ROZHOVOR: Mise mi ukázaly, co dokážou ženy vydržet, říká zdravotnice Lékařů bez hranic

Na úvod, co vede českou zdravotnici k tomu, že se rozhodne začít jezdit na mise s Lékaři bez hranic?

S Lékaři bez hranic jsem se seznámila dávno, jako malá, v časopise, kde se psalo o epidemii eboly. Tam jsem se prvně dozvěděla o zdravotnících z Evropy a Ameriky, kteří jezdí pomáhat do Afriky. Strašně mě to zaujalo, článek na mě silně zapůsobil. I když jsem tehdy nevěděla, že budu pracovat ve zdravotnictví, říkala jsem si, že to je něco, co bych jednou chtěla dělat. Později jsem viděla rozhovory českých kolegů z Lékařů bez hranic na sociálních sítích, což mě zaujalo natolik, že to pro mě byla jasná volba. Vždy jsem chtěla pracovat v humanitární organizaci.

Můžete ve stručnosti představit mise, které jste s Lékaři bez hranic dosud absolvovala?

V roce 2016 jsem prvně vyjela do jihosúdánského Bentiu, kde jsem pracovala v nemocnici Lékařů bez hranic v táboře na ochranu civilistů zřízeného OSN. V tomto kempu bylo asi sto tisíc lidí, kteří si přicházeli pro léčbu do naší nemocnice. Pracovala jsem v porodnici a na neonatologickém oddělení. Na druhou misi jsem vyrazila do Afghánistánu v březnu 2021 do porodnice v Chóstu. Jde o specializovanou porodnici Lékařů bez hranic.

Pokud byste měla tyto dvě mise ve velmi odlišném prostředí polopouště severovýchodní Afriky a hornatého Středního východu srovnat, v čem se z lékařského hlediska nejvíce odlišovaly? Jaké byly jejich největší výzvy?

V Jižním Súdánu šlo o nemocnici ve stanech. I operační sál byl ve stanu. Vše fungovalo na generátory. Přicházely k nám matky a děti s různými komplikacemi, podvyživené děti. Bohužel jsme měli několik mateřských úmrtí. Ženy přicházely s porodními komplikacemi tak pozdě, že se už nedaly vyřešit. Ztratili jsme i matky, které přišly s nepostupujícím porodem, což je komplikace, která se dá v našich podmínkách řešit provedením císařského řezu. Tady ženu přinesli z vesnice, cesta do kempu trvala tři dny, tudíž při provedení císařského řezu bylo pozdě. Dítě již bylo mrtvé a zemřela i matka. Bylo to velmi náročné, i co se týká hygieny. Ve stanech jsme nejen pracovali, ale také bydleli. V Bentiu navíc nebyl k dispozici porodník, ale chirurg, který mohl provést císařský řez. Indikovala jej však porodní asistentka. Tudíž byl rozdíl v personálu. V Chóstu jde o specializovanou porodnici, kde je porodník - ať už místní nebo zahraniční - na službě s porodními asistentkami. Rozdíl v péči tedy vycházel i z personálního zajištění.

Měla jste z pozice zdravotníka pocit, že se projevovala odlišná situace v Jižní Súdánu a Afghánistánu, například co do míry násilí, které v prvním případě vycházelo z konvenčněji vedené války, v druhém případě dlouho především z guerillového konfliktu, jež během vaší přítomnosti dokonce přerostl ve svržení vlády?

Co se bezpečnosti týká, v obou projektech nebylo možné vycházet z objektu, nebylo možné se volně pohybovat. Bydleli jsme přímo za nemocnicí, do práce jsem to měla pár kroků. V Afghánistánu jsme často slyšeli střelbu, také výbuchy nebyly zvláštností. Bezpečnost trápila naše místní spolupracovníky v obou projektech, ti například cestou do práce vždy podstupovali riziko. V Afghánistánu noční služba začínala už v půl páté odpoledne, trvala do osmi do rána, a to z toho důvodu, že není vůbec bezpečné vycházet za tmy. Místní porodní asistentky a všichni zaměstnanci se museli dostat domů před příchodem tmy a za tmy se necestovalo do práce. Pohybovat se za tmy nebylo bezpečné ani v jedné zemi.

Jak jste vy osobně vnímala bezpečnostní rizika během misí na místech, která co do míry rizika nesnesou jakékoliv srovnání se střední Evropou? Cítila jste bezpečnostní aspekt jako znepokojivý?

