a obviněn z porušení několika zákonů. Je tu ale jeho početná a politicky aktivní rodina, která bude chtít téma bolsonarismu patrně využít. Lula je sice neskutečně vitální a těší se respektu i na mezinárodním fóru, ale je mu už 77 let. Navíc si nevychoval nástupce. Je otázkou, zdali bude mít za několik let levice koho nabídnout. Také nevíme, zdali se rozhodne obhajovat svůj mandát v dalších volbách. Další srovnatelně charismatickou figuru v Brazílii nemáme.

V čem vidíte hlavní neúspěchy a případně i úspěchy Bolsonarova prezidentství?

Bolsonaro byl „spouštěč“, katalyzátor spodních proudů brazilské společnosti. Byl to profesionální „přeběhlík“ takže ani stranický systém mu nic neříkal. I když mohl počítat s velkou podporou, nedokázal založit vlastní stranu. Už v čase vojenské diktatury vyvolal vzpouru vojáků za zvýšení platů. Tehdejší prezident Ernest Geisel jej veřejně označil za špatného vojáka. Jako prezident ale Bolsonaro opakovaně opěvoval brazilské prezidenty-generály jako byl Médici, Geisel nebo paraguayský Stroessner. Já jsem svou doktorskou dizertaci psal o krajně pravicové tradici v Brazílii v první polovině dvacátého století, ale když jsem do země roku 2011 přijel, působila, jako by tu žádná pravice nebyla. Pokud tu bylo něco viditelně pravicového, tak to byl pravicový katolicismus. S Bolsonarem se tato síla znovu objevila, zviditelnila a překvapivě získala velikou podporu. Pravice byla dlouhodobě vytěsněna, protože svými kořeny prostě sahala do antidemokratických poměrů. Bolsonaro resuscitoval krajně pravicovou tradici této země, ale jako lídr a jako prezident úspěšný nebyl.

Má podle Vás Bolsonaro nějakou další politickou perspektivu?

Sám Bolsonaro se k této otázce prorocky vyjádřil v roce 2021. Sám sobě načrtl tři scénáře: vězení, prezidentský úřad, nebo smrt. V té době byl ještě v prezidentském úřadě. Když ve volbách roku 2022 prohrál, snažil se je veřejně zpochybnit. Jeho skalní příznivci okupovali vládní budovy v hlavním městě, zatímco on byl na Floridě. Prezidentský úřad oficiálně nepředal. Po návratu jeho případ začaly řešit soudy a dnes čelí řadě obvinění. Jeho budoucnost zůstává otázkou. V červnu bylo rozhodnuto, že Bolsonaro přijde o veškerá práva ucházet se o jakoukoli volenou funkci. Tím se uzavírá jedna kapitola dějin Brazílie. 

Nicméně, jak bylo vidět 8. ledna letošního roku, bolsonarismus trvá a analytici se shodují, že hnutí i Bolsonaro sám disponují velkou společenskou silou. Nevolitelnost Bolsonara neznamená konec bolsonarismu. Jiní jsou ale toho názoru, že značná část voličů jej již opustila, nebo jej opustí, že Bolsonaro byl jen loutkou pravicové „buržoazie“ a bude definitivně opuštěn. Tito analytici nevěří v případný politický potenciál jeho ženy Michelle Bolsonaro a tvrdí, že další loutkou krajní pravice bude Tarcísio Gomes de Freitas. Pravdou je, že bolsonaristé roku 2022 nevěřili ve volební porážku a dnes je bolsonarismus poněkud dezorientovaný a bez vedení. Ostatně mezi členy rodinného klanu Jaira Bolsonara vládne také nejednota.