Mnichovský masakr? Olympijská tragédie, se kterou se svět dodnes nevyrovnal

Letní olympiáda v Mnichově v roce 1972 měla být pro Německou spolkovou republiku příležitostí napravit dojem z berlínských olympijských her, které byly vrcholnou propagací nacismu. Snad i proto se pořadatelé pokoušeli vytvořit ovzduší míru a přátelství, nicméně pamatovali i na fakt, že do bavorské metropole přijedou i zástupci států, jejichž vztahy jsou více než napjaté. Proto například Německá demokratická republika nebo Egypt měly zvýšený ochranný dohled. Když však o podobné opatření žádal předseda izraelské olympijské delegace Šmuel Lalkin, dostalo se mu vysvětlení, že Izrael není považován za "bezprostředně ohroženou zemi", ačkoliv Lalkin uvedli i několik zásadních nedostatků týkající se bezpečnosti v olympijské vesnici.

V té době bylo napětí mezi Palestinou a Izraelem vystupňované a v červenci 1972 varoval německý psycholog Georg Sieber výbor LOH, že olympijské hry mohou posloužit jako místo střetu. Jeho slova nenašla odezvu, přitom v téže době už existoval plán Irkit a Biram. V areálu olympijské vesnice v té době jako stavební dělníci pracovali dva členové Černého září Luttif Afif (zvaný Ísa) a Jusuf Nazzal (Tony). Nejenže získali přehled o uspořádání ubikací, navíc si opatřili duplikáty všech klíčů k pokojům. Zástupce velitele Černého září Abú Daúd získal od překupníků (mělo jít o Balkánce, nejspíš Bulhary) zbraně a navzdory bezpečnostním opatřením je 24. srpna 1972 dostal před německé hranice a ukryl je v zavazadlové skříňce na mnichovském nádraží, kde je posléze Tony vyzvedl. Útočné komando Černého září mělo osm členů, ale jenom Tony a Ísa věděli, co je jeho úkolem. Když pár hodin před útokem oznámili ostatním plán akce, nikdo necouvl.

Hodiny ke smrti

Izraelská olympijská výprava bydlela v objektu na Connollystraße 31 ve dvou ubikacích. Palestinci 5. září 1972 kolem půl páté ráno přelezli plot areálu, v čemž jim nevědomky pomohli američtí olympionici, protože se domnívali, že jde o další partu sportovců, vracející se z tahu ve městě. Kopie klíče v zámku apartmánu však nešla otočit, dveře pak zablokoval mohutný zápasnický rozhodčí Josef Gutfreund, který je dokázal na chvíli zablokovat a křikem varovat ostatní. Ti však nebyli dost duchapřítomní, utekl vlastně jen trenér vzpěračů Tovje Sokolovsky.

Ačkoliv Palestinci, vyzbrojení samopaly AK-47, tvrdili, že neměli povel zabíjet, chovali se k zajatým Izraelcům brutálně. Trenér zápasníků Moše Weinberg sebral ze stolu nožík na ovoce a povalil Ísu na zem, vzápětí byl postřelen. Vzpěrač Josef Romano a zápasník Gad Tsobari byli v odlehlé části ubikace, při útěku byl Romano zastřelen, Tsobari utekl a mohl jako první podat informaci, co se ve vesnici děje. Zakrátko vyhodili teroristé Romanovu mrtvolu před dům, zatímco Weinberg, který byl zabit při dalším pokusu o útěk, zůstal uvnitř.

Z chování útočníků bylo zřejmé, že se nejedná o sebevražedné komando, protože většina z nich měla skrytou tvář, Tony měl na hlavě výrazný klobouk. Půl hodiny po akci byl informován mnichovský policejní preziden Manfred Schreiber a začalo vyjednávání. Požadavek zněl propustit 234 palestinských a arabských vězňů v Izraeli a svobodu pro německé teroristy Ulrike Meinhof a Andrease Baadera. Spolu s požadavky napsanými na papíře byla vyhozena z ubikace i Weinbergrova mrtvola. 

Schreiber společně s bavorským ministrem Bruno Merkem a spolkovým ministrem vnitra Hans-Dietrichem Genscherem vytvořili krizový štáb a pokoušeli se přijít na variantu, jak Izraelce osvobodit. Akci bohužel komplikovaly kompetence, protože v Německu v té době neexistoval tým vyjednavačů ani speciální komando. Podařilo se jim prostřednictvím policistky Anneliese Gräs získat od teroristů informaci, že pokud nebudou jejich požadavky do devíti hodin splněny, každou hodinu bude jeden člen izraelského týmu zastřelen.

Tápání a chyby

Ministerská předsedkyně Izraele Golda Meir nabídla německé vládě, že k řešení situace vyšle do sídla LOH protiteroristické komando, což němečtí zástupci odmítli a později tvrdili, že takový impuls nepřišel. Navíc díky zákonům musela situaci řešit bavorská vláda, protože spolková vláda neměla právo do jejich záležitostí zasahovat. Kolem ostře sledované rezidence se začali pohybovat policisté se zbraněmi vydávající se za sportovce, ale nikoho nenapadlo odvolat televizní štáby, takže teroristé jejich přípravy viděli na obrazovce. Po posunech se do ubikace v 17:00 dostavil Genscher v doprovodu zástupce MOV Waltera Trögera za účelem zjištění stavu rukojmích, ale i když prošli celý objekt, nebyli s to určit přesný počet únosců.

