NATO nečelí prvnímu problému v historii. USA v minulosti tlačily na Evropu, aby přijala Ukrajinu

S jeho novou politikou vůči Ukrajině však podle The Conversation přichází zásadní změna. Trump ve své druhé prezidentské éře nutí Evropany čelit dříve nepředstavitelnému scénáři: mezinárodnímu uspořádání, kde USA již nejsou automatickým garantem evropské bezpečnosti.

Lord Ismay, první generální tajemník NATO, kdysi prohlásil, že cílem této aliance je „udržet Sovětský svaz venku, Američany uvnitř a Němce pod kontrolou“. Po několik desetiletí NATO tento úkol plnilo. Poskytlo politický a organizační rámec pro významnou americkou vojenskou přítomnost v Evropě, včetně aktivní jaderné odstrašující síly USA.

Přesto se aliance v průběhu let nevyhnula velkým rozporům. V roce 1966 francouzský prezident Charles de Gaulle donutil americké a další spojenecké jednotky opustit francouzské území a stáhl Francii z integrovaného vojenského velení NATO. Americká invaze do Iráku v roce 2003 zase vyvolala silné napětí mezi spojenci, zejména kvůli tomu, že Francie a Německo odmítly podpořit americkou žádost o schválení vojenské akce ze strany OSN. Přesto už během několika měsíců tyto dvě země významně přispěly k nasazení sil NATO v Afghánistánu, kde aliance působila celých 20 let.

NATO tedy stejně jako každá jiná mezinárodní organizace zažilo kombinaci úspěchů, nezdarů i kompromisních řešení. To se ukázalo i v případě Ukrajiny. V roce 2008 USA tlačily na evropské spojence, aby Ukrajinu přijali do NATO. Tehdejší lídři Francie a Německa to však odmítli.

Po ruské anexi Krymu v roce 2014 se Ukrajina vydala cestou dvojího usilování o členství – jak v EU, tak v NATO. Tato strategie vycházela z dlouhodobé provázanosti evropské integrace a transatlantické kolektivní bezpečnosti. Po pádu Sovětského svazu na tento model přistoupily i státy střední a východní Evropy, což značně rozčílilo Vladimira Putina.

Trumpovy kroky od začátku jeho druhého prezidentského období však zásadně zpochybňují spolehlivost Spojených států jako evropského spojence. Jeho požadavek, aby Ukrajina zajistila splácení americké vojenské pomoci prostřednictvím dohod o nerostných surovinách, představuje extrémní verzi transakční politiky. Navíc jde o jednostranné rozhodnutí, které se rozchází s multilateralistickým přístupem, jenž USA uplatňovaly prostřednictvím Ukrajinské obranné kontaktní skupiny – aliance 57 zemí založené v roce 2022.

Ještě znepokojivější je Trumpův odklon od základních hodnot, na nichž NATO stojí. Aliance, která je připravena bránit svou územní celistvost i použitím jaderných zbraní, potřebuje od svých členů závazek k vyššímu politickému cíli. Od konce studené války se tímto cílem staly svoboda a demokracie.

Druhá Trumpova administrativa však už ani formálně nepředstírá, že by tyto transatlantické hodnoty podporovala. Trump označil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za „diktátora“ a na posledním summitu OSN americká delegace hlasovala spolu s Ruskem, Běloruskem a Severní Koreou proti rezoluci odsuzující ruskou agresi vůči Ukrajině.

Evropští lídři nyní čelí tvrdé realitě a začínají se přizpůsobovat. Prvním krokem, který učinili britský premiér Keir Starmer a francouzský prezident Emmanuel Macron, bylo navýšení výdajů na obranu. Tento krok má dvojí význam: zaprvé má uklidnit Trumpa a zadruhé má vytvořit základ pro budoucí přebudování evropské bezpečnostní politiky.

Otázka, jak chránit Evropu, se nyní stává existenčním problémem, nikoliv jen materiálním. De Gaulle vždy trval na tom, že evropská obrana a zahraniční politika musí sloužit především evropským zájmům, nikoli americkým. Svůj boj sice prohrál, ale nově zvolený německý kancléř Friedrich Merz dnes zní velmi podobně, když volá po nezávislejší evropské bezpečnostní politice.

Dalším krokem inspirovaným de Gaullem je nový důraz EU na obrannou průmyslovou strategii. Silná technologická a průmyslová základna je předpokladem nezávislé bezpečnostní politiky. S tímto cílem EU na jaře 2024 oznámila svůj program rozvoje obranného průmyslu. Podrobnosti této politiky se stále finalizují, ale pravděpodobně budou zahrnovat určité požadavky na „výrobu v Evropě“.

Je jasné, že nezávislá bezpečnostní politika Evropy bude nejen nákladná, ale také politicky velmi složitá. Spolehlivé odhady hovoří o ročních nákladech ve výši 250 miliard eur. Získání veřejné podpory pro takto masivní navýšení výdajů nebude nemožné, ale bude vyžadovat tvrdá rozhodnutí – například Starmer již přistoupil ke škrtům v britském rozpočtu na zahraniční pomoc.

Ještě složitější bude nalezení vůdčí osobnosti, která dokáže koordinovat obranné výdaje a strategii. Evropské vlády a politické strany se zatím neshodují na nutnosti najít alternativu k americkým bezpečnostním zárukám. Polský prezident Andrzej Duda například reagoval na Merzovy výzvy k větší evropské nezávislosti tím, že nabídl Spojeným státům možnost přesunout jejich jednotky z Německa do Polska.

Trump definitivně zbořil několik evropských iluzí. Vytvoření nové evropské bezpečnostní architektury si nyní vyžádá více než jen finanční prostředky – Evropa potřebuje nový společný cíl, který překoná pouhý odpor k Trumpově transakční politice.