Evropa a vojenská cvičení. Proč nezvládáme to, co Britové dělají už staletí?

Hlídková loď britského královského námořnictva HMS Spey se v uplynulém měsíci zúčastnila rozsáhlého mnohonárodního námořního cvičení Bersama Shield 25, které probíhalo ve strategicky citlivých vodách Jihočínského moře. Nešlo o izolovanou operaci – po boku britských námořníků se do cvičení zapojily také ozbrojené síly Austrálie, Nového Zélandu, Malajsie a Singapuru.

 Všech pět zúčastněných států tvoří rámec Pětistranné obranné dohody (Five Power Defence Arrangements, FPDA) – bezpečnostního formátu, který přestože v Evropě zůstává prakticky neznámý, hraje zásadní roli pro stabilitu Indo-Pacifiku.

„Pět států se pravidelně setkává k výcviku – Bersama Shield a Bersama Lima jsou pevnou součástí výcvikového kalendáře aliance,“ uvedlo britské námořní velení v oficiálním vyjádření. Nejde tedy o jednorázovou aktivitu, ale o systematický a opakovaný nácvik interoperability a koordinace mezi aliančními jednotkami, které tak udržují vysoký stupeň připravenosti na možné krizové scénáře v regionu.

Podle informací britského serveru Navy Lookout tvořilo ústřední scénář letošního cvičení simulované napadení souostroví Tioman, které se nachází u východního pobřeží Malajsie. Úkolem spojeneckých sil bylo zorganizovat rychlou a účinnou obranu – ta zahrnovala kombinaci námořních, leteckých a pozemních kapacit, nasazených v rámci reakce s maximální možnou operační pohotovostí. Jinými slovy, šlo o realistický model potenciální regionální krize, na který musely alianční síly odpovědět společně a koordinovaně.

Z evropského pohledu může FPDA působit jako periferie světového dění, avšak tento pohled je zavádějící. FPDA je ve skutečnosti jedním z nejstarších a zároveň nejdéle aktivních obranných paktů mimo struktury NATO – vznikla v roce 1971 a jejím primárním cílem zůstává obrana Malajsie a Singapuru před vnějšími hrozbami. Velká Británie prostřednictvím tohoto formátu udržuje nejen své strategické zájmy v Indo-Pacifiku, ale i přímou vojenskou přítomnost v oblasti, která se stále více stává dějištěm globálního soupeření.

Bezpečnost Singapuru, jakožto jednoho z klíčových bodů této aliance, má přitom daleko širší geopolitické dopady, než je v evropském prostoru běžně reflektováno – a tyto dopady se dotýkají i České republiky. Singapur se nachází v bezprostřední blízkosti Malackého průlivu – jednoho z nejdůležitějších koridorů globálního obchodu. Přes tento úzký průliv proudí až čtvrtina světového námořního obchodu. Jedná se zejména o energetické suroviny, včetně ropy a LNG, které míří z Perského zálivu do východní a jihovýchodní Asie.

Jakékoli narušení provozu v Malackém průlivu – ať už formou pirátství, vojenské blokády, či přímého ozbrojeného konfliktu – by mělo okamžité a hluboké důsledky. Došlo by ke skokovému nárůstu cen energií, přerušení či zpomalení globálních dodavatelských řetězců a otřesu, který by významně zasáhl zejména otevřené, exportně orientované ekonomiky. Česká republika není výjimkou – jako stát závislý na globálním exportu i dovozu by i ona pocítila následky podobné destabilizace prakticky okamžitě.

Britská účast na cvičeních jako je Bersama Shield není pouze projevem jakési imperiální nostalgie nebo symbolického spojenectví. Je to součást širší bezpečnostní strategie, která reflektuje reálné geopolitické zájmy Západu – a tedy i Evropy – v regionu, který se stává stále klíčovějším pro mezinárodní stabilitu.

Další varování pro Evropu

Evropa může a často skutečně přehlíží existenci FDPA – o to snadněji, že jejím hybatelem není Brusel ani žádná současná evropská instituce, ale bývalá koloniální mocnost, Velká Británie. To však nic nemění na tom, že z hlediska globální bezpečnosti má FPDA mimořádný význam. A především: Singapur, jeden z klíčových členů této aliance, je geopolitický a ekonomický uzel, jehož bezpečnost nelze redukovat na „regionální problém“. Naopak – stabilita tohoto městského státu je jedním ze základních pilířů fungování současného světového hospodářství.

Bezpečnost Singapuru není vnějším tématem – je to technická podmínka přežití globalizovaného ekonomického systému. Veškerý obchodní provoz východní Asie totiž závisí na otevřenosti a průchodnosti Malackého průlivu – námořní trasy, kterou denně proudí až čtvrtina světového námořního obchodu. Jakékoli narušení v této oblasti, ať už způsobené konfliktem, blokádou nebo jen destabilizací, by mělo okamžité a dramatické globální dopady.