V Jižním Súdánu jsem se vždy cítila bezpečně, organizace mise byla dobrá. Měli jsme u sebe vysílačku, pokud jsme se někde pohybovali autem, tak označeným autem organizace. Když jsme opouštěli kemp a jeli do menší venkovské porodnice u Bentiu, vždy věděli, že jsme na cestě. Pohyb pracovníků byl monitorovaný, necítila jsem žádné ohrožení.

Co se týká Afghánistánu, až do 15. srpna, kdy došlo ke změně vlády, jsem větší obavy neměla. Samozřejmě jsem sledovala zprávy, jak se situace vyostřovala a měnila se vláda. Mluvila jsem s našimi místními asistentkami a kolegyněmi, které mi říkaly, co se děje v okolí. Tudíž jsem si uvědomovala, že situace je vyhrocená a že nikdo nezaručí, co se bude dít v příštích dnech.

Je zdravotník během misí, které probíhají v tak odlišném civilizačním prostředí, konfrontován spíše s problémy vyplývajícími ze stavu rozvoje dané oblasti, nebo naopak například z kulturních rozdílů od západního prostředí?

Jedno souvisí s druhým, přítomno je oboje. Zaprvé je odlišné vybavení. Například v projektech, kde jsem pracovala, se nepoužívají CTG monitory pro záznam srdeční frekvence plodu a děložních kontrakcí, což je v Čechách standard. Odlišné jsou i protokoly, i když ne zcela. Setkala jsem se také v nemocemi, které v Evropě léčit nemusíme, jako třeba malárii u těhotných žen. Nebo s těžkou anémií, kdy pacientky měly takové hodnoty, při kterých by Evropanka ani nevstala. Ony normálně chodily a ještě pracovaly, protože ty hodnoty měly nízké celoživotně.

Do toho zasahovala kultura. Zvlášť v Afghánistánu na mě zapůsobily některé případy. Když se zde žena vdá, žije s rodinou manžela, která rozhoduje o všem. Žena mnohdy ani nemůže rozhodnout, že už je potřeba jet do porodnice. O tom rozhoduje manžel nebo tchýně. Nikdy nezapomenu na pacientku, která byla velmi špatně zhojená po prvním porodu, kdy ji tchýně odmítla nechat odvézt na šití. Měla tak velké poranění, že v místní porodnici ji chtěli odeslat do Kábulu. Tchýně jí ale řekla, že v žádném případě, že má spoustu domácí práce a žádné šití nebude. Tu ženu sebrala, odvezla a ona musela pracovat. Tím pádem celý život trpěla inkontinencí, protože nebyla správně ošetřená.

Před zmíněnými misemi jste nepracovala pouze v České republice, ale máte dlouholetou zkušenost coby porodní asistentka na Blízkém východě. Myslíte si, že předchozí práce v jiném kulturním prostředí výrazněji ulehčila vaše působení v zemích, které jsou sice odlišné, ale přece jen nejsou od Blízkého východu kulturně i geograficky vzdálené tak jako střední Evropa?

Určitě ano, protože jsem byla zvyklá pracovat s kolegy z různých zemí. Na Blízkém východě jsem měla mnoho kolegyň z Afriky a jihovýchodní Asie. Byla jsem tedy zvyklá pracovat s různými národnostmi, které mají své odlišnosti.

V českém veřejném prostoru se často můžeme setkat s tvrzením, že hodnota lidského života v oblastech, kde jste se účastnila misí Lékařů bez hranic, je obecně nižší než v euroatlantickém prostoru. Pozorovala jste situace, které toto potvrzovaly, nebo vaše zkušenost ukazuje, že jde o stereotypní klišé, které na místě neplatí?

Viděla jsem matky, které ztratily své novorozené děti. Zažila jsem, když manžel ztratil svou ženu. Řekla bych, že ta bolest je stejná. Ti lidé prožívají ztrátu svých nejbližších úplně stejně jako my. Bolí je to úplně stejně, zažívají stejné zoufalství jako my, když přijdou o své nejbližší. To je moje zkušenost.

V Afghánistánu jste pobývala v bouřlivé době, kdy odcházeli zahraniční vojáci a moc přebíral Tálibán. V tuzemských, ale celkově západních médiích byly tyto události zprostředkovávány velmi emotivně a vzrušeně. Odpovídala vaše zkušenost tomu, co se objevovalo ve zpravodajství?

