KOMENTÁŘ | Trumpův bizarní slib o zlevnění léků o 1500 % má dobrý důvod. Farmaceutické firmy likvidují Američany

Politické sliby bývá vždy dobré brát s určitou rezervou, zvláště v časech, kdy se blíží volby a kandidáti se předhánějí v bombastických prohlášeních. Americký prezident Donald Trump však tuto disciplínu posouvá na zcela novou úroveň tvrzením, že dokáže zlevnit léky o neuvěřitelných 1500 %.

Rozdíl mezi odvážným, ambiciózním slibem a matematicky nemožným cílem je přitom propastný – a v tomto případě dokonce absurdní. Je samozřejmě chvályhodné chtít snížit ceny léčiv, obzvlášť ve Spojených státech, kde občané v roce 2022 platili za léky téměř trojnásobek toho, co lidé v hospodářsky srovnatelných státech.

Trump svůj plán staví na tvrdém tlaku na farmaceutické společnosti, aby americkým pacientům nabízely nejnižší ceny, jaké platí v partnerských zemích. Pokud firmy neustoupí, hrozí jim regulacemi, dovozem levnějších léků či omezením exportu.

Do hry má vstoupit i celý arzenál obchodních opatření – cla až 250 % na podporu domácí výroby, podpora přímého prodeje bez prostředníků a reforma systému pojišťoven a správců farmaceutických benefitů, které podle prezidenta uměle udržují ceny vysoko. Na papíře to může znít rozhodně, ale právě zde se dostáváme k jádru problému.

Trump se tím totiž dopustil nejen očividně zavádějícího slibu, ale zároveň předvedl rétorické selhání, které by, bez nadsázky, dokázal odhalit i žák páté třídy. Představme si například, že balení Ibalginu 400 mg o 96 tabletách stojí zhruba 200 korun. Snížení jeho ceny o 1500 % by matematicky znamenalo dostat se hluboko do záporných částek – nejenže by lék byl zdarma, ale lékárna by musela zákazníkovi za jeho odnesení ještě zaplatit.

Matematicky vzato totiž není možné snížit cenu o více než 100 %. Jakmile bychom hranici sta procent překročili, dostáváme se do zóny ekonomických absurdností, kde poskytovatel nejenže rozdává své zboží zdarma, ale ještě za to vyplácí odměnu. V praxi by tak šlo o zcela bizarní model „obchodování“, který připomíná situaci, kdy benzínová stanice platí řidičům za to, že si odvezou plnou nádrž. Ekonomická realita ale takto prostě nefunguje.

Farmaceutický průmysl přitom není žádným charitativním odvětvím. Naopak, patří mezi nejvýnosnější segmenty světové ekonomiky, a ve Spojených státech to platí dvojnásob. Americké farmaceutické giganty disponují obrovskou vyjednávací silou, agresivními marketingovými strategiemi a rozsáhlým právním aparátem, který jim umožňuje dlouhodobě držet ceny vysoko a bránit vstupu konkurence na trh.

V systému, kde zdravotnictví funguje převážně na komerčním principu, se nemoc a potřeba léčby stávají nejen otázkou zdraví, ale i lukrativním obchodním artiklem. Z každé nové diagnózy, z každé dlouhodobé léčby a z každého život zachraňujícího přípravku plynou miliardové částky do kapes akcionářů a manažerů. Tamní firmy tak v podstatě těží z lidských nemocí, proměňují je v obchodní komoditu s podobnou logikou, s jakou se na burze obchoduje s ropou, obilím nebo drahými kovy – a to často bez ohledu na sociální dopady pro pacienty.

Nakonec je smutné, že prezident musí sahat k takto přehnaným a nerealistickým číslům, místo aby předložil uvěřitelný a proveditelný plán. Je možné, že tím chtěl poukázat na skutečnou bolest americké společnosti – vysoké ceny léků, které finančně zatěžují miliony lidí. Bohužel se však rozhodl pro slib, který je tak absurdní, že spíše než podporu vyvolává posměch.

Mnohem účinnější by bylo slíbit snížení cen o realistických 10 či 15 %, což by při správném tlaku na farmaceutické firmy a reformě distribučního systému mohlo být dosažitelné. Takový cíl by nejen obstál v politické debatě, ale mohl by přinést i reálnou úlevu americkým pacientům.