Britské námořní cvičení v Jihočínském moři, které proběhlo za účasti Austrálie, Nového Zélandu, Malajsie a Singapuru, nebylo jen další rutinou. Byla to připomínka, že západní vojenská přítomnost v Indo-Pacifiku je živá a reálná, přestože evropská veřejnost o ní často nemá přehled – nebo si ji ani nepřeje vnímat. Nešlo však o demonstraci síly v klasickém smyslu, nýbrž o ochranu fyzické infrastruktury, která umožňuje globální obchod – tedy o obranu samotného řádu, z něhož evropská prosperita přímo těží.

Tato otázka zároveň nabývá na naléhavosti i kvůli rostoucí nejistotě v transatlantických vztazích. Obchodní konfrontace mezi Evropskou unií a Spojenými státy, spuštěná během druhé administrativy Donalda Trumpa, tvrdě poukázala na zranitelnost evropské závislosti na jednom klíčovém trhu. Hrozba dalších, a ještě vyšších cel – například na automobilový průmysl – nadále visí ve vzduchu. 

Evropa si tak musí položit zásadní otázku: má-li se její hospodářský model opírat o otevřený světový trh, musí mít také fyzický přístup k jeho centrům. A právě východní Asie – Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan nebo státy sdružené v ASEAN – nabízí nejen trhy s vysokou mírou technologické vyspělosti, ale také reálnou možnost obchodní diverzifikace. To vše však platí jen za jediné podmínky: že přístupová tepna Malacký průliv zůstane volná, bezpečná a geopoliticky stabilní.

Bezpečnost této oblasti však nelze zajistit s pouhou přítomností britských lodí. Velká Británie v Indo-Pacifiku nevystupuje jako zástupce Evropy – ale jako samostatný hráč, vedený vlastními národními zájmy. Londýn nikdy neusiloval o to, aby jeho politika v oblasti byla evropsky koordinována. A není důvod se domnívat, že by to v budoucnu mělo být jinak. Britská angažovanost je reálná, ale současně konkurenceschopná, nezávislá a v mnohém autonomní.

Zámořská přítomnost Londýna tak není garancí evropské bezpečnosti. Je to tichá, ale zřetelná připomínka, že Evropa sama žádnou vlastní bezpečnostní strategii pro Indo-Pacifik neformulovala – a že její absence může mít v rozhodující chvíli zásadní důsledky.

Je třeba vyslat lodě

Evropské státy, které mají k dispozici funkční námořní síly, se již nemohou vyhýbat odpovědnosti za globální bezpečnostní architekturu – a to nejen ve svém přirozeném prostoru, tedy v Atlantiku či Středozemním moři, ale také v klíčové oblasti Indo-Pacifiku. 

Tato odpovědnost nemá podobu jednostranné, militarizované přítomnosti, ale musí se naplňovat prostřednictvím aktivní účasti na mezinárodních námořních operacích, cvičeních a patrolách, které se odehrávají v souladu s mezinárodním právem. Zvláštní důraz přitom musí být kladen na strategické chokepointy – především na oblast východního pobřeží Tichého oceánu a Malacký průliv, který je naprostou infrastrukturní tepnou globálního námořního obchodu.

Státy jako Francie, Německo, Itálie či Španělsko nedisponují marginálními nebo ryze obrannými loďstvy. Naopak – mají námořní kapacity, které se zcela objektivně řadí mezi nejvyspělejší v širším euroatlantickém prostoru. Disponují fregatami, ponorkami, výsadkovými plavidly, logistickými kapacitami i velitelskými strukturami, které umožňují dlouhodobé operace na otevřeném oceánu. Problém tedy není technický. Problém je strukturální – chybí politická vůle, chybí ochota jednat strategicky, a především chybí schopnost koordinace v rámci evropského rámce.

Zatímco Velká Británie, byť již mimo EU, si v Indo-Pacifiku dlouhodobě udržuje trvalou přítomnost a jedná s vědomím historických i současných zájmů, kontinentální Evropa zůstává v pozici pozorovatele. Chybí jí námořní doktrína, chybí jí vlastní strategické vymezení, a především – chybí jí odvaha bránit své ekonomické zájmy mimo vlastní pobřežní vody. 

Společná evropská námořní cvičení v Indo-Pacifiku nejsou jen technicky možná, ale strategicky nezbytná. Představují jedinečnou příležitost k ověření interoperability, schopnosti velení, a především k projekci přítomnosti. Ale nejde jen o praktický výcvik. Jde o to vyslat politický signál: že Evropa si je vědoma, kde se dnes formují základní parametry globální ekonomické budoucnosti – a že odmítá být pouze příjemcem důsledků, ale chce být spolutvůrcem pravidel.

Pasivní pozice Evropy, v níž zůstává závislá na americké nebo britské vojenské přítomnosti mimo euroatlantický prostor, je v rozporu s jejími vlastním ekonomickými zájmy. A dokud nebude mít Evropa odvahu překročit svůj horizont „obrany hranic“, nebude mít ani nástroje k obraně vlastního modelu prosperity.