Musím zopakovat, že jsme měli úplný zákaz vycházení. Vůbec jsem nebyla na ulici, můžu zprostředkovat pouze svou zkušenost z porodnice, jejíž objekt jsme z bezpečnostních důvodů vůbec neopouštěli, bydleli jsme v compoundu přímo za porodnicí. Vnímala jsem, že moje místní kolegyně přicházely do práce kolikrát plačící, změn se obávaly, byla tam atmosféra strachu. V Afghánistánu se samozřejmě stávalo, že člověk občas slyšel střelbu, i když nebyla třeba přímo vedle nemocnice, ale i tak v její blízkosti. Jednou jsme museli do bezpečnostní místnosti i s našimi rodičkami. Po zaznění alarmu jsme tam utíkali s těhotnými ženami. Tehdy jsme pocítili, jak se situace vyostřuje.

Ačkoliv Lékaři bez hranic věděli, že dochází k mocenskému převratu, rozhodli se pro pokračování svých misí namísto evakuace personálu. Můžete přiblížit, jaká je obecná politika Lékařů bez hranic během misí v takto vypjatých situacích?

Vedoucí mise a koordinátoři projektů samozřejmě situaci bedlivě sledují, vyhodnocují rizika. I proto nejsou v týmu pouze zdravotníci, ale i profesionálové hodnotící situaci v oblasti. Věděli jsme tak, k jakým změnám dochází. Lékaři bez hranic vždy jednají z místními relevantními aktéry. Uplatňován je přístup, kdy hovoří se všemi stranami konfliktu a je vysvětlována naše práce. Je to způsob jak zvýšit bezpečnost našich misí, zaměstnanců i pacientů. Naše organizace byla nově nastupující vládou ujištěna, že může pokračovat ve své činnosti. Lékaři bez hranic tak pokračují ve svých pěti projektech v Afghánistánu, i když samozřejmě došlo k omezení mezinárodních přesunů, což znesnadnilo včasné střídání národnostně smíšených týmů. Přesto týmy dále pokračují v práci a budou v zemi dále působit, dokud to situace umožní.

Zdravotní péče byla v Afghánistánu špatná i před událostmi ze srpna letošního roku. Máte zprávy o tom, jak to v tomto směru vypadá teď?

Situace se určitě dramaticky zhoršuje každým dnem. Bez zdravotní a humanitární pomoci zvenčí Afghánci pocítí katastrofální změny. V zemi je ekonomická krize, situace byla v některých lokalitách tak kritická, že zdravotníci pracovali až pět měsíců bez výplaty. Panuje nedostatečný přístup k základním službám. Do toho se přidává pandemie covidu-19, která za chvíli vstoupí do čtvrté vlny. Afghánci musí čelit nejen krizi způsobené ozbrojeným konfliktem, ale v současné době i chudobou a nedostatkem potravin. 

Zmínila jste covid. V Afghánistánu jste nepůsobila pouze v momentě vojenské mocenské změny, ale také ve chvíli, kdy se v oblasti začala šířit varianta viru označovaná jako delta, jejíž původní ohnisko není geograficky až tak vzdálené. Jak se toto projevovalo na místě?

Dodržovali jsme preventivní opatření jako ve všech zemích na světě. To znamená nošení roušek, screening pacientek na příjmu, kdy jsme měřili teplotu, ptali se na historii pacientek, zda se nesetkaly s někým, kdo má covid. Zřídil se kvůli tomu izolační porodní sál. Dbali jsme na zvýšenou hygienu rukou. Pravidelně jsme testovali pacientky, u nichž bylo podezření na covid. Pokračovali jsme v zavedených postupech. Jednu dobu, po svátku oběti, velkém muslimském svátku, který slaví široké rodiny spolu, stoupl počet našich kolegyň nakažených covidem, takže jsme žádali, aby dodržovaly minimální rozestupy alespoň jeden a půl metru, obzvláště při obědě nebo při čaji, protože jsou zvyklé jídlo sdílet a hodně se socializovat v rámci rodiny.

Jaký jste měla dojem z obecnějšího přístupu afghánské populace k pandemii? Nakolik v kontextu problémů, kterým v běžném životě čelí, představuje faktor obracející každodennost naruby, podobně jako v západní civilizaci?

Mezi problémy, které měly moje kolegyně, na prvním místě covid nebyl. Zažila jsem pár kolegyň, které měly příbuzné v nemocnici. Říkaly, že péče je špatná, bály se, zda covid zvládnou. Není to ale číslo jedna na pořadí jejich problémů. Více se řešila bezpečnostní situace, aby se v pořádku dostávaly do práce, řešily se komplikované porody. Covid nebyl tolik propíraný, určitě ne každodenně. Afghánci jej berou na vědomí, vědí, že tady je pandemie. Dodržují doporučená opatření, ale minimálně v našem projektu to nebylo nejpalčivější téma.

Jaké tedy byly nejpalčivější problémy? Přivádí mě to zpět k rozdílné zkušenosti z Afriky a Středního východu. Co se zdravotní péče týká, řešila jste závažnější případy v Jižním Súdánu, nebo v Afghánistánu?

V Jižním Súdánu jsme měli rodičky, které přicházely například s malárií, s preeklampsií, což je velmi nebezpečná komplikace, nebo s eklampsií pro kterou jsou charakteristické tonicko-klonické křeče. Komplikovanost případů byla, řekla bych, stejná, ale rychleji a lépe se daly řešit v Afghánistánu, protože v Chóstu je velká porodnice, kde je nonstop k dispozici porodník a anesteziolog. Pokud jsme v Afghánistánu přijali ženu s porodnickou komplikací, tým byl větší a rychleji se nám ji podařilo stabilizovat a odvést na operační sál. V Jižním Súdánu nebyl porodník navíc ženy přicházely pozdě. To i v Afghánistánu, ale tam je rodina mohla přivézt autem, pokud to dovolily bezpečnostní podmínky. Proti tomu v Jižním Súdánu jsem měli i případy, kdy žena šla, nebo ji nesli  dlouhé dny, než se dostala k nám, takže bylo pozdě. Ovšem hlavní příčinou mateřské mortality zůstávalo poporodní krvácení. V Afghánistánu jsme přijaly několik rodiček s rupturou dělohy, tedy prasklou dělohou. Rozdíl byl i v počtu porodů, v našem zařízení v Jižním Súdánu bylo kolem pět set porodů za rok a Chóstu přibližně patnáct stovek za měsíc.

Sloužila jste v podmínkách, které se ve srovnání se středoevropským prostředím zdají extrémní, a řešila případy, na něž zdravotník v tuzemských nemocnicích nejspíše nenarazí. Proměnila tato zkušenost výrazněji váš pohled na svět, případně poslání zdravotnické profese?

Poslání je všude stejné - poskytnout co nejlepší péči každé ženě, která si přijde pro pomoc, a jejímu dítěti -, ať už je to v Africe, nebo v Čechách. Změnil se ale můj pohled na to, co vše je možné, co ženy dokážou vydržet. Po tom, co jsem viděla, jsem si uvědomila, jak jsou místní ženy neuvěřitelně silné. V obou projektech jsme měli matky, které prošly porodem bez jakýchkoliv analgetik, a za 6 hodin odcházely domů, kde se musely postarat o celou rodinu, své další děti a domácnost.

Pokud by se na vás obrátil český zdravotník s tím, že také uvažuje o misi Lékařů bez hranic, jaká by jste mu poradila rozhodovací kritéria?

Lékaři bez hranic pořádají informační večery, kde je vše důležité objasněno. Osobně myslím, že důležitá je motivace, důvody a také to, zda je člověk ochotný pracovat v prostředí, kde podmínky nejsou ideální, které je kulturně odlišné, zda je ochotný učit se novým postupům a pracovat jinak, než byl zvyklý v českém prostředí.

Je mise v takto extrémních podmínkách přínos pro zdravotníka z profesního hlediska?

Určitě, přínos to je v každém případě, vidět, jak se postupuje jinde, poznat nové případy, rozšířit si obzory.

Závěrem, část české společnosti chová velké množství předsudků a stereotypních představ ohledně kultur a regionů, kde Lékaři bez hranic realizují své mise. Setkala jste se s kritikou toho, že jezdíte pomáhat právě do těchto oblastí?

Setkala, ale naštěstí jen málo lidí projevilo takový názor. Objevilo se to hlavně během pandemie, kdy jsem dostávala zprávy, že nemám pomáhat v Africe, ale mám zůstat v Čechách, nepomáhat v dalších projektech, že moje povinnost je pomáhat na covidovém ARO. Přitom nejsem ARO sestra. Těchto zpráv ovšem bylo málo, spíše jsem se setkala se zájmem. Moje kolegyně, porodní asistentky se ptaly, jak tamní ženy zvládají porody, kolik mívají dětí, jakou mají péči, jak vypadají porodní sály, jak se vedou porody, protože postupy jsou v určitých případech jiné než u nás. Setkala jsem se tedy převážně se zájmem a podporou, a to i v rodině.