Pro mnoho lidí bylo nepochopitelné, že i přes dvě úmrtí nebyly hry přerušeny, stalo se tak až po 12 hodinách od Romanovy smrti. Genscher s teroristy dohodl odlet z vojenského letiště Fürstenfeldbrück, kam mělo být všech 17 osob dopraveno dvěma vrtulníky (8 Palestinců, 9 Izraelců). Tam měl v připraveném Boeingu čekat dvanáctičlenný přepadový oddíl, jenže po informaci, že letoun je plně natankován, odhlasovali si přítomní policisté odchod a stroj opustili, protože se báli o život. 

V akci tak zůstalo pouze pět ostřelovačů, kteří však nebyli vhodně umístěni, ani dobře vyzbrojeni - podle odborníků nebyla puška Heckler & Koch G3 pro zásah vhodná. Piloti navíc přistáli oproti dohodě v jiném směru a tím ztížili mužům na letišti palebnou dráhu.

Rozuzlení a dozvuky

Na Fürstenfeldbrück vzdálený 25 km západně od Mnichova dorazily vrtulníky kolem půl jedenácté. Ísa a Tony šli prověřit přistavený Boeing a došlo jim, že se jedná o past. Při jejich návratu došlo k přestřelce, při níž byl zraněn Tony a jeden z jeho kolegů. Ostatní pochopili, že nevyváznou, proto při opakované palbě rozstříleli reflektory, pak se rozhodli rukojmí zabít. Do jednoho stroje hodili granát, jehož výbuch zabil tři Izraelce a čtvrtý se udusil, další terorista postřílel všechny zbývající sportovce v druhém vrtulníku. Nebyl sladěn postup s obrněnými vozy, které kvůli dopravní kalamitě dorazily pozdě. Oba šéfové komanda byli zastřeleni, přežili jen tři Palestinci, kteří byli po hodinové honičce lapeni u přistávací dráhy.

Agentura Reuters ještě před půlnocí na 6. září oznámila, že izraelské sportovce se podařilo osvobodit, ale po čtyřech hodinách bylo jasné, že všichni jsou mrtví. Schreiber se od neúspěchu distancoval a obvinili Goldu Meir a izraelskou vládu z neústupnosti, on by nechal komando odletět do Maroka nebo Egypta a měl by ruce čisté. Svět ale kritizoval špatnou přípravu i jednání německých politiků, zvláště pak nevhodný výběr policistů do akčních týmů a špatné vybavení.

Stále rozpolcené názory

Tři teroristé přežili a byli zatčeni, ale dlouho se v žaláři neohřáli. Jejich bojoví druhové už 54 dní po mnichovském masakru unesli letadlo Lufthansy, let 615 na trase Damašek-Mnichov a podle toho, jak německá strana bleskově vyhověla jejich požadavku a teroristy pod bojovými jmény Samir, Badrán a Denawi propustila, bylo zřejmé, že se ráda tohoto horkého bramboru zbavila. Přeživší útočníci byli přijati jako hrdinové.

Izraelci došli k názoru, že je třeba potrestat organizátory mnichovského masakru a z iniciativy Výboru X, vedeného přímo Goldou Meir, spustili operaci Boží hněv, která měla za cíl zlikvidovat palestinské představitele zodpovědné za události v Mnichově. Zároveň mělo jít o preventivní opatření, aby už nikdo neměl odvahu nadále terorizovat izraelské občany. Šlo o utajovanou operaci, která neměla být nikdy prezentována na veřejnosti a izraelská oficiální místa dlouho odmítala jakoukoli odpovědnost.

Postupně byli zlikvidováni Wael Zwaiter, Mahmúd Hamšárí, Hussajn al-Khair, doktor Basil Kbaissi, Abu Zajd Muchasi, Muhammad Boudia, dr. Wadí Haddad a Ali Hasan Salameh. Právě s posledním jménem je spjata nechvalně známá Lillehammerská aféra, při níž méně zkušení agenti operace zaměnili Salameha s Marokáncem Ahmedem Bučikim, který neměl s Mnichovem nic společného, v Norsku pracoval jako číšník. Většina agentů byla zatčena a Izrael na jejím základě reorganizoval zvláštní jednotku Mosadu Cesarej na Kidon.

Ještě 45 let od katastrofy, která zahubila celou izraelskou výpravu není v této tragické záležitosti jasno. Pořád existují složky, které dodnes oslavují čin Černého září jako heroický. V Německu trvalo 20 let, než byly odtajněny všechny dokumenty o mnichovském masakru. A v den 45. výročí skonu sportovců Izraele odhalili Frank-Walter Steinmeier, prezident Německa a Reuven Rivlin, jeho izraelský protějšek, v mnichovském Olympijském parku památník obětem z 5. - 6. září 